ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.734.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 734/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně V. Č. , zastoupené Mgr. Petrem Poločkem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 667, proti žalovanému MUDr. K. P., o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 93/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. dubna 2013, č. j. 1 Co 96/2013-34, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Ostravě (dále také „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. ledna 2013 (na rozhodnutí omylem uvedeno 2012 ), č.j. 23 C 93/2012-17, nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků a neustanovil žalobkyni zástupce. Soud prvního stupně vyšel ze žaloby, podle které se žalobkyně domáhala ochrany svých osobnostních práv, do nichž mělo být zasaženo psychotronickou činností žalovaného, a ve které požádala o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta s odkazem na špatnou majetkovou situaci. Žalobkyně byla soudem prvního stupně vyzvána, aby do 10 dnů svou žalobu upřesnila, aby uvedla, v jakém konkrétním jednání spatřuje zásah do svých práv, kdy k nim mělo dojít, a aby předložila důkazy k prokázání svých tvrzení a upřesnila, čeho se žalobou domáhá. Žalobkyně na výzvu krajského soudu reagovala podáním, ve kterém ale požadované údaje soudu nesdělila, pouze obecně tvrdila, že jí žalovaný zničil kariéru zdravotní sestry, způsobil ztrátu zaměstnání v tiskárně, což zavinil vyvíjením psychotronické činnosti, jíž manipuluje s myšlením, jednáním a chováním jakéhokoliv člověka, v důsledku čehož se od ní všichni odvracejí. Soud prvního stupně došel k závěru, že u žalobkyně nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, protože rozhodné skutečnosti popsané v žalobě jsou zcela nesmyslné a nad rámec lidského poznání, a tudíž se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. dubna 2013, č. j. 1 Co 96/2013-34, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že bylo na žalobkyni, aby předložila posudek či jiný výsledek o vědeckém zkoumání vlastní osoby, jímž by racionálně podpořila své doposud extrémně subjektivní pocity a dojmy. Pokud tak žalobkyně neučinila, je závěr krajského soudu zcela namístě i s ohledem na evidentní šikanózní snahu žalobkyně vůči žalovanému, jemuž přičítá nezdary ve svých zaměstnáních.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobkyni dne 5. června 2013, přičemž právní moci nabylo téhož dne.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dne 29. srpna 2013 dovolání, ve kterém uvádí, že se soudy obou stupňů při posuzování její žádosti dostatečně nezabývaly jejími majetkovými a sociálními poměry. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadená usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým byl změněn zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2013.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Pokud se týče otázky včasnosti podaného dovolání, dovolací soud přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně se obrátila na soud prvního stupně se žádostí, aby jí byl pro dovolací řízení ustanoven zástupce z řad advokátů. Toto podání, které dovolací soud s přihlédnutím k ustanoven §41 o.s.ř. klasifikuje současně též jako dovolání žalobkyně, bylo u soudu prvního stupně zapsáno pod sp. zn. 12 Nc.3351/2013. Žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů Krajský soud v Ostravě vyhověl usnesením ze dne 10. července 2013 pod č.j. 12 Nc 3351/2013-17. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. srpna 2013. Uvedený zástupce pak jím vypracované dovolání podal k poštovní přepravě dne 29. srpna 2013 – tedy ve lhůtě předvídané ustanovením §241b odst. 3 o.s.ř.
Za popsaného stavu se po té dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Připomenout lze např. též současně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Shora uvedeným požadavkům procesního předpisu však dovolání žalobkyně zásadně nevyhovuje. Dovolání sice obsahuje odkaz na ustanovení §237, avšak jinak neuvádí a nezdůvodňuje, kterou z alternativ tam stanovených případů přípustnosti dovolání má na mysli, přičemž se v zásadě omezuje pouze na vyslovení prostého nesouhlasu s napadeným rozhodnutím.
Vzhledem ke skutečnosti, že tak dovolání žalobkyně postrádá zákonné náležitosti, které s ohledem na uplynutí lhůty pro dovolání již není možno doplnit (§241b odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud toto dovolání odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu