ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.891.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 891/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci P. Z. , o návrhu na vydání předběžného opatření , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 43 Nc 1611/2012, o dovolání J. Z., zastoupené JUDr. Alenou Čechtickou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2015, č. j. 54 Co 367/2015 – 185, takto:
Dovolání J. Z. se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále také „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. června 2015, č. j. 43 Nc 1611/2012 – 164, ustanovil opatrovníkem P. Z. Centrum sociální a ošetřovatelské pomoci Praha 10, p. o., Sámova 7, Praha 10.
Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel z toho, že k návrhu J. Z., dcery opatrovanky, byla P. Z. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. září 2013, č. j. 43 Nc 1611/2012-63 omezena ve způsobilosti k právním úkonům a opatrovníkem jí byla ustanovena Městská část Praha 7. Ohledně ustanovení opatrovníka byl rozsudek zrušen z důvodu místa bydliště opatrovanky. Následné usnesení o ustanovení opatrovníka - Městské části Prahy 9 bylo rovněž zrušeno k odvolání opatrovníka, neboť opatrovanka se na Praze 9 nezdržovala. Městská část Praha 10 podala návrh na předběžné opatření, soud předběžné opatření nenařídil, ale vydal přímo konečné rozhodnutí o tom, kdo bude vykonávat funkci opatrovníka. Rozhodl tak s ohledem na to, že v obvodu Centra sociální a ošetřovatelské pomoci Praha 10 má opatrovanka své trvalé bydliště. Přihlédl i k dlouhodobé spolupráci opatrovanky s jím ustanoveným opatrovníkem s tím, že opatrovanka má k zaměstnancům opatrovníka důvěru a opatrovník s výkonem funkce souhlasí.
Městský soud v Praze (dále také „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) usnesením ze dne 23. října 2015, č. j. 54 Co 367/2015 – 185, k odvolání navrhovatelky, J. Z., usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v dané věci nelze ustanovit opatrovníkem navrhovatelku, neboť její ustanovení by bylo v rozporu s přáním opatrovanky P. Z., která opakovaně ustanovení své dcery jako možného opatrovníka odmítala. Odvolací soud uvedl, že důvěra je jedním ze zásadních atributů při výběru opatrovníka a ani on neshledal důvody pro potenciální zvyšování stresu opatrovanky výběrem opatrovníka, se kterým opatrovanka vyjádřila opakovaně nesouhlas.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno navrhovatelce dne 26. listopadu 2015, přičemž právní moci nabylo téhož dne.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka, J. Z., dne 26. ledna 2016 včasné dovolání, které pokládá za přípustné, neboť jí vymezená otázka aplikace §62 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále pouze „o. z.“) z hlediska významu a pořadí tam stanovených kritérií, nebyla ještě dovolacím soudem vyřešena. Dovolatelka namítá, že před soudy dostatečně osvědčila, že o výkon opatrovníka má dlouhodobý zájem, že sleduje pouze dobro opatrovanky a má s opatrovankou jen ty nejlepší úmysly. Osvědčila též, že se o opatrovanku intenzivně stará po více než tři roky. Poukazuje na to, že opatrovanka nedokáže anticipovat následky svého jednání, a přání týkající se výběru opatrovníka bylo zjevně iracionální povahy. Dovolatelka poukazuje na to, že by jedno z kritérií uvedených v §62 o. z. nemělo být nadřazeno kritériím ostatním, jako jsou potřeba opatrovanky a podněty osob opatrovance blízkých. Také odvolacímu soudu vytýká, že nezkoumal, zda by v dané věci nebylo na místě ustanovit více opatrovníků vedle sebe, tedy obecného opatrovníka a dále zvláštního opatrovníka pro správu jmění opatrovanky. Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ačkoliv dovolatelka uvedla, že jí vymezená otázka nebyla dovolacím soudem řešena, její řešení vyplývá přímo ze znění zákona. Podle §62 o. z. v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi.
Podle ustanovení §471 odst. 1 o. z., rozhoduje-li soud o jmenování opatrovníka člověku, může tak učinit až po jeho zhlédnutí, nebrání-li tomu nepřekonatelná překážka; musí též vyslechnout jeho vyjádření nebo jinak zjistit jeho stanovisko a vycházet z něho. Podle odst. 2 téhož ustanovení, soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona. Podle odstavce 3 téhož ustanovení způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas.
Podle ustáleného právního názoru při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, v případě, že sepsal předběžné prohlášení, ve kterém opatrovníka označil (§38 o. z.), bude vycházet z tohoto prohlášení (Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 310). Lze konstatovat, že při výběru osoby opatrovníka soud preferuje osobu, kterou navrhl opatrovanec třeba i neformálním způsobem během řízení o svéprávnosti. Odmítnout návrh na ustanovení konkrétního opatrovníka může soud jen z vážných důvodů, které uvede (Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J.; Zuklínová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 752).
Zcela logicky lze výše zmíněné úvahy aplikovat také na situaci opačnou, kdy opatrovanka vyjadřuje naopak, jakou osobu si za opatrovníka nepřeje. Jelikož, jak správně uvedl odvolací soud, důvěra je jedním ze základních atributů při výběru opatrovníka a vzhledem k tomu, že opatrovanka několikrát vyjádřila nesouhlas se jmenováním dcery svým opatrovníkem, by takové počínání soudu vedlo k možným konfliktům a zbytečným nedorozuměním.
Pokud dovolatelka zdůrazňuje to, že soud neměl přihlédnout při výběru opatrovníka k přání posuzované, pak je třeba v této souvislosti poukázat na skutečnost, že soudy obou stupňů se touto otázkou ve svých rozhodnutích zabývaly, když na základě konkrétních skutkových zjištění a s přihlédnutím k hlediskům obsaženým v ustanovení §62 o. z. rozhodnutí o osobě opatrovníka zdůvodnily.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř. když nad to je dovolání výrazně zbudováno na skutkové verzi dovolatelky na projednávanou věc.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu