ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.805.2016.1
3 0 Cdo 805/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce TechCentrum ZTM s.r.o., identifikační číslo osoby 27702961, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, zastoupena Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem, se sídlem ve Slušovicích 520, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 340 015 206 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 349/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 13 Co 369/2015-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu o zaplacení částky 340 015 206 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Předmětem řízení bylo zaplacení částky 340 015 206 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která žalobci měla vzniknout tím, že mu byly Policií ČR dne 28. 7. 2009 odňaty v rámci trestního stíhání jiné osoby věci, a to výpočetní technika, elektronické nosiče informací a administrativní, účetní a obchodní doklady. Žalobce byl dne 7. 12. 2010 upozorněn svým zaměstnancem na to, že nelze zpracovat technickou dokumentaci pro nabídku 36 kusů tkacích strojů, neboť dosud nebyly vráceny informační systémy k tomu potřebné. Dne 8. 12. 2010 žalobce požádal Policii ČR o vrácení počítačů a dokumentace a upozornil na jemu vznikající škodu v důsledku nemožnosti zabavené věci užívat. Policie ČR odňaté věci žalobci vrátila v roce 2012, a to dílem poškozené či v nefunkčním stavu.
V tomto postupu Policie ČR spatřoval žalobce nesprávný úřední postup, neboť tato dle jeho názoru bezdůvodně dlouho zadržovala věci v jeho vlastnictví a tím došlo na straně žalobce k majetkové újmě. Za uvedený nesprávný postup Policie ČR se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 8 143 200 Kč vzniklé zmařením obchodních příležitostí dodat 36 kusů tkacích strojů, dále částky ve výši 350 000 000 Kč vzniklé z důvodu znemožnění dokončit plánový vývoj a modernizaci vzduchových tkacích strojů a z toho plynoucí nemožnosti dodávat tyto vzduchové tkací stroje a ve výši 5 557 000 Kč za ztrátu u leasingových společností z důvodu násilného zastavení realizace schválení podnikatelského záměru, jehož důsledkem bylo neplacení leasingových splátek a s tím související odebrání strojů pořízených na úvěr. Celkovou požadovanou částku žalobce snížil o 7 %.
Odvolací soud vzal za svá zjištění soudu prvního stupně, že vzhledem k absenci prokázaného nesprávného úředního postupu chybí odpovědnostní titul státu a nadto žalovaná vznesla důvodnou námitku promlčení. Žalobce nechal marně uplynout subjektivní promlčecí lhůtu, neboť o vznikající škodě se prokazatelně dozvěděl dne 7. 12. 2010 a žalobu na náhradu této škody podal až ke dni 1. 10. 2014. Dále se odvolací soud vyjádřil k námitkám žalobce, že soud prvního stupně měl vydat rozsudek pro zmeškání. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně omluvu žalované z jednání nařízeného na den 1. 9. 2015 uznal, nebyl splněn jeden ze základních předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, kterým brojí proti potvrzujícímu výroku ve věci samé.
Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí ve věci závisí na vyřešení dále vymezených otázek, které Nejvyšším soudem dosud nebyly vyřešeny, či při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
Žalobce stanoví jako první složenou otázku procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, zdali postačí omluva z jednání jako důvod pro nevydání rozsudku pro zmeškání, zdali tato omluva musí být řádně odůvodněna a jestli stát může mít relevantní důvod pro neúčast na soudním jednání.
Žalobcem uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 970/2013, dopadá na procesně jinou situaci, kde se žalobce, i přes svou předchozí procesní aktivitu, z prvního nařízeného jednání řádně neomluvil, a proto soud vydal rozsudek pro zmeškání. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že soud rozsudek pro zmeškání vydat může, ale nemusí a k vydání rozsudku pro zmeškání by měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2016 sp. zn 32 Cdo 3699/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Žalovaná se také z předmětného jednání omluvila a souhlasila s projednáním věci ve své nepřítomnosti, nejedná se tedy o obstrukční jednání, kdy účastník se omlouvá z jednání, aniž by zároveň souhlasil s projednáním věci bez své účasti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 122/2014).
Nejvyšší soud tak neshledal, že by se odvolací soud při řešení uvedených otázek ve smyslu §237 o. s. ř. odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rovněž otázka, zda je pro běh promlčecí doby dle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodné, jak dlouho nesprávný úřední postup trval a kdy skončil, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Počátek běhu této promlčecí doby se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě dověděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že vznikla. Nejde přitom o vědomost o škodné události (o nesprávném úředním postupu), která škodu vyvolala, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 590/2011). Přitom postačí, lze-li rozsah škody dovodit i orientačně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1483/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2230/2012). Z judikatury Nejvyššího soudu jasně plyne, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nezávisí na délce trvání nesprávného úředního postupu, jestliže tedy odvolací soud při hodnocení vznesené námitky z této skutečnosti nevycházel, je jeho řešení uvedené otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Konečně přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda může být skutečnost, že nesprávný úřední postup trval delší dobu, důvodem pro závěr, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud již dříve uvedl, že výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku může být shledán v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb.), byl-li toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu. Jednalo by se tak sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99).
V obecné rovině platí, že i stát může v případě, je-li proti němu uplatněn nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, vznést námitku promlčení a že tato námitka nemusí být považována za odporující dobrým mravům (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010).
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a je tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010).
Uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu. O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5079/2009).
Nejvyšší soud otázku rozporu korektivu dobrých mravů a uplatnění námitky promlčení práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem shledává jako v praxi dovolacího soudu již vyřešenou a napadené rozhodnutí je s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu.
Přípustnost dovolání nemohou založit případné vady řízení, neboť podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Tento předpoklad v posuzované věci naplnění není.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu