ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.907.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 907/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce Ing. A. Ž. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem v Praze 9, Krausova 605, proti žalované České republice – Úřadu vlády , se sídlem v Praze 1, nábřeží Edvarda Beneše 4, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 68/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2014, č. j. 64 Co 256/2014-29, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal náhrady škody ve výši 5 482 878 Kč s příslušenstvím a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2 008 456 Kč. Oba nároky žalobce vyvozoval z tvrzeného nesprávného úředního postupu Městského národního výboru, resp. Městského úřadu ve Vejprtech, jenž měl spočívat v tom, že pracovníci národního výboru nevyplnili všechny náležitosti kupní smlouvy uzavřené dne 26. 8. 1960, v důsledku čehož nedošlo k převodu nemovitostí na právní předchůdce žalobce. Žalobce musel z uvedeného důvodu v letech 1993 až 1994 nemovitosti vyklidit a městský úřad je následně kupní smlouvou převedl na třetí osoby.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. 2. 2014, č. j. 18 C 68/2013-19, řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku za podanou žalobu zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 11. 8. 2014, č. j. 64 Co 256/2014-29, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I napadeného usnesení) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného usnesení).
Odvolací soud vyšel v napadeném usnesení z toho, že žalobcem naříkané jednání městského národního výboru, resp. městského úřadu, nelze podřadit pod pojem výkonu veřejné moci, a na zahájené řízení tak nelze vztáhnout ustanovení §11 odst. 1 písm. l) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném ke dni podání žaloby, dále jen „zákon o soudních poplatcích“, podle kterého by řízení bylo osvobozeno od soudního poplatku. Odvolací soud měl za to, že v případě postupu uvedených orgánů při uzavírání kupních smluv šlo o jednání soukromoprávní povahy, které vylučuje aplikaci zvláštního předpisu o odpovědnosti státu za škodu. Jestliže žalobce poté, co byl vyzván k zaplacení soudního poplatku v předepsané výši, tento nezaplatil, soud prvního stupně správně řízení v souladu s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm uváděl, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku pochybení Městského národního výboru ve Vejprtech při uzavírání kupní smlouvy ze dne 26. 8. 1960, jež spočívalo v tom, že pracovníci národního výboru nevyznačili v kupní smlouvě datum schválení prodeje nemovitostí radou národního výboru. V důsledku tohoto pochybení nemohla být kupní smlouva řádně evidována v pozemkovém katastru, takže jako vlastník nemovitostí zůstal veden až do roku 1990 stát. Naříkaným postupem tak podle žalobce došlo ze strany Městského národního výboru ve Vejprtech k porušení pravidel předepsaných právními normami pro výkon činnosti místního orgánu státní moci, což je nutno kvalifikovat jako nesprávný úřední postup ve smyslu §18 zákona č. 58/1969 Sb. Odlišný závěr odvolacího soudu při řešení uvedené otázky se podle žalobce odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Řízení v uvedené věci je tak nutno kvalifikovat jako řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem ve smyslu §11 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, které je od poplatku osvobozeno. Z uvedeného důvodu žalobce navrhoval, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a splňuje formální a obsahové náležitosti předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky povahy nároku z tvrzeného pochybení státního orgánu při sepisování právního úkonu (kupní smlouvy) podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 1964, dále jen „o. z.“, která dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nebyla řešena.
Dovolání není důvodné.
Podle §11 odst. 1 písm. l) zákona o soudních poplatcích se od poplatku osvobozují řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem.
Podle §346 o. z. zdali a kdo odpovídá za škodu způsobenou nesprávným postupem v úředním výkonu, stanoví zvláštní zákony.
Nejvyšší soud ČSSR již v usnesení pléna ze dne 2. 2. 1954, sp. zn. Pls 1/53, k výkladu uvedeného ustanovení uvedl, že „[ú]ředním výkonem ve smyslu §346 o. z. není však veškerá úřední činnost státních orgánů, nýbrž jen ta činnost, v níž státní orgány rozhodují a vydávají příkazy, kterým se musí každý podrobit. Jde tu zejména o činnost při vydávání správních aktů. V těchto případech jde o úřední výkon, jak jej má na mysli §346 o. z. a v těchto případech se tedy bude odpovědnost za škodu řídit podle zvláštních zákonů.“
Na uvedenou praxi navázal za platnosti zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 214/2006, uveřejněném pod číslem 83/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uvedl, že „o ‚úřední‘ postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, pokud tento postup slouží výkonu státní moci. Podmínkou aplikace ustanovení §18 citovaného zákona tedy je, že stát musí prostřednictvím svých orgánů vystupovat jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 93/99). … O výkon státní moci nejde a stát podle zákona č. 58/1969 Sb. neodpovídá za činnost takového subjektu, který nevystupuje ve vrchnostenském postavení, nýbrž do právních vztahů vstupuje jako rovný s účastníky ostatními, tedy jako subjekt občanskoprávních vztahů. Za škodu způsobenou porušením právní povinnosti vyplývající z těchto vztahů proto subjekty odpovídají podle obecných občanskoprávních předpisů o náhradě škody.“
Shodný závěr se uplatní i za účinnosti §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších změn, dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“ (srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. Cpjn 203/2012, uveřejněné pod číslem 78/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto podle §46 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, dále jen „zákon o majetku ČR“, škoda vzniklá v důsledku postupů a rozhodování při hospodaření s majetkem podle tohoto zákona není škodou způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Odpovědnost státu za tuto škodu se řídí zvláštními právními předpisy. Zákon o majetku ČR tedy výslovně vylučuje možnost použití zákona č. 82/1998 Sb. na škodu vzniklou v důsledku postupů a rozhodování při hospodaření s majetkem státu, kam spadá prodej nemovitostí ve vlastnictví státu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4039/2010).
Lze proto uzavřít, že žalobcem tvrzené pochybení státního orgánu (městského národního výboru) při uzavírání kupní smlouvy nebylo možno za právní úpravy platné v roce 1960 (ani za platnosti úprav pozdějších) kvalifikovat jako nesprávný úřední postup, neboť státní orgán v takovém případě do právních vztahů vstupoval jako rovný s účastníky ostatními, tedy jako subjekt občanskoprávních vztahů. Z toho pak vyplývá, že na žalobcem uplatněný nárok nelze vztáhnout ustanovení §11 odst. 1 písm. l) zákona o soudních poplatcích; řízení v projednávané věci tak není osvobozeno od soudních poplatků, jak správně uzavřel odvolací soud.
Protože dovolání není důvodné ve smyslu §241a o. s. ř., Nejvyšší soud jako soud dovolací jej bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 26. července 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu