ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2250.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2250/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce V. D. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, proti žalované M. T. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Beldou, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lípová 1581/7, o zaplacení částky 136 877 Kč s příslušenstvím , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 257/2010, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, č. j. 3 Cmo 60/2015-317, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 497 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek ze dne 26. 9. 2013, č. j. 37 Cm 257/2010-214, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zamítl žalobu o zaplacení 136 877 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení, řízení zastavil a žalované uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 76 763,52 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 24 706,86 Kč.
Proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku, jímž rozhodl o náhradě nákladů řízení, podala žalovaná dovolání, majíc za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud v tomto rozsahu zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout a požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Dovolatelka označila jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, jako na rozhodnutí, od nějž se měl odvolací soud odchýlit. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou poměřování úspěchu ve věci při rozhodování o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, podle ustanovení §142 o. s. ř. V projednávané věci však odvolací soud o náhradě nákladů řízení rozhodl podle ustanovení §146 odst. 2 s ohledem na zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby žalobcem z důvodu, že žalovaná na základě rozsudku trestního soudu způsobenou škodu uhradila, přičemž žalovaná tuto skutečnost učinila nespornou. Od rozhodnutí dovolacího soudu, na které dovolatelka odkázala, se tak odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně neodchýlil a tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není dán.
Tvrdí-li nově dovolatelka, že žalobce nebyl zcela úspěšný, protože na úrocích z prodlení neuhradila ničeho, a v této části zpětvzetí žaloby nezavinila, pak s tímto tvrzením dovolatelka přichází v rozporu s ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolání.
Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení v celém rozsahu. Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, dovolání v této části není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla žalovaná zavázána za řízení před odvolacím soudem (24 706,86 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 2. 11. 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu