ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5634.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5634/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka, a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobkyně OSA – ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z.s. , se sídlem v Praze 6 - Bubenči, Čs. armády 786/20, IČ 63839997, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované MEXICANA, spol. s r. o. , se sídlem v Ostravě – Moravská Ostrava, Stodolní 834/7, IČ 25887530, zastoupené JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravská Ostrava, 28. října 1610/95, o 101.466,- Kč s příslušenstvím , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 C 48/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. srpna 2015, č. j. 7 Co 29/2015-81, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně jako ochranná organizace autorská, se domáhala proti žalované zaplacení částky 101.466,- Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení za užití autorských děl jí chráněných autorů v době od 1. března 2012 do 30. června 2013 v provozovně žalované „Floridita Bar“ na ulici S. v O.
Krajský soud v Ostravě (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. dubna 2015, č.j. 7 C 48/2014-57, žalobě vyhověl co do částky 101.436,- Kč s příslušenstvím, přičemž co do částky 30,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Žalované uložil nahradit náklady řízení 41.725,- Kč a České republice-Krajskému soudu v Ostravě 871,- Kč.
Na základě provedených důkazů soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná ve „Floridita Baru“ v období uváděném žalobkyní, pořádala i hudební akce, přičemž užila bez řádně uzavřené licenční smlouvy chráněná autorská díla, čímž zasáhla do práv autorů zastupovaných žalobkyní. Na úkor zastupovaných autorů tak získala bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) a vznikla jí proto podle ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. povinnost toto bezdůvodné obohacení vydat. K obraně žalované spočívající v tvrzení, že hudební díla ve „Floridita Baru“ neužívala a neprovozovala zde jakoukoli činnost, uvedl soud prvního stupně, že těmto tvrzením vzhledem k provedeným důkazům neuvěřil.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. srpna 2015, č. j. 7 Co 29/2015-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6.630,80 Kč. Konstatoval, že žalovaná v průběhu celého řízení před soudem prvního stupně omezila svoji obranu pouze na tvrzení, že v provozovně „Floridita Bar“ v předmětné době hudební díla v jakékoli formě neužívala a tato její obrana není postavena na žádných konkrétních skutkových tvrzeních. Žalovaná tedy nesplnila svoji povinnost tvrzení a tím méně mohla splnit povinnost důkazní. Naproti tomu žalobkyně zcela konkrétně tvrdila skutečnosti rozhodné podle hmotněprávní normy, kterou je v posuzované věci autorský zákon č. 121/2000 Sb. Ke svým tvrzením soudu označila a také předložila důkazy, z nichž soud prvního stupně učinil řádná zjištění, která pak hodnotil ve vzájemných souvislostech. K odvolací námitce žalované, že důkazy předložené žalobkyní jsou v mnohém tzv. nepřímými důkazy, poukázal odvolací soud na ustanovení §125 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), podle kterého za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Pro oba druhy důkazních prostředků, tj. důkazy přímé i nepřímé však podle ustanovení §132 o.s.ř. platí, že je soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Tomuto požadavku postup soudu prvního stupně zcela vyhovuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná (dále též „dovolatelka“) podala dne 12. listopadu 2015 dovolání, kterým jej napadá výslovně v plném rozsahu s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 4220/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, uveřejněný pod číslem 35/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 23 Cdo 5031/2008), kde dovolací soud judikoval, že tzv. negativní skutečnosti se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují, že účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno a konečně, že předpoklady vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení prokazuje v soudním řízení ten, kdo se vydání bezdůvodného obohacení domáhá. Dovozuje z toho, že odvolací soud nesprávně posoudil rozložení důkazního břemene, když žalované přičetl k tíži, že neprokazovala, že hudební díla neužívala. Dále zpochybňuje hodnocení jednotlivých důkazů odvolacím soudem a na rozdíl od něj tvrdí, že důkazní břemeno naopak neunesla žalobkyně. Zpochybňuje také posouzení období, kdy mělo bezdůvodné obohacení vzniknout.
Za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku hmotného práva považuje to, zda pouhé vymezení období, kdy mělo docházet k užívání chráněných autorských děl, je dostatečným skutkovým zjištěním pro aplikaci §451 odst. 2 obč. zák. o bezdůvodném obohacení a aby mohlo být rozhodováno o výši takového bezdůvodného obohacení, když není nijak konkretizováno, v jakém rozsahu a jak často byla hudební díla užívána. Pro případ, že tato otázka již byla v rozhodovací praxi řešena, namítá žalovaná, že se odvolací soud od této praxe zjevně odchýlil. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Dovolatelka spatřuje splnění prvního z předpokladů přípustnosti dovolání v prvé řadě v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a argumentuje závěry konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž negativní tvrzení se zásadně neprokazují a účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno.
Dovolatelkou předložená otázka, zda lze prokazovat negativní tvrzení, kritéria stanovená v §237 o.s.ř. nesplňuje, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nezávisí.
Úvahu týkající se možnosti prokázání negativní skutečnosti dovolatelka v souzeném případě vytrhuje z kontextu úvah odvolacího soudu a takto izolovaně, s využitím jisté nedůslednosti ve formulaci použité v odůvodnění napadeného rozsudku, ji významově posouvá. Skutečností totiž je, že závěr o tom, že žalovaná v předmětném období užívala chráněná hudební díla, odvolací soud založil na důkazech navržených žalobkyní a provedených v řízení, a dále na úvaze, že dovolatelce se skutkový stav podávající se z těchto důkazů zpochybnit nezdařilo, neboť samotné tvrzení, že žalovaná v uvedené době tato díla neužívala, ke zpochybnění nestačí.
V souzené věci se tedy jedná o jinou důkazní situaci, než kterou řešil Nejvyšší soud v dovolatelkou zmíněných rozhodnutích. Po dovolatelce se tu nechtělo, aby prokazovala, že chráněná hudební díla neužívala. Dovolatelka měla možnost zpochybnit věrohodnost důkazů provedených v řízení, a odvolací soud dovodil, že se jí to prostřednictvím uvedeného tvrzení nezdařilo.
Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5217/2014).
Argumentaci, jež by splňovala kriteria stanovená v §237 o.s.ř., nelze nalézt ani v tvrzení, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, protože tím dovolatelka pouze zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o.s.ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §40 odst. 4 autorského zákona právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem. V usnesení ze dne 20. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 149/2007, Nejvyšší soud vyložil, že vedle ochrany podle prvních dvou odstavců §40 autorského zákona se lze domáhat i náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení (pokud k němu došlo) podle obecných ustanovení obč.zák. Na rozdíl od obecné úpravy však není třeba prokazovat skutečnou výši bezdůvodného obohacení, ale pouze doložit výši obvyklé odměny za získání licence v rozhodné době a vynásobit ji dvěma . Tomuto požadavku napadené rozhodnutí odvolacího soudu plně vyhovuje. Nelze proto přisvědčit dovolatelce, že by šlo o právní otázku v rozhodovací praxi dosud nevyřešenou, resp. o otázku vyřešenou, od níž se odvolací soud odchýlil.
Dovolání, pokud směřuje proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o.s.ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat, nehledě k tomu, že jeho přípustnost vylučuje i ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243c odst. 1 a 2 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nebyl v daném případě odůvodněn s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2016
JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu