ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1058.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1058/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Creditpol a. s. , se sídlem v Praze 4 – Libuši, Mašovická 202/8, identifikační číslo osoby 60913851, zastoupené JUDr. Vladislavem Ježkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, proti žalované ODĚVY Hradec Králové, a. s. , se sídlem v Hradci Králové, Kalendova 688, identifikační číslo osoby 60108860, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení 2 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 78/1997, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, č. j. 2 Cmo 89/2015-872, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 22 022 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. 11. 2014, č. j. 34 Cm 78/1997-806, Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu o zaplacení 2 400 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Rozsudkem ze dne 2. 9. 2015, č. j. 2 Cmo 89/2015-872, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem výrokům) podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že „tímto rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu v oblastech hmotného i procesního práva“ a že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
V části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení není dovolání vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů odvolacího řízení, k jejichž náhradě byla dovolatelka zavázána (44 044 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání není způsobilá založit otázka výkladu §275 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), neboť odvolací soud se při řešení této otázky nijak neodchýlil od dovolatelkou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 135/2004, rozsudek ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 50/2005), jež jsou – stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz . Odvolací soud totiž vycházel ze skutkových zjištění, podle kterých dodací obalové listy jsou pouze interními listinami právního předchůdce žalované a jejich účelem bylo inventarizovat přesuny množství zboží mezi centrální evidencí právního předchůdce žalované a jeho jednotlivými prodejnami. Z těchto listů není zřejmá jakákoliv konkretizace zboží, které mělo být dodáno, ani kupní cena. Též přesunové listy jsou pouze interními listinami právního předchůdce dovolatelky. Na těchto listinách, které právní předchůdce žalované nepotvrdil ani nevyhotovil, je sice uvedena cena, ta však nebyla odsouhlasená právním předchůdcem žalované. Nelze bez pochybností dovodit, že číslo uvedené v poznámce na dodacím obalovém listu je skutečně číslem přesunového listu, který předložila dovolatelka. Z provedených důkazů není podle odvolacího soudu zřejmé, kdo vyplňoval a podepisoval dodací obalové listy a přesunové listy a zda tato osoba byla oprávněná sjednat cenu za dodané zboží, a není z nich patrná vůle stran uzavřít kupní smlouvu bez dohody o ceně, případně o způsobu jejího určení. Na základě těchto zjištění odvolací soud dospěl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 32 Odo 5/2005) k závěru, podle kterého k uzavření kupní smlouvy způsobem uvedeným v §275 odst. 4 obch. zák. nedošlo.
Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených dovolatelkou – správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012), který od 1. 1. 2013 (způsobilým) dovolacím důvodem není.
Nejvyšší soud proto nemohl dovodit přípustnost dovolání na základě námitky dovolatelky, která nezahrnuje žádnou otázku procesního či hmotného práva a podle níž převzetí zboží od právního předchůdce dovolatelky právním předchůdcem žalované bylo potvrzeno podpisem a razítkem na dodacím listu, jehož součástí je seznam zboží s uvedenou cenou. Totéž platí o námitce dovolatelky, podle které byla rozhodnutí soudů obou stupňů jednoznačně vydána ve prospěch žalované a skutková zjištění soudů jsou tendenční. Těmito námitkami totiž dovolatelka ve skutečnosti jen zpochybňuje shora uvedená skutková zjištění, z nichž odvolací soud při posouzení věci vycházel.
Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nejsou splněny ani ve vztahu k otázce dovolatelkou tvrzeného porušení poučovací povinnosti uvedené v §118a odst. 3 o. s. ř. odvolacím soudem. Na řešení této otázky totiž napadené rozhodnutí nespočívá, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu ve výsledku určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatelka pomíjí, že podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
Ačkoliv závěr o neunesení důkazního břemene k tvrzení o dodávkách zboží na základě uzavřené kupní smlouvy učinil již soud prvního stupně, vznáší dovolatelka námitku o tom, že nebyla poučena podle §118a odst. 3 o. s. ř., až v dovolacím řízení. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně totiž dovolatelka vytkla soudu prvního stupně, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl dovolatelkou navržený důkaz privatizačním projektem, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a že věc nesprávně právně posoudil. Odvolací důvod uvedený v §205 odst. 2 písm. f) o. s. ř. dovolatelka neuplatnila, žádné nové důkazy ve smyslu §205a písm. d) o. s. ř. v odvolání neoznačila a neučinila tak ani při jednání odvolacího soudu. Naopak, v odvolání sama výslovně uvedla, že další důkazy nelze provést (protože neexistují, nebo svědci zemřeli, nebo si již s odstupem času mnoho nepamatují) a že žádné jiné dokumenty než ty, které již předala soudu, nemá k dispozici. Za této situace by výzva učiněná odvolacím soudem podle §118a odst. 3 o. s. ř. s poučením o následcích jejího nesplnění neměla žádný smysl, zejména by nemohla splnit účel sledovaný tímto ustanovením (tj. unesení důkazního břemene označením dalších důkazů a z toho vyplývající úspěch ve věci).
Přípustnost dovolání není dána ani ve vztahu k otázce, zda „by v případě nákladů placených druhému účastníkovi neměla být hrazena část nákladů státem, jestliže ten zavinil svým postupem výši nákladů počtem jednání a právních úkonů“. Ani na řešení této otázky totiž napadené rozhodnutí nespočívá, neboť ze zákonné úpravy náhrady nákladů řízení uvedené v §§142 až 150 o. s. ř., kterou odvolací soud aplikoval, zcela jasně vyplývá okruh osob, kterým může být náhrada nákladů řízení uložena. Kromě samotných účastníků nebo jejich zástupců jsou to pouze osoby uvedené v §147 odst. 2 o. s. ř., tj. svědci fyzické osoby uvedené v §126a o. s. ř., znalci, tlumočníci nebo ti, kteří měli při dokazování nějakou povinnost. Je zcela evidentní, že stát žádnou z těchto osob není.
Konečně při řešení otázky přiznání náhrady za daň z přidané hodnoty se odvolací soud nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, uveřejněném pod číslem 21/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozsudku Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého částka odpovídající dani z přidané hodnoty je jedním z druhů nákladů řízení (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.), a to za předpokladu, že účastníka řízení zastupoval advokát, notář nebo patentový zástupce, který je plátcem daně z přidané hodnoty. Zda je též advokátem zastupovaný účastník plátcem daně z přidané hodnoty, je podle tohoto rozsudku pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení zcela nerozhodné.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalované je nepřípustné. Nejvyšší soud jej proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 5. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu