ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2128.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 2128/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, zastoupené Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330/220a, proti žalovanému M. O. , o zaplacení částky 11 332,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 16 C 20/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. října 2013, č. j. 75 Co 362/2013-12, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 28. června 2013, č. j. EPR 137445/2013-5, kterým Okresní soud v Přerově podle ustanovení §174a odst. 4 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) odmítl návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, rozhodl o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (výslovně v celém rozsahu) s odkazem na §237 o. s. ř., majíc za to, že se odvolací osud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
V usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dovodil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Dovolatelka zakládá přípustnost a důvodnost dovolání na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, pokud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru o odmítnutí návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu podle ustanovení §174a odst. 4 o. s. ř. pro neurčitost skutkových tvrzení o úrocích z úvěru, úrocích z prodlení a poplatcích, když soud při posouzení určitosti a projednatelnosti návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nemá zkoumat, z jakých částek a za jaké období jsou úroky vyčísleny, neboť tímto by zkoumal oprávněnost uplatněného nároku a nikoliv určitost návrhu.
Odkazuje-li dovolatelka na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 2795/2012 (které je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách), jako na rozhodnutí, od jehož závěrů se odvolací soud odchýlil, přehlíží, že šlo o situaci odlišnou od projednávané věci, neboť Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobce v této jiné věci provedl propočet jednotlivých složek uplatněné pohledávky a v podrobnostech odkázal v rozsahu skutkových tvrzení na obsah připojených listinných důkazů, a že žádná z listin připojených v elektronické podobě jako příloha k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nebyla soudem prvního stupně vytisknuta a založena do spisu. Zda šlo o listiny obsáhlé či nepřehledné, z nichž by výše poplatků, úroku a úroku z prodlení přehledně nevyplývala, tak nebylo soudy nižších stupňů zjištěno. Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí uzavřel, že věřitelé pohledávek ze smluv o úvěru dokládají v žalobě tvrzenou výši pohledávky výpisy z úvěrového účtu, neboť je nadbytečné opisovat výši úroku a úroku z prodlení z tohoto účtu, a soudy je tato skutečnost akceptována, je-li výpis z účtu přehledný.
Dovolatelka dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 2555/2012, usnesení z téhož data sp. zn. 23 Cdo 1665/2012, a usnesení ze dne 6. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 879/2013, jako na rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud odchýlit. Ve všech těchto rozhodnutích bylo předmětem sporu zaplacení dlužného pojistného malých částek (ve výši 553 Kč, 1 788 Kč a 1 209 Kč) a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za uvedenou krátkou dobu prodlení a výše těchto částek byla snadno zjistitelná z pojistné smlouvy a z přehledných příloh připojených k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Šlo tedy rovněž o odlišnou situaci.
Z uvedeného vyplývá, že soud nemusí akceptovat vylíčení rozhodných skutečností (doložení výše pohledávky) pomocí listin přiložených k žalobě vždy, ale zkoumá ad hoc, zda jsou tyto listiny způsobilé nahradit skutková tvrzení žalobce. Hlavním kritériem pro toto posouzení je přitom přehlednost - pokud žalobce přiloží k žalobě listiny nepřehledné či nesrozumitelné, soud takové vylíčení skutkových okolností neakceptuje. Na tomto závěru ničeho nemění ani dovolatelkou zdůrazňované pasáže z odůvodnění citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť tyto nemohou být vykládány vytrženě z kontextu rozhodnutí, jak to činí dovolatelka, naopak je nutné interpretovat je vždy s ohledem právě na výše uvedené kritérium přehlednosti a srozumitelnosti konkrétních listin přiložených k žalobě.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že z tvrzení žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu je zřejmý skutkový stav pouze v rozsahu, že předmětem řízení jsou nároky z porušení smluvních povinností spočívajících v neplacení úroků z přečerpání účtu, poplatků a úroků z prodlení, což vedlo žalobkyni k zesplatnění povoleného přečerpání a zrušení běžného účtu žalovaného, přičemž z pohledu nutné individualizace dílčích nároků je patrná a projednatelná toliko hodnota debetního zůstatku běžného účtu ke dni 9. února 2011 ve výši 970,80 Kč a hodnota jistiny povoleného přečerpání k témuž dni ve výši 9 126,60 Kč. U částečně kapitalizovaných úroků z úvěru a úroků z prodlení zcela chybí tvrzení, z jakých částek a za jaké období jsou tyto úroky uplatněny. U poplatků není zřejmé, za jaké konkrétní časově a věcně vymezené služby banky jsou poplatky právě v této výši požadovány. Bližší konkretizace jednotlivých dílčích nároků je přitom nezbytně nutná, aby bylo zřejmé, které případné nároky ze smlouvy po žalovaném fakticky byly uplatněny a které případné nároky ze smlouvy takto uplatněny nebyly. Žalobkyně neučinila v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu řádný výslovný odkaz na konkrétní listinu, kterým by zprostředkovaně tvrdila konkrétní skutkové údaje. Odkázala na stav dlužné jistiny a příslušenství, ze kterého má vyplývat podrobný přehled nárůstu příslušenství pohledávky, což nelze považovat za řádné vylíčení konkrétních skutkových tvrzení formou odkazu, neboť tato tabulka je zcela nepřehledná, rozsáhlá, a tedy bez zjevné vypovídací schopnosti. Nejde o přípustné nahrazení povinnosti vymezit rozhodující skutečnosti přímo v návrhu, neboť rozhodná tvrzení týkající se žalobních nároků tvořených úroky, úroky z prodlení a poplatky nebyla z této tabulky jednoduše zjistitelná, protože pro zjištění rozhodných skutečností by bylo nutné soudem provádět analýzu předložené tabulky. Není zřejmé, jakých konkrétních neuhrazených úroků z úvěru, úroků z prodlení a poplatků se žalobkyně domáhá.
Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu tak není dán, neboť odvolací soud se při posouzení určitosti návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu od dovolatelkou označených rozhodnutí dovolacího soudu neodchýlil, uzavřel-li, že přílohy připojené k návrhu nejsou přehledné a srozumitelné a ani z nich nejsou zjistitelné rozhodné skutečnosti ohledně žalovaných kapitalizovaných úroků, úroků z prodlení a dosud neuhrazených poplatků.
Případný byl odkaz odvolacího soudu na usnesení ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2268/2011, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že by bylo v rozporu se zásadou rovnosti účastníků, pokud by soud svou aktivitou nahrazoval procesní aktivitu žalobkyně co do splnění požadavků kladených na žalobu ustanovením §79 o. s. ř. Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, konstatoval, že závěr, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§79 odst. 1 o. s. ř.), a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně.
Předestřela-li dovolatelka k řešení podle svého názoru dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, zda soud může odmítnout návrh na vydání elektronického platebního rozkazu pouze částečně a ve zbývajícím rozsahu pokračovat v řízení, nejde o otázku, která by mohla otevřít přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť jde o otázku jednoduchou, jejíž řešení vyplývá z právní úpravy. Podle ustanovení §174a odst. 3 o. s. ř. ustanovení §172 až 174 platí obdobně a podle odst. 4 návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, který neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti, nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, předseda senátu usnesením odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; ustanovení §43 se nepoužije. Citované ustanovení neumožňuje odmítnout návrh pouze částečně a výslovně vylučuje aplikaci §43, který upravuje odstranění nedostatků podání. Soud může návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, stejně jako u platebního rozkazu vydaného podle ustanovení §172 o. s. ř., přistoupí-li k jeho vydání, vyhovět jen zcela, nikoliv částečně. Je-li návrhem uplatněno více nároků a neumožňují-li skutková tvrzení v žalobě učinit závěr, že z nich vyplývají všechny tyto nároky, nelze platebním rozkazem rozhodnout jen o některých nárocích (srov. v právnické literatuře Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1152).
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, není tato námitka vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustálené praxe je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz ).
Dovolání žalobkyně výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalobkyně k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a nesprávnost rozhodnutí. Proti těmto výrokům chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu