ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5541.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5541/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobkyně ELSTAV spol. s r. o. , se sídlem v Praze, Chudenická 1059/30, identifikační číslo osoby 492 84 126, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře JAROŠ s. r. o., se sídlem v Praze, Na Pankráci 11/449, proti žalovaným 1) M. K. , 2) R. H. , 3) Ing. P. H. , a 4) E. K. , všem zastoupeným Mgr. Pavlínou Kolátorovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Chlumova 3, o určení vlastnictví k nemovitostem a určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Havlíčkovo Brodě pod sp. zn. 8 C 128/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. dubna 2015, č. j. 20 Co 40/2015-444, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. dubna 2015, č. j. 20 Co 40/2015-444, se ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobkyně odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1), 2) a 4), nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. února 2014, č. j. 8 C 128/2013-340, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby soud prvního stupně určil, že žalobkyně je vlastnicí budovy, část obce H. B., postavené na pozemku parc. č. st. 6306 v k. ú. H. B., dále pozemku parc. č. st. 6306 v k. ú. H. B. a pozemku parc. č. 3513/6 v k. ú. H. B., zapsaných v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Havlíčkův Brod pro k. ú. H. B., obec H. B. na LV 5415 (dále též „předmětné nemovitosti“). Dále zamítl žalobu na určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni práva chůze a jízdy k tíži pozemku parc. č. 3513/6 v k. ú. H. B., dále práva odpovídajícího věcnému břemeni zřizování a provozování podzemního kabelového vedení, oprav a užívání podzemního kabelového vedení rovněž k tíži pozemku parc. č. 3513/6 v k. ú. H. B., a práva odpovídajícího věcnému břemeni oprav a údržby, práva vstupu, kontrolování provozování výrobny elektrické energie fotovoltaickými elektrárnami k tíži budovy, část obce H. B., postavené na pozemku parc. č. st. 6306 v k. ú. H. B., všechna zřízená ve prospěch vlastníka budovy, část obce H. B., postavené na pozemku parc. č. st. 6307 v k. ú. H. B. na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 30. 12. 2011, uzavřené mezi žalobcem a třetím žalovaným vložené do katastru nemovitostí pod č. j. V-67/2012-61. Soud prvního stupně navazujícím výrokem rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování a právním hodnocení skutkového stavu dospěl nalézací soud k závěru, že smlouvy, na základě kterých došlo k (několikanásobnému) převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, resp. k jejich zatížení právem odpovídajícím věcnému břemeni, nejsou absolutně neplatné, načež žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem v meritu věci rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správný) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se – s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně - přiklonil ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a k právnímu posouzení věci. Konstatoval, že v řízení nebyla zjištěna žádná okolnost, která by ve smyslu soudem prvního stupně cit. judikatury dovolacího soudu „k nízké ceně přistoupila a která by – v kombinaci s nízkou cenou – již představovala jednání proti dobrým mravům.“ Takovou okolností nemohla být případná snaha zkrátit věřitele, neboť rozpor s dobrými mravy je důvodem neplatnosti právního úkonu jen tehdy, je-li úkon sám v souladu se zákonem. Právní úkon učiněný s cílem zkrátit věřitele však zákonu odporuje. V takovém případě jde podle okolností o úkon neplatný nebo vůči věřiteli dlužníka neúčinný (odporovatelný). V daném případě ovšem nebyla prokázána existence jakékoliv další okolnosti, která by přistoupila k dohodnuté nízké ceně. Přisvědčit nebylo možné ani odvolací námitce, že kupní smlouva je neplatná pro nedostatek vážnosti vůle na straně žalobkyně, a že smlouva měla za cíl pouze zastřít darovací smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou 2). V samotné skutečnosti, že žalobkyně prodala nemovitosti žalovanému 1), který tyto nemovitosti tentýž den daroval žalované 2), nelze podle názoru odvolacího soudu spatřovat nedostatek vážné vůle na straně žalobkyně, a to i kdyby žalobkyně o záměru žalovaného 1) darovat nemovitosti třetí osobě již v době prodeje nemovitostí věděla. Ani otázka nezaplacení kupní ceny není právně relevantní. Žalobu bylo nutno zamítnout i z toho důvodu, že vlastníkem předmětných nemovitostí, k nimž se připíná oprávnění z věcného břemene, je pouze žalovaný 3). Pokud by žalobkyně byla úspěšná, došlo by ke změně zápisu v katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně na úkor žalovaného 3); u žalovaných 1), 2) a 4) by však k žádné změně nedošlo, neboť v jejich prospěch není v katastru nemovitostí zapsáno žádné právo. Tito žalovaní nejsou zapsáni v katastru nemovitostí ani jako vlastníci sporných nemovitostí ani jako vlastníci nemovitosti, k nimž se váže oprávnění z věcného břemene. Na určovací žalobě vůči těmto žalovaným proto nemá žalobkyně naléhavý právní zájem podle §80 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“), v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že dovoláním napadený rozsudek závisí na vyřešení následujících otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:
1) „Zdali sjednání neúměrně nízké kupní ceny a její faktické nezaplacení, resp. fingování zaplacení kupní ceny, může společně s dalšími okolnostmi, jako je příbuznost či blízkost jednajících osob a způsob provedení právních jednání, mít vliv na posouzení záměru jednajících osob krátit věřitele v důsledku uzavření kupní smlouvy, resp. na posouzení platností předmětných právních jednání pro rozpor s dobrými mravy (§39 zákona č. 40/1964 Sb.)?“
Podle názoru dovolatelky odvolací soud vytrhl okolnost neúměrně nízké kupní ceny z kontextu a posuzoval ji zcela izolovaně s tím, že neúměrně nízká kupní cena nemůže sama o sobě mít za následek neplatnost kupní smlouvy; následně však – v rámci posuzování úmyslu jednajících osob krátit věřitele - nepřihlédl k neúměrně nízké kupní ceně ani ke způsobu jejího zaplacení.
2) „Zda okolnosti zaplacení kupní ceny, resp. fingování zaplacení kupní ceny mohou společně s dalšími okolnostmi, jako je například sjednání neúměrně nízké kupní ceny, příbuznost či blízkost jednajících osob a způsob provedení právních jednání mít vliv na posouzení vážnosti vůle jednajících osob, resp. na posouzení kupní smlouvy a návazné darovací smlouvy jako neplatných právních jednání z důvodu simulace koupě a nesplnění zákonných podmínek pro platnost disimulovaného darování (§41a ve spojení s §46 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.)?“
Dovolatelka namítá, že odvolací soud vytrhl okolnost zaplacení kupní ceny z kontextu a posuzoval ji zcela izolovaně tak, že není vůbec relevantní pro posouzení vážnosti vůle jednajících osob, když je podstatná maximálně pro závěr, zda v daném případě existuje dluh kupujícího či nikoliv.
3) „Zda okolnost, že jednatel prodávající společnosti se přiznal ke spáchání přečinu poškození věřitele dle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a uzavřel s poškozenými dohodu o narovnání a nahradil jim škodu v rámci trestního řízení, které bylo ukončeno rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání podle §307 odst. 1 trestního řádu, stejně jako okolnosti spáchání takového přečinu, jsou významné pro posouzení, zda právní jednání, které je součástí spáchaného přečinu krácení věřitele, je neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§39 zákona č. 40/1964 Sb.)“
Dovolatelka v tomto směru vytýká odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval tvrzeními ohledně výše uvedených okolností ani důkazy navrhovanými k prokázání těchto tvrzení, „tedy je nutné mít za to, že je nepovažoval za relevantní pro posouzení dané věci a že k nim bez vysvětlení nepřihlížel…“
Na rámec těchto vymezených otázek – ve vztahu k výše vymezené otázce č. 1 - dovolatelka uvedla, že z obsahu spisu je zřejmé, že nepřiměřeně nízká kupní cena nebyla jedinou izolovanou okolností, kterou žalobkyně tvrdila jako důvod pro neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Soud prvního stupně i soud odvolací měly přihlédnout k dalším okolnostem souvisejícím s uzavřením předmětné smlouvy. Jedná se zejména o to, že kupní smlouva byla podepsána „prakticky v jeden okamžik bezprostředně před podpisem darovací smlouvy“ a okolnostem podání návrhu na vklad. Soudy měly dále přihlédnout k příbuznosti jednajících osob a způsobu uhrazení kupní ceny a její výše. Mimo to dovolatelka uvádí, že ani soud prvního stupně ani soud odvolací se nevypořádaly se skutečností, že „veškeré naříkané transakce byly posuzovány jako právní úkony, které byly součástí trestné činnosti bývalého jednatele F. H.,“ který byl mimo jiné stíhaný pro přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, přičemž „důvodem podmíněného zastavení trestního stíhání pro skutek totožný s předmětem této žaloby, tedy spočívající v jednotlivých naříkaných transakcích, byla skutečnost, že následně pan F. H. uzavřel s poškozenými věřiteli dohodu o narovnání a způsobenou škodu uhradil, přičemž však bylo v rámci výše uvedeného usnesení potvrzeno, že trestnou činnost, která mu byla kladena za vinu, spáchal a k činu se doznal.“ V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále též „dovolací soud“ či „Nejvyšší soud“; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ). Dovolatelka tak dovozuje, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud „prakticky nedbaly závěrů trestního řízení vedeného proti obviněnému F. H. a jednání, které naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, prakticky legalizují v rámci řízení civilního, když naříkaným úkonům přisuzují účinky, které by z důvodu neplatnosti nikdy neměly nastat.“ Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaní 1) až 4) ve svém písemném vyjádření odmítli uplatněnou dovolací argumentaci dovolatelky. V prvé řadě namítají, že dovolatelka ve svém podání pouze opakuje to, co již uváděla před soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Dále poukazují na to, že v dovolání nebylo jasně vymezeno „v jakém ohledu se měl Krajský soud odchýlit, v čem konkrétně bylo rozhodnutí od dosavadní ustálené praxe odlišné.“ Odvolací soud rozhodoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, přičemž dovolatelka se jen snaží navodit zdání, „že kromě nízké kupní ceny mohla existovat ještě další okolnost, která by vedle nízké kupní ceny mohla být způsobilá založit rozpor se zákonem a neplatnost smlouvy…“ Ve vztahu k v dovolání vymezené argumentaci týkající se trestního stíhání žalovaného 3) žalovaní uvádějí, že toto tvrzení je zcela zavádějící, jelikož neexistuje žádné pravomocné ani jiné rozhodnutí o tom, že by naříkané úkony byly v rozporu se zákonem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání dovolatelky je ve smyslu §237 o. s. ř. – jak bude rozvedeno níže – přípustné, a to ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3), a v tomto rozsahu je i důvodné.
V posuzované věci již soud prvního stupně správně přihlédl k relevantní judikatuře dovolacího soudu vztahující se k dané materii, a tedy i k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 (publikovanému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 57/2011), v němž byl vyložen a odůvodněn právní názor, že platné právo neobsahuje právní institut neúměrného zkrácení (laesio enormis) řešící případy, kdy došlo ke sjednání příliš nízké kupní ceny, pokud taková cena není v rozporu s cenovými předpisy, avšak že nelze vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu (nikoliv však sama o sobě) již naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy.
Rovněž i odvolací soud tuto judikaturu dovolacího soudu registroval, leč v daných souvislostech posuzovaného případu se již nevypořádal s tou částí právního názoru dovolacího soudu, v němž je otázka neplatnosti právního úkonu – při zjištění, že byla sjednána příliš nízká kupní cena – spojována s dalšími okolnostmi, které pak v souhrnu mohou vést k závěru o jednání kolidujícím s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák.
Jinými slovy řečeno, jestliže odvolací soud výše uvedenou judikaturu dovolacího soudu zaregistroval a dovolatel v podaném odvolání právně relevantním způsobem namítal, že je zapotřebí při posuzování otázky (ne)platnosti předmětných právních úkonů zabývat se (i) tím, že (jak sám odvolací soud v referenci obsahu odvolání na str. 3 v poslední větě prvního odstavce ve stručnosti poukazuje na odvolací námitku nynějšího dovolatele) „Okresní soud nepřihlédl ani k tomu, že se F. H. v trestním řízení doznal ke spáchání trestného činu krácení věřitele a nahradil tehdy známou škodu. O tomto úmyslu museli vědět se zřetelem k okolnostem provázejícím všechny transakce i ostatní účastníci“ , pak pochopitelně bylo povinností odvolacího soudu zabývat se verifikací této okolnosti (namítaného trestněprávního jednání F. H.), a to z hlediska shora judikovaného závěru dovolacího soudu.
Bez posouzení této okolnosti totiž nebyl soudy soustředěn dostatečný skutkový základ pro rozsouzení této právní věci (z hlediska posouzení, zda zjištěné skutečnosti jsou či nejsou podřaditelné pod ustanovení §39 obč. zák., a to z hlediska jednání, které se příčí dobrým mravům), takže popsaný dílčí (avšak pro rozhodnutí zásadně významný) skutkový deficit (již sám o sobě) zakládá věcnou nesprávnost vydaného rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu srov. též analogicky závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006). Současně však popsaná okolnost zakládá též jinou vadu (odvolacího) řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž podle §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud povinen (v případě přípustnosti dovolání) přihlédnout.
V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 2. června 2010, sp. zn. I. ÚS 2232/07, v němž Ústavní soud konstatuje, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuelně – nebo tím spíše – pokud ji účastník řízení namítal, nicméně obecný soud ji náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle, zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jestliže dovolání směřovalo do rozsudku odvolacího soudu i ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1), 2) a 4), pak je třeba konstatovat, že dovolání neobsahuje proti právnímu závěru odvolacího soudu, jak byl vyjádřen na str. 5 ve třetím odstavci odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozsudku, žádnou dovolací argumentaci, resp. v uvedeném směru dovolání neobsahuje žádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., v důsledku čehož dovolacímu soudu nezbylo, než již z tohoto důvodu v uvedeném rozsahu dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit a věc mu v tomto rozsahu vrátit podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení, když podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu splněny nebyly.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu