ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5750.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5750/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) P. P. , b) L. P. , c) H. B. , d) Mgr. M. J. , všech zastoupených JUDr. Milošem Švrčkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 18, proti žalovaným 1) R. P. , a 2) I. P. , oběma zastoupeným JUDr. Antonínem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 12, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 415/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 10. září 2015, č. j. 60 Co 304/2015-343, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 10. září 2015, č. j. 60 Co 304/2015-343, jakož i rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 20. května 2015, č. j. 4 C 415/2010-272, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. května 2015, č. j. 4 C 415/2010-272, určil, že „B. P., zemř. 27. 5. 2012...byla ke dni svého úmrtí, tj. ke dni 27. 5. 2012 výlučnou vlastnicí“ označených pozemků, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě provedeného řízení soud prvního stupně uzavřel, že „B. P. v době uzavření smlouvy dne 20. 11. 2009, trpěla takovou duševní poruchou, která ji činila k uzavření kupní smlouvy (na základě které prodala předmětné pozemky žalovaným) nezpůsobilou. Jmenovaná nebyla schopna posoudit následky svého úkonu a své jednání ovládnout a kupní smlouva je tedy v návaznosti na ust. §38 odst. 2 obč. zákoníku neplatná. Soud přitom vycházel z vysoké míry pravděpodobnosti hraničící s jistotou, pokud jde o popsaný zdravotní stav, jak MUDr. Vladislavem Urubkem, tak znalcem MUDr. Michalem Hronem a ostatně, ani závěry znalce MUDr. Radima Kubínka, který se podílel na zpracování znaleckého posudku Fakultní nemocnice Olomouc, neodporují tomuto závěru. Také další důkazy mohou svědčit o tom, že B. P. byla snadno ovlivnitelná a ‚nebyla schopna objektivního odstupu, nutného k posouzení kontextu finančních transakcí‘, jak bylo konstatováno ve znaleckém posudku FN Olomouc. Jedná se o znalecký posudek znalce Ing. Zdeňka Šaška ze dne 17. 11. 2009, který sporné nemovitosti převáděné kupní smlouvou za 50.000,- Kč, ocenil částkou 397.290,- Kč. I když nic nebrání účastníkům kupní smlouvy sjednat si kupní cenu jakoukoliv podle dohody, v daném případě je rozdíl mezi znalcem stanovenou cenou a dohodnutou kupní cenou natolik rozdílný, že přisvědčuje závěru, že prodávající jednala v duševní poruše. V této souvislosti lze poukázat ještě na další důkaz – návrh společnosti Agro Okluky, a. s. ze dne 31. 10. 2008, která B. P. navrhla prodej jejich nemovitostí v k. ú. S. zaps. na LV č. 693 (tedy část nemovitostí, které B. P. následně prodala žalovaným) za navrhovanou kupní cenu 111.672,- Kč. Tento návrh B. P. neakceptovala a nemovitosti za nabízenou kupní cenu přesahující 100.000,- Kč neprodala. Ze všech uvedených důkazů dospěl soud k závěru, že kupní smlouva s žalovanými uzavřela B. P. v duševní poruše, která jí činila k takovému úkonu nezpůsobilou a smlouva je tedy neplatná. Byla-li kupní smlouva ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. neplatná, vyhověl soud žalobě a určil, že B. P. v době své smrti byla vlastnicí sporných nemovitostí, které byly kupní smlouvou v roce 2009 převáděny.“
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. září 2015, č. j. 60 Co 304/2015-343, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) v meritu věci podle §219 o. s. ř. potvrdil, změnil jej pouze v nákladovém výroku II: „tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů řízení částku 64.476,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Ztotožnil se rovněž „se závěry soudu I. stupně zohledňujícími dopad aktuálního nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014 na režim (úroveň) důkazního standardu v obdobných typech sporu, tedy zpětného zjišťování stavu přítomnosti duševní poruchy u účastníka hmotněprávního úkonu resp. stavu ovlivnění jeho schopnosti posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „ dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňují v něm dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání spatřují v pochybení odvolacího soudu (obou soudů) při posuzování podmínek vedoucích k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. ve světle dovolateli připomenuté judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“).
Žalobci se k podanému dovolání žalovaných písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaných je – jak bude rozvedeno níže – přípustné a je i důvodné.
Soud prvního stupně, s jehož závěry se zcela ztotožnil odvolací soud, v daném případě vycházel z tzv. objektivní teorie míry důkazu založené na vysoké míře pravděpodobnosti prokazované skutečnosti (v tomto případě, zda ovládací /a/ nebo rozpoznávací schopnosti zůstavitelky, jež měla být v inkriminovaném období stižena duševní poruchou, byly natolik snížené, že zůstavitelkou učiněný právní úkon je ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatný), na níž tuzemská právní doktrína (ani převažující část kontinentálních právních řádů), ale ani ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu nestojí (tuzemské procesní právo vychází z tzv. subjektivní teorie míry důkazu, která je založena na dosažení vnitřního přesvědčení soudce o pravdivosti prokazované skutečnosti). Oba soudy tak mechanicky vyšly z nálezu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, jenž bez patřičného rozvedení (vyvrácení) tuzemských (ustáleně zaujímaných) doktrinálních závěrů (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář, 1., vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 914, Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví, Masarykova univerzita Brno, 2003, str. 186 a násl., Winterová, A.: Civilní právo procesní, Linde Praha, a. s., 2011, 6. vydání, str. 223; k reakci na cit. nález Ústavního soudu pak srov. též Coufalík, P., Soudcovské dotváření procesního práva, MUNI Law Working Paper, 2015, in http://www.law.muni.cz/dokumenty/32411 , Dvořák, B.: Aktuální otázky dokazování, příspěvek in Workshop Aktuální otázky dokazování v civilním soudním řízení, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, in http://www.bulletin-advokacie.cz/workshop-aktualni-otazky-dokazovani-v-civilnim-soudnim-rizeni ), ale i své vlastní judikatury (viz níže), svým nálezem vybočil z náhledu na tuto právní materii a zcela překvapivě zaujal právní závěr vztahující se k tzv. důkaznímu standardu, jež by soudy měly v podobných věcech při prokazování (ne)platnosti právních úkonů osob jednajících v duševní poruše aplikovat.
In concreto (tříčlenný senát) Ústavní soudu v označeném nálezu vyložil, že dosavadní (Nejvyšším soudem vyžadovaný) vysoký důkazní standard pro prokazování jednání v duševní poruše, vyžadující, aby skutkový závěr byl učiněn „zcela jednoznačně“ a „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ narušuje spravedlivou rovnováhu mezi relevantními protichůdnými zájmy a ve svém důsledku porušuje právo na ochranu majetku osoby s duševním postižením, pokud byl posuzovaným jednáním negativně zasažen její majetek. Ústavní soud dále vyložil, že spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat. Pro učinění závěru o dosažení této vysoké míry pravděpodobnosti soudy, rozhodující o aplikaci §38 odst. 2 obč. zák., resp. §581 věty druhé o. z., musí pečlivě posoudit všechny v tomto ohledu relevantní okolnosti a důkazy.
K předmětné problematice se Nejvyšší soud již vyjádřil, a to např. ve svém rozsudku ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015, v němž mj. vyložil:
„Sám Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. II. ÚS 3492/12, ve shodě s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, zaujal právní názor, že ‚závěr o neplatnosti právního úkonu ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. nezbytně předpokládá, aby bylo vždy bezpečně zjištěno, že jeho subjekt buď nedokáže posoudit následky svého právního úkonu anebo tento právní úkon ovládnout, popř. obojí.‘ Judikatura Nejvyššího soudu ovšem nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. lze přistoupit pouze na základě ‚stoprocentně‘ zjištěného skutku. ‚Tak tomu zajisté není, neboť citované slovní obraty byly do jisté míry vytrženy z kontextu a konkrétních výjimečných okolností jednotlivých soudních případů, v nichž se v drtivé většině řešila otázka neplatnosti právních úkonů učiněných osobami, které v době vzniku sporu již nežily. Přitom Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomínal, že nelze mechanicky přejímat odborné závěry znalců obsažených v jimi zpracovaných posudcích v daných sporech, ale že je zapotřebí – způsobem předvídaným v §132 o. s. ř. – tyto posudky hodnotit i ve spojitosti s dalšími důkazními prostředky. A právě v této souvislosti bylo zdůrazňováno, že poněvadž neplatnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV, ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu §132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. Soudy totiž v některých případech vybudovaly závěr o skutkovém stavu pouze na zjištěních čerpaných ze znaleckých posudků, které neobsahovaly zcela jednoznačnou informaci o tom, zda předmětná osoba v inkriminovaný okamžik měla (a pokud ano, pak v jakém rozsahu) snížené ovládací a rozpoznávací schopnosti. Ve znaleckých posudcích byly často neurčité či do jisté míry vzájemně si odporující dílčí závěry, případně absence zdravotní dokumentace a relevantních informací o zdravotním stavu (již nežijící) osoby k období, ve kterém učinila sporný právní úkon, byla nahrazována různými odbornými dedukcemi, odhady či předpoklady tehdejšího možného zdravotního stavu posuzovaného, na což Nejvyšší soud reagoval těmito závěry:
* Duševní poruchou je nejenom duševní porucha, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností (např. jednorázový stav opilosti, drogové opojení, hypnóza atd.). Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon je podle §38 odst. 2 obč. zák. neplatný, musí být bez pochybností prokázáno (učiněno jistým v procesním smyslu), že předmětná osoba jednala v duševní poruše alespoň přechodné povahy, která by ji činila k tomuto předmětnému právnímu úkonu neschopnou. Nikoliv tedy každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho absolutní neplatnosti, nýbrž pouze ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout;
* Neplatnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu v době, kdy učinil právní úkon, nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. V řízení je tedy zapotřebí zjistit existenci duševní poruchy, a zda tato duševní porucha měla vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností si (z povahy věci) vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by tedy měl být (z hlediska odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu, který ve spojitosti s dalšími důkazy by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního úkonu jednala v duševní poruše či nikoli;
* Je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci ve smyslu §132 o. s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo možno aplikovat §38 odst. 2 obč. zák.;
* Pokud výčet okolností tvořících skutkový nález (z nějž znalec vycházel při zpracování posudku stran zjištění duševní poruchy jednající osoby) pro plytkost popisu informací nevytváří skutkovou oporu v konkrétně přijatém posudku (odborných odpovědí na soudem zformulované otázky), neboť přijatý posudek duševní poruchu jednající osoby (z důvodu, že není konkrétně a logicky spjat se skutkovým nálezem) spíše předpokládá, než zjišťuje, nelze na podkladě takového znaleckého posouzení přistoupit k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák.;
* Soud tedy může přistoupit k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. až v procesní situaci, kdy zjistí relevantní skutkový stav, nikoliv za procesní situace, kdy sám (implicite) připouští určitou míru nesprávnosti takového skutkového zjištění.
Rozborem judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k předmětné problematice lze ovšem vyvodit závěr, že dovolací soud přistupoval k vydávání kasačních rozhodnutí především v těch případech, kdy zaznamenal pochybení při aplikaci §132 o. s. ř. z hlediska způsobu, jak odvolací soud k takovému výsledku v procesu důkazní verifikaci dospěl, nikoliv snad v případech, kdy by sám hodnotil ‚hodnocení důkazů‘ odvolacím soudem. Oproti tomu Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 173/13 zavádí jakýsi ‚důkazní standard‘ v těchto sporech, tvrdí-li, že ‚spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat.‘ Přitom podle jeho vlastní ustálené judikatury platí, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se totiž Ústavní soud podle své judikatury zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Jinak (a opět podle judikatury Ústavního soudu) řečeno, jakým způsobem soudy vyhodnotí provedené důkazy, je toliko věcí jejich volného a nezávislého hodnocení, jak vyplývá z principu nezávislosti podle čl. 82 odst. 1 Ústavy, přičemž (ani) Ústavnímu soudu nepřísluší znovu ‚hodnotit‘ hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 188/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. 170/99, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. IV. ÚS 581/06).
Jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků druhé poloviny 20. století prof. Viktor Knapp (* 1913 - † 1996) např. v učebnici Teorie Práva (in C. H. Beck, 1995, str. 178) zaujal právní názor, že ‚V objektivní stránce dokazování jsou...dány dva aspekty: kognitivní (poznávací) a axiologický (hodnotící). Soud poznává skutkovou podstatu na základě provedených důkazů a zároveň tyto důkazy hodnotí. Z takto získaného poznání a hodnocení pak deduktivně odvozuje závěr o tom, zda thema probandi (předmět dokazování, tj. výrok, jehož pravdivost či nepravdivost má být prokázána) bylo či nebylo dokázáno, tzn. zda je či není pravdivé.‘ Tomuto právně teoretickému závěru odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu , která např. prostřednictvím aktuálního rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, se k procesu důkazní verifikace vyjadřuje následovně: ‚výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud rozhodne – jak vyplývá z výše uvedeného – v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.‘
...pokud bez kontextu okolností byla Ústavním soudem věnována pozornost slovním výrazům v odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, a to s přehlédnutím ustálených závěrů dosavadní právní doktrínou k uvedené problematice - že nikoliv ‚vysoká míra pravděpodobnosti‘ coby ‚důkazní standard pro prokazování jednání v duševní poruše‘, nýbrž (na podkladě důkazní verifikace učiněný) toliko závěr o pravdivosti skutečnosti k předmětu dokazování (thema probandi) je oním správným právně teoretickým, ale také judikatorně podepřeným základem pro postup obecných soudů (také) ve sporech o platnost právních úkonů, resp. nyní právních jednání dle §38 odst. 2 obč. zák., resp. §581 o. z. Stěží bude proto akceptovatelné, aby obecný soud kupř. v (dobíhajícím) sporu podle obč. zák. z r. 1964 po provedeném řízení uzavřel, že ‚sice panují jisté pochybnosti o tom, zda ovládací či rozpoznávací schopnosti zůstavitele při jím uzavřené kupní smlouvy byly snížené v důsledku duševní poruchy..., avšak vzhledem k tomu, že zde panuje vysoká míra pravděpodobnosti, že k takovému jednání došlo, je třeba uzavřít, že smlouva je dle §38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná...‘“ (Vrcha Pavel, K tzv. „důkaznímu standardu“ ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13, in Soudní rozhledy č. 10/2014, str. 347).“
Lze tedy na podkladě ustálené rozhodovací praxe, reflektující závěry české doktríny civilního procesního práva, ještě jednou vyzvednout právní závěr Nejvyššího soudu vztahující se k procesu důkazní verifikace v tom směru, že výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jen tehdy, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud musí rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost. K tomu možno dodat, že ve výsledku - při použití toho kterého doktrinálního směru, resp. hodnocení důkazů - se mohou dostavit stejné závěry, avšak způsob, jak k nim rozhodující soud dospěl (zda na podkladě aplikované objektivní teorie míry důkazu vycházející z vysoké míry pravděpodobnosti prokazované skutečnosti anebo na podkladě subjektivní teorie míry důkazu prezentované shora připomenout judikaturou a tuzemskou právní doktrínou) je zásadní, neboť v poměrech českého civilního procesu je soud povinen (vázán zákonem) hodnotit důkazy ve smyslu §132 o. s. ř., přičemž jakýkoliv odklon od uvedené zásady představuje exces, který způsobuje defekt na poli důkazní verifikace.
Jestliže odvolací soud (ale ani soud prvního stupně) výše uvedená hlediska při důkazní verifikaci, jak jsou prezentována v ustálené judikatuře dovolacího soudu, ale také pevně doktrinálně zakotvena (dovolací soud pochopitelně reflektuje i nové konsekvence v souvislosti s reglementací pravidel obsažených např. v §1729 odst. 1, §2915 odst. 1 či 2925 odst. 2 o. z.) nerespektoval a v zásadě bez dalšího přistoupil k mechanické aplikaci vyložených právních závěrů obsažených v připomenutém nálezu Ústavního soudu, nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení soud (prvního stupně) zvláště pečlivě při hodnocení důkazů a všeho, co vyšlo v řízení najevo, zohlední také tu část rozboru revizního znaleckého posudku Fakultní nemocnice Olomouc ze dne 30. června 2014, v níž je podle názoru Nejvyššího soudu obsažena velmi zásadní odborná informace, a to, že „S ohledem na fakt, že se poškození paměti, intelektu a jeho výkonových funkcí u vaskulární demence obyčejně vyvíjí skokovitě, a také s ohledem na suspektně (podezřele) proběhlou mozkovou příhodu u posuzované v roce 2010, nelze z jeho výsledků jednoznačně dovodit, jaký byl duševní stav žalující v době uskutečnění předmětného právního úkonu.“ Tuto sdělenou informaci je pak třeba též hodnotit ve vazbě na další část rozboru uvedeného posudku, jemuž soudy při hodnocení důkazů rovněž nevěnovaly patřičnou pozornost, a v níž se uvádí, že oproti popisu příbuzných zůstavitelky o jejím zdravotním (a dovolací soud dodává: kteří i přes jimi tvrzené závažné okolnosti neučinili žádný podnět k příp. zahájení řízení o omezení či zbavení způsobilosti zůstavitelky k právním úkonům, pokud situace jimi popisovaná měla být až tak kritická), „s vyjádřením, že (zůstavitelka) hned utratila všechny peníze, které měla k dispozici, a vše utratila za zbytečnosti, je však v rozporu skutečnost, že většinu z částky, kterou utržila za prodej polností, nabídla rodině, a to až s odstupem několika týdnů od podpisu kupní smlouvy.“
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu