ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.123.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 123/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně BNP Paribas Personal Finance, societé anonyme , se sídlem 1 boulevard Haussmann, 750 09 Paris, registrační číslo 542097902, Francouzská republika, BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 5/3208, identifikační číslo osoby 03814742, zastoupené Mgr. Michaelou Fuchsovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalovanému J. P. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem v Bruntále, Jesenická 1757/5, o zaplacení 44 170 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 217 C 12/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2015, č. j. 15 Co 470/2014-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 436 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně Mgr. Michaely Fuchsové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 17. 6. 2014, č. j. 217 C 12/2014-66, zamítl žalobu v části, v níž se původní žalobkyně CETELEM ČR, a.s., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 5/3208, identifikační číslo osoby 25085689 (dále jen „původní žalobkyně“), domáhala po žalovaném zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 44 170 Kč za dobu od 1. 2. 2010 do 11. 2. 2014 (bod I. výroku), uložil žalovanému zaplatit původní žalobkyni 44 170 Kč s úrokem z prodlení ve výši specifikované ve výroku rozhodnutí (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu v rozsahu částky 8 548 Kč s příslušenstvím, a potvrdil ho ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé, tj. ohledně částky 35 622 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé a obou výroků o nákladech řízení napadl žalovaný dovoláním. S odkazem na ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) namítá, že odvolací soud posoudil otázku platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi ním a původní žalobkyní nesprávně a že tato otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než učinily soudy obou stupňů. Dovolatel setrvává na názoru, že předmětná úvěrová smlouva, kterou „uzavřel v tísni za existence důvodné bázně (bezprávné výhružky)“, je neplatná. Hlavní příčinu všech svých obtíží spatřuje v rizikovém jednání původní žalobkyně, která dle jeho přesvědčení nevěnovala uzavření smlouvy nezbytnou pozornost, jestliže se spokojila s prokázáním jeho totožnosti pouze občanským průkazem, který však pozbyl platnost. Pokud mu bylo v řízení soudy obou stupňů vytýkáno, že se dostatečně nevěnoval uzavření smlouvy, podepsal ji a zboží přijal, měly se dle jeho mínění zabývat také objektivním posouzením jednání původní žalobkyně, což neučinily. Dovolatel uvádí, že bylo zasaženo do jeho práv a oprávněných zájmů právě rizikovým jednáním původní žalobkyně. Proto také původní žalobkyně sama odpovídá za škodu, která vzešla z uzavřené úvěrové smlouvy, neboť, jak dokládá i jeho výpověď na policii, byl k nesvobodnému a omylnému jednání donucen. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadené části tak, že žalobu zamítne i ve zbytku nároku, nebo aby rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil soudům nižších stupňů k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu zcela ztotožňuje. Podle jejího přesvědčení se se všemi skutečnostmi tvrzenými v dovolání vypořádal již odvolací soud, který také vyvrátil názor žalovaného o neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu jejího uzavření v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Tvrzení dovolatele o nezodpovědném přístupu původní žalobkyně k uzavírání úvěrových smluv nebylo podle jejího mínění prokázáno, navíc jde o tvrzení, které je z hlediska projednávané věci a svobody vůle k uzavření smlouvy na straně dovolatele bez významu. Žalobkyně navrhuje dovolání zamítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 9. 11. 2015, č. j. 217 C 12/2014-151, které nabylo právní moci dne 11. 12. 2015, rozhodl v souladu s ustanovením §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že na místo původní žalobkyně bude v řízení pokračovat s BNP Paribas Personal Finance, societé anonyme, se sídlem 1 boulevard Haussmann, 750 09 Paris, registrační číslo 542097902, Francouzská republika, BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 5/3208, identifikační číslo osoby 03814742. Rozhodl tak na základě zjištění, že původní žalobkyně v důsledku zániku a následného převzetí jejího jmění jinou obchodní korporací ztratila způsobilost být účastnicí řízení, přičemž veškerá její práva a závazky přešly na žalobkyni. Nejvyšší soud proto označil žalobkyni jako účastnici řízení v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolatel však své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jak mu ukládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nedostál. Namítá-li, že právní otázka týkající se posouzení platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi ním a původní žalobkyní byla odvolacím soudem posouzena nesprávně a má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než to učinily soudy obou stupňů, patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. V tomto ustanovení poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 80/2013“ (a dále například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Výhradami dovolatele k výsledkům provedeného dokazování v tom směru, že v řízení nebylo prokázáno, že původní žalobkyně věnovala uzavření smlouvy patřičnou píli a pozornost včetně ověřování platnosti občanského průkazu dovolatele, se dovolací soud nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů totiž v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Nejvyšší soud již v cit. R 80/2013 rovněž judikoval, že peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje).
Směřovalo-li proto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady za řízení před soudy obou stupňů ve výši 6 379 Kč a 4 206 Kč, jde ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
K obsahu dovolání ze dne 31. 3. 2015 (č. l. 127 spisu), sepsanému samotným dovolatelem dovolací soud nepřihlížel, neboť při sepisu tohoto podání, v němž dovolatel uvedl rozsah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vymezil důvody dovolání, nebyla splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele stanovená v §241 o. s. ř. (srov. §241a odst. 5 o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé pro vady a ve zbývajícím rozsahu ho odmítl pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 6. 6. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu