ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.668.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 668/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce MIVO, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 63673011, se sídlem v Praze 5, Pod Děvínem 2914/36, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře Těmín, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o 26 870 461,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 58/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, č. j. 12 Co 134/2015-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, změnil ve výroku o nákladech řízení a žalobci uložil zaplatit žalované náklady odvolacího řízení.
Takto odvolací soud rozhodl ve věci o zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody představované ušlým ziskem z nerealizovaného developerského projektu žalobce, která mu měla vzniknout v řízení o vydání rozhodnutí o umístění stavby před Magistrátem města Ústí nad Labem, odborem územního plánování, jako stavebním úřadem v důsledku nesprávného úředního postupu podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, který byl podle žaloby „spatřován především v tom, že stavební úřad vydal v řadě za sebou čtyři rozhodnutí, která byla pro nezákonnost zrušena odvolacím orgánem..., že stavební úřad se v rozporu s ustanovením §90 odst. 1 písm. b) správního řádu neřídil právním názorem odvolacího orgánu, který jej ve svých rozhodnutích podrobně instruoval stran dalšího postupu…, k nesprávnému úřednímu postupu docházelo i na straně odvolacího orgánu, který odmítl postupovat podle ustanovení §80 odst. 4 písm. c) správního řádu a usnesením věc přikázat jinému správnímu orgánu…“
Podle odvolacího soudu „tvrzené vady v postupu správních orgánů nezakládaly odpovědnost žalovaného ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., neboť žádné rozhodnutí vydané v posuzovaném správním řízení nemělo povahu nezákonného rozhodnutí ve smyslu ust. §7 a §8 cit. zák. s možným vlivem na vznik tvrzené škody… [V] daném případě bylo lze uvažovat jen o nesprávném úředním postupu, avšak zrušená rozhodnutí vydaná ve správním řízení nebyla příčinou vzniku škody.“ Odvolací soud dále „neshledal existenci ušlého zisku na straně žalobce, když nebylo lze jasně dovodit, že by žalobce za obvyklého chodu věcí dosáhl uvažovaného zisku z jeho projektu ‚Bytový dům Malátova‘.“ Odvolací soud „neshledal ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným postupem správních orgánů a vznikem škody na žalobcově straně, neboť jednak žalobce neměl nárok na vydání kladného rozhodnutí o umístění stavby a současně samotná realizace jeho projektu nezávisela jen na tomto rozhodnutí, ale na dalších navazujících rozhodnutích, jakož i dalších skutečnostech vyplývajících ze samotné realizace stavby a případného prodeje bytů, či domu. Z těchto důvodů pak ani nebylo třeba, aby byly v řízení prováděny důkazy ke zjištění výše škody…“ K odvolání žalobce odvolací soud uvedl, „že škodu z titulu průtahů správního řízení žalobce uplatnil až v rámci doplnění odvolacího řízení, a proto se jednalo o novou skutečnost, ke které odvolací soud ve smyslu ust. §119a odst. 1 ve spojení s ust. §205a o. s. ř. nemohl přihlédnout. Navíc náhrada škody z tohoto titulu nebyla žalobcem ani uplatněna u žalovaného před podáním předmětné žaloby.“
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, neboť „má za to, že jsou naplněny důvody dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.“
Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dovolání dílem jako nepřípustné a dílem pro vady.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením žalobou uplatněných odpovědnostních titulů, když má za to, „že právní názor odvolacího soudu trpí vadami a je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu“, avšak z jím citovaných rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2120/2000; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz ) dovolacímu soudu nevyplývá žádný rozpor s právním posouzením věci (tj. opakovaného rušení zamítavých rozhodnutí odvolacím orgánem, nerespektování závazného právního názoru odvolacího orgánu a nepověření jiného orgánu vedením řízení). Dovolává-li se žalobce nepřiměřených průtahů v posuzovaném řízení, pak na právním posouzení této skutečnosti napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo, neboť odvolací soud k této skutečnosti postupem podle §119a odst. 1 a §205a o. s. ř. nepřihlížel.
Obdobně ve vztahu k závěru odvolacího soudu o neexistenci ušlého zisku není zřejmé, v čem by právní posouzení věci odvolacím soudem mělo být ve smyslu §237 o. s. ř. v rozporu s citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 269/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2912/2012). Brojí-li žalobce proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu k závěru odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti neobsahuje dovolání ani zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi tvrzeným ušlým ziskem z nerealizovaného developerského projektu a opakovaným rušením zamítavých rozhodnutí odvolacím orgánem, nerespektováním závazného právního názoru odvolacího orgánu a nepověřením jiného orgánu je výsledkem hodnocení provedených důkazů (i jen tvrzených skutečností), tudíž jde o závěr skutkový. Obecně je otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Dovolatel v dovolání nevymezuje žádnou otázku týkající se právního posouzení příčinné souvislosti (dovolací důvod), ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to alespoň tím, že by označil ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, s níž by mělo být právní posouzení příčinné souvislosti odvolacím soudem v rozporu.
Ke shora uvedenému dovolací soud navíc dodává, že založil-li odvolací soud své rozhodnutí na více důvodech, z nichž každý sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby (tvrzené skutečnosti nezakládají odpovědnostní titul podle zákona, neexistence ušlého zisku a neexistence příčinné souvislosti), pak nepodaří-li se dovolateli zpochybnit byť i jen jediný závěr, tak napadené rozhodnutí obstálo jako správné a Nejvyšší soud se již nezabývá přípustností a důvodností dalších námitek dovolatele, neboť ani jejich odlišné vyřešení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2006).
Přípustnost dovolání proti výroku o věci samé nemohou založit ani v dovolání namítané vady řízení (neprovedení důkazů či nesplnění předpokladů pro postup podle §119a odst. 1 a §205a o. s. ř.), neboť podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 762/2013). Tento předpoklad v posuzované věci naplnění není.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. 6. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu