ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5421.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5421/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. J. J. , zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 116 250 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 70/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, č. j. 39 Co 171/2015-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 3. 2015, č. j. 10 C 70/2013-43, zamítl žalobu o zaplacení částky 116 250 Kč (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že v řízení před Městským soudem v Praze, vedeném pod sp. zn. 10 Ca 205/2006, bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, jinak uvedený výrok potvrdil (výrok I). Ve výroku II odvolací soud uložil žalované, aby žalobci zaplatila na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 16 456 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.
Uvedené částky se žalobce domáhal jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem v řízení u Městského soudu v Praze vedeném původně pod sp. zn. 10 Ca 205/2006 a následně pod sp. zn. 10 Af 48/2011, které trvalo šest let a tři měsíce.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Pokud konstatování porušení práva nepředstavuje samo o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak, či zda je na místě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, což v případě žalobce není. Odvolací soud pregnantně vysvětlil, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy, včetně Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, a význam řízení pro žalobce zhodnotil jako standardní, přičemž odůvodněnost přiznání peněžité satisfakce neshledal (srov. §31a odst. 2 OdpŠk; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).
Ani otázka, zda odvolací soud mohl při stanovení formy zadostiučinění hodnotit kritéria stanovená v §31a odst. 3 OdpŠk, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Uvedená kritéria podle §31a odst. 3 OdpŠk je nutno zohlednit nejen při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, ale také při samotném posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení odpovídající formy zadostiučinění, neboť jsou zároveň okolnostmi, za nichž k nemajetkové újmě došlo (srov. §31a odst. 2 OdpŠk a část IV a V Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011).
Námitka žalobce, že odvolací soud nevycházel ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznané za jednotku času s následným připočtením či odečtením vlivu dalších rozhodných skutečností, když stanovil nulovou výši přiměřeného zadostiučinění, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, když přiznal žalovanému zadostiučinění formou konstatování porušení práva a k výpočtu částky zadostiučinění v penězích vůbec nepřistoupil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 249/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobce v dovolání také namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když nepřihlédl k celkové době, po kterou řízení trvalo, ale jen k době, po kterou docházelo k průtahům. Uvedená námitka se však míjí s právním posouzením odvolacího soudu, neboť ten vycházel z celkové délky posuzovaného řízení, v jejímž rámci zohlednil, že se odvolací soud v posuzovaném řízení neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, přičemž tato okolnost prodloužila řízení o rok a půl, a tudíž ji promítl do svých úvah o přiměřenosti celkové délky řízení a o stanovení přiměřeného zadostiučinění (srov. strana 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu, odstavce 3-5, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 20. května 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu