ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.922.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 922/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 197.460,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 216/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2014, č. j. 55 Co 218/2014-153, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá zaplacení částky 197.460,- Kč jako náhrady škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále též „OdpŠk“]. Svůj nárok uplatňuje v souvislosti s exekučním řízením vedeným u Okresního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 Nc 306/2006 (dále též „původní řízení“), přičemž uvedená částka měla zahrnovat jednak 1) náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s opakovaným podáváním námitek proti údajně nezákonným příkazům k úhradě nákladů exekuce, jednak 2) náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, jež trvalo od 9. února 2006 do 17. října 2012.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) shora v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 27. prosince 2013, č. j. 15 C 216/2013-114, tak, že žalobě částečně vyhověl co do částky 30.000,- Kč. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Ohledně uplatněného nároku na náhradu nákladů původního řízení ad 1) odvolací soud žalobkyni nevyhověl. Dovodil, že zákon vylučuje náhradu tam, kde buď již byla v původním řízení přiznána, anebo přiznána nebyla, avšak poškozený měl možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů na základě procesních předpisů. Tak tomu ale v tomto případě být nemělo. Žalobkyně jako povinná, která dlouhodobě nebyla schopna dobrovolně uhradit plnění přiznané vykonatelným rozhodnutím soudu, nebyla v exekučním řízení úspěšná. Toto řízení bylo naopak vedeno z její viny a důvodně byla proto uznána povinnou k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněných. Ve vztahu k nároku ad 2) na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou jí nepřiměřenou délkou řízení, pak odvolací soud uznal, že v letech 2010 až 2012 bylo exekuční řízení vedeno nadbytečně, když ze strany žalobkyně již byla jistina i náklady exekuce uhrazeny. Z tohoto důvodu jí bylo přiznáno odškodnění ve výši 30.000,- Kč.
Dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelky) Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) usnesením ze dne 27. května 2015 č. j. 30 Cdo 376/2015-169, odmítl z důvodu nepřípustnosti podle §237 o. s. ř. Své rozhodnutí stručně odůvodnil, když ve vztahu k první uplatněné dovolací otázce, týkající se aplikace §31 odst. 2 OdpŠk, poukázal na svou ustálenou judikaturu, která tuto otázku řeší (např. rozsudek ze dne 30. ledna 2013 sp. zn. 30 Cdo 1424/2012). Dále zdůraznil, že náklady původního řízení může poškozený uplatnit jako vzniklou škodu jen tehdy, vynaložil-li je účelně ke zrušení nezákonného rozhodnutí či nápravu nesprávného úředního postupu. Zákon zároveň vylučuje náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech řízení tam, kde buď již náhrada nákladů byla v původním řízení přiznána, anebo sice přiznána nebyla, avšak pak jen tehdy, neměl-li poškozený možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů na základě procesních předpisů. Ve vztahu k druhé uplatněné dovolací otázce, týkající se doby, z níž má být vypočítána nemajetková újma s ohledem na posuzovaný případ, podotkl, že dovolatelka se jí fakticky domáhala soudního přezkumu řešení této otázky v rámci jedinečných skutkových okolností její věci. I zde přitom odvolací soud vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, a to konkrétně stanoviska jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. dubna 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010.
K ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) nálezem ze dne 9. února 2016, sp. zn. II. ÚS 2312/15, rozhodl, že dotčeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (výrok I.) a že se toto usnesení ruší (výrok II.).
Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas žalobkyně se způsobem, jakým Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti jejího dovolání, přestože v něm měla uplatnit relevantní námitky týkající se právního posouzení věci. Podle Ústavního soudu je odůvodnění napadeného usnesení naprosto nedostatečné a vybočuje z požadavku na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. V podrobnostech Ústavní soud uvedl, že v exekučním řízení, ve vztahu k němuž byl uplatněn nárok na náhradu škody, byla stěžovatelka nucena opakovaně podávat námitky proti příkazům k úhradě nákladů exekuce, jejichž výše byla soudním exekutorem nesprávně stanovena, včetně podání ústavní stížnosti, které bylo Ústavním soudem vyhověno [nález ze dne 24. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 2134/09 (N 236/59 SbNU 399)]. Tyto náklady přitom nemohla uplatnit v exekučním řízení.
Nejvyšší soud se měl podle Ústavního soudu dopustit pochybení rovněž při posouzení otázky zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení, neboť se vůbec nezabýval posouzením otázky délky doby, z níž se počítá nemajetková újma. Stěžovatelka se od počátku exekučního řízení snažila dobrovolně uhradit vymáhanou částku. Pokud by ze strany soudního exekutora nebyla opakovaně již od roku 2007 vydávána nezákonná rozhodnutí, jejichž obsahem byly nesprávně a nepřiměřeně vyčíslené náklady exekutora i oprávněných, pak by dluh uhradila daleko dříve. Opakované vydávání nezákonných rozhodnutí soudním exekutorem v exekučním řízení mělo být podle jejího názoru považováno za nesprávný úřední postup. Náhrada nemajetkové újmy měla být stěžovatelce přiznána za delší období.
Ve vztahu k první uplatněné právní otázce Ústavní soud dovodil, že je třeba přisvědčit námitce stěžovatelky stran nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení. Její podstata totiž nespočívala v obecném vymezení podmínek, za nichž lze uplatnit náhradu nákladů řízení jako náhradu škody podle §31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž v posouzení, zda tímto způsobem lze vůči státu uplatnit i náklady vzniklé v exekučním řízení v důsledku opakovaného vydávání nezákonných příkazů k úhradě nákladů exekuce, proti nimž musela podávat námitky. Odpověď na tuto specificky vymezenou otázku však stěžovatelka ze strany Nejvyššího soudu, který se omezil toliko na stručné shrnutí svých dříve vyslovených obecných právních závěrů, neobdržela, ačkoliv právě od ní se odvíjelo právní posouzení její věci. Tyto nedostatky přitom nelze překlenout ani poukazem na to, že jde o triviální otázku nebo že podrobnější odpověď je z obecných závěrů dovolacího soudu zřejmá či jednoduše dovoditelná. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadené usnesení v tomto rozsahu neobstojí z hlediska požadavku náležitého odůvodnění, čímž je opodstatněn závěr o porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud dále uvedl, že výše uvedené hodnocení se nevztahuje ke způsobu, jakým se dovolací soud vypořádal s druhou stěžovatelkou předestřenou otázkou. V tomto případě nelze shledat žádný důvod, jenž by zpochybňoval závěr dovolacího soudu, podle něhož se odvolací soud při posuzování délky řízení nijak neodklonil od jeho dříve vysloveného právního názoru. Z hlediska zásad spravedlivého procesu pak nelze nic vytknout ani závěrům odvolacího soudu, obsaženým v jeho rozsudku.
K pochybení, které Ústavní soud vytkl dotčenému rozhodnutí Nejvyššího soudu – jak vyplývá se shora uvedeného odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu – dovolací soud vázán právním názorem Ústavního soudu své odůvodnění dále doplňuje.
Dovolací soud považuje v první řadě za nezbytné připomenout základní zásady, z nichž konstantně vychází rozhodování o nárocích podle OdpŠk.
Pro vzájemný vztah odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§13 OdpŠk) a nezákonným rozhodnutím (§7 a §8 OdpŠk) platí, že ačkoliv není vyloučeno, aby škoda byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Jinak řečeno, odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (srov. Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 147; k tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 1/2000, pod označením SJ 5/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, které bylo odmítnuto usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2794/2015; citovaná rozhodnutí Nejvyššího jsou uveřejněná na jeho internetových stránkách http://nsoud.cz , a citovaná usnesení Ústavního soudu na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Při posuzování zákonnosti rozhodnutí ve smyslu §7 a §8 OdpŠk podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je, že toto pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu, oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad se zákonem nezrušeného rozhodnutí, vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 4030 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2012, sp. zn. 3866/2011).
Shora uvedené závěry ustálené judikatury se uplatní i v této věci ohledně dovolatelkou uplatněného nároku na náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s opakovaným podáváním námitek proti údajně nezákonným příkazům k úhradě nákladů exekuce.
Zmíněný nárok může být úspěšně uplatněn v řízení o náhradu škody dle §31 OdpŠk, jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Jak totiž vyplývá ze zjištění nalézacích soudů, ke zrušení předmětných exekučních příkazů došlo v původním řízení převážně z důvodů nepřezkoumatelnosti nebo jiných vad řízení. Podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je, že toto rozhodnutí bylo pravomocné a bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Tato podmínka však v daném případě nebyla splněna pro nedostatek právní moci exekučních příkazů, které byly k námitkám dovolatelky zrušeny. Z uvedeného důvodu nemohlo být žalobě ohledně uplatněného nároku vyhověno, protože odvolací soud nebyl oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad zrušených exekučních příkazů se zákonem. Vzhledem k tomu, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu se neodchyluje ohledně uvedeného nároku od ustálené praxe dovolacího soudu, je dovolání v této části nepřípustné dle §237 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádný důvod, jenž by zpochybňoval závěr dovolacího soudu, podle něhož se odvolací soud při posuzování délky řízení nijak neodklonil od jeho dříve vysloveného právního názoru, dovolací soud setrval na svém názoru, že v tomto směru není dovolání žalobkyně rovněž dle §237 o. s. ř. přípustné.
Nárok na odškodnění nákladů řízení ve výši 2100,- Kč, které dovolatelka vynaložila na zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti, na základě které jí Ústavní soud nálezem ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. I. ÚS 2134/09, vyhověl, je nárok již co do základu skutkově a právně odlišný od zbývajícího nároku na náhradu škody podle §31 OdpŠk. Je tomu tak z toho důvodu, že náklady řízení dovolatelka nevynaložila jako povinná v exekučním řízení, nýbrž jako stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti, byť na zrušení nezákonného rozhodnutí vydaného v exekuci. Podle §31 odst. 2 OdpŠk náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Ústavní soud v usnesení ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 375/08, shledal ústavně konformním závěr obecných soudů, pokud zamítly nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem vynaložených na zrušení nezákonného rozhodnutí s odkazem na ustanovení §62 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Jestliže tedy, byť i jenom výjimečně, umožňuje (umožňoval) procesní předpis (v tomto případě zákon o Ústavním soudu) náhradu nákladů řízení, není možné se jí podle §31 odst. 2 OdpŠk domáhat.
Z tohoto důvodu dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobkyní tvrzeném nároku na odškodnění nákladů řízení ve výši 2.100,- Kč, není objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. května 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu