ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2365.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2365/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Státního fondu rozvoje bydlení , se sídlem v Praze 1, Dlouhá 741/13, identifikační číslo osoby 70856788, zastoupeného Mgr. Tomášem Machurkem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, proti žalované A. F. F. , zastoupené Mgr. Marií Broučkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Mrkvičkova 1355/34, o zaplacení 173 236 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 699/2013, o dovoláních žalobce a žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 91 Co 248/2015-128, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 91 Co 248/2015-128, se v té části prvního výroku, kterou byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 3. 2015, č. j. 23 C 699/2013-95, ve výrocích II. a III., řízení zastaveno a věc postoupena Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj, a ve druhém výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 3. 2015, č. j. 23 C 699/2013-95, zastavil řízení podle §96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), co do částky 173 236 Kč (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobci částku 62 411 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že účastníci uzavřeli dne 17. 2. 2005 smlouvu č. 13300134 o poskytnutí úvěru z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení (dále též jen „Fond“) podle nařízení vlády č. 616/2004 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení formou úvěru na úhradu části nákladů spojených s výstavbou nebo pořízením bytu některými osobami mladšími 36 let (dále jen „nařízení vlády“), v níž se žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 300 000 Kč s pevnou úrokovou sazbou 2 % ročně a s dobou splatnosti 20 let (dále jen „smlouva o úvěru“) na financování převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v dohodnutých měsíčních anuitních splátkách. Žalovaná se dále zavázala, že pod sankcí odstoupení žalobce od smlouvy bude mít předmět úvěru po dobu splácení úvěru ve svém výlučném užívání. Žalovaná však převedla členská práva a povinnosti na třetí osobu, žalobce proto přípisem ze dne 11. 5. 2010 od smlouvy o úvěru ke dni 27. 5. 2010 odstoupil. Platným odstoupením od smlouvy o úvěru vznikla povinnost žalované nesplacený zůstatek úvěru vrátit. Tuto povinnost žalovaná splnila až v průběhu řízení, když dne 16. 10. 2014 žalobci zcela doplatila dlužnou jistinu, jejíž výše ke dni podání žaloby činila 173 236 Kč. Soud prvního stupně proto pro částečné zpětvzetí žaloby řízení co do částky 173 236 Kč zastavil a uložil žalované zaplatit žalobci kapitalizované zákonné úroky z prodlení za dobu od 18. 6. 2010 do 16. 10. 2014 ve výši 62 411 Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a věc postoupil Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud se zabýval otázkou pravomoci soudu podle §7 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., tedy zda uplatněný nárok ze smlouvy uzavřené na základě zákona č. 211/2000 Sb., o Státním fondu rozvoje bydlení, za podmínek stanovených nařízením vlády vyplývá z občanskoprávního, pracovního, rodinného či obchodního vztahu, nebo zda jde spíše o nárok veřejnoprávní, a dospěl k závěru, podle kterého jde o „věc vyplývající z poměrů soukromého práva, avšak zákonem nikoliv svěřenou do pravomoci soudů (§7 odst. 1 o. s. ř.)“.
S odkazem na §6 odst. 6 nařízení vlády a na §44 odst. 1 písm. b) a §44a odst. 3 písm. b), odst. 11 větu první zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla) [dále též jen „zákon o rozpočtových pravidlech“ nebo „zákon“], uzavřel, že „žalobou uplatněný nárok Fondu, byť založený soukromoprávní smlouvou, jejímž předmětem bylo čerpání prostředků poskytnutých ze státního fondu, je ve své podstatě nárokem z porušení rozpočtové kázně příjemce rozpočtových prostředků státního fondu v podobě neoprávněného zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního fondu [§44 odst. 1 písm. b) zák. č. 218/2000 Sb.], jehož následkem je povinnost příjemce provést prostřednictvím místně příslušného finančního úřadu odvod za porušení rozpočtové kázně do státního fondu [§44a odst. 3 písm. b) zákona]. Jelikož správu odvodů za porušení rozpočtové kázně a penále vykonávají finanční úřady podle daňového řádu, nejde o věc v pravomoci soudu, nýbrž příslušného finančního úřadu (§44a odst. 11 zákona)“.
Odvolací soud proto podle §221 odst. 1 písm. c) a §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatek pravomoci soudu zrušil, řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci místně příslušnému finančnímu úřadu. S odkazem na §150 o. s. ř. odvolací soud nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání žalobce (výslovně proti celému prvnímu výroku, podle obsahu však pouze proti té části prvního výroku týkající se zákonných úroků z prodlení) i žalovaná (proti druhému výroku).
Žalobce opírá přípustnost dovolání o §237 o. s. ř., maje za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud zcela vyřešena, a dále právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Jde o otázku, zda „je v předmětné věci dána věcná příslušnost soudu v rámci občanského soudního řízení, jak předpokládá ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř., či zda naopak má být tato věc svěřena do rozhodování a projednávání jiného orgánu“, a o otázku „povahy Smlouvy o úvěru, a to se zaměřením na její povahu (soukromoprávní či veřejnoprávní) ve vztahu k problematice posuzované v daném případě“.
Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci podle §7 odst. 1 o. s. ř. a uvádí, že úprava procesního práva se ustálila na formulaci, že soudy projednávají „spory a jiné věci“. Pravomoc „občanského soudu“ by tedy měla být dána v co nejširším spektru právních věcí, přičemž z této zásady jsou připuštěny pouze určité výjimky, kdy o věci rozhoduje jiný orgán. Tento orgán však musí být vybaven za účelem dosažení spravedlnosti v konkrétním případě lépe než obecné soudy, zejména půjde o případy, kdy se rozhoduje záležitost vysoce odborná či z jiného důvodu problematická pro svěření obecným soudům. Není-li takového jiného orgánu, pak může být povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků sporu pouze soud. Opačný výklad by byl popřením práva na přístup k soudu.
Podal-li by žalobce ohledně zákonných úroků z prodlení podnět příslušnému finančnímu úřadu k postupu podle zákona o rozpočtových pravidlech, nebude finanční úřad oprávněn tyto vymáhat, neboť úroky z prodlení zcela nepochybně nemají povahu rozpočtových prostředků. V tomto případě tak není dána pravomoc jiného orgánu (finančního úřadu) ve smyslu §7 odst. 1 o. s. ř., a tudíž rozhodnout je oprávněn pouze soud „v rámci občanskoprávního řízení“.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 501/2004, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26 Odo 1637/2005 (obě rozhodnutí - stejně jako všechna dále citovaná - jsou veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), žalobce uvádí, že na smlouvu o úvěru je třeba pohlížet jako na výsledek shodných projevů vůle dvou rovnoprávných subjektů, které našly výraz v dohodě. Tato dohoda je základem pro posouzení práv a povinností účastníků a nelze souhlasit s názorem, podle kterého se vztah mezi účastníky řídí normami veřejného práva. Nejde o vztah při výkonu veřejné moci, naopak tento vztah postrádá jakoukoliv autoritativní složku a je plně závislý na vůli smluvních stran.
I přesto však smlouva o úvěru obsahuje některé prvky veřejnoprávní smlouvy. Ty je však podle žalobce třeba oddělit od prvků soukromoprávních, které tvoří základ smluvního závazkového vztahu. Žalobce se přiklání k závěrům učiněným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 317/2010, podle kterých pro posouzení, zda je projednání nároku na zaplacení úroků z prodlení za opožděnou úhradu v pravomoci soudů či správních orgánů, není podstatné, zda smlouva o poskytnutí podpory ze Státního fondu životního prostředí je smlouvou soukromoprávní nebo veřejnoprávní. Určující je, že - oproti nárokům na odvod neoprávněně použitých nebo zadržovaných prostředků a na zaplacení penále - nemá nárok na úroky z prodlení za opožděnou úhradu splátek oporu v předpisech veřejného práva a tento nárok je tedy třeba posoudit podle předpisů soukromoprávních. Podle žalobce je zcela zásadně nutné rozlišovat neuhrazenou splátku jistiny úvěru od včas neuhrazených úroků, které mají povahu přírůstku pohledávky. Nezaplatí-li příjemce řádně a včas úroky, porušuje sice závazek ze smlouvy o úvěru, nikoliv však rozpočtovou kázeň (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1572/2013).
Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání žalobce za nepřípustné a nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl.
Vzhledem k datu rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
K dovolání žalované:
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
Při argumentaci ve prospěch názoru, podle kterého nebyly dány podmínky pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované, se žalovaná omezuje na polemiku se správností právního posouzení této otázky odvolacím soudem. Tím ovšem nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání, nýbrž toliko dovolací důvod. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §240 odst. 1 větu první a §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula, když napadené usnesení bylo zástupkyni žalované doručeno dne 16. 2. 2016. Nejvyšší soud z tohoto důvodu nemůže přihlížet ani k doplnění dovolání ze dne 25. 4. 2016, k němuž došlo po uplynutí zákonné dovolací lhůty.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K dovolání žalobce:
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., protože odvolací soud se při posouzení pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí o nároku na zaplacení úroků z prodlení za opožděnou úhradu dluhu z úvěru poskytnutého Fondem ze státních prostředků odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho důvodnosti.
Podle §7 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 3).
V rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1572/2013, Nejvyšší soud dovodil, že neuhrazená splátka návratné finanční výpomoci (splátka jistiny pohledávky) má povahu zadržených prostředků, které byly právnické nebo fyzické osobě poskytnuty ze státního rozpočtu. Závěr, že stejnou povahu má i příslušenství jistiny, však správný není. Odvod neuhrazených úroků nemůže územní finanční orgán uložit, protože tyto prostředky nebyly ze státního rozpočtu poskytnuty; v případě nesplnění povinnosti příjemcem návratné peněžní pomoci by musela žalovaná vymáhat úroky v řízení vedeném podle části třetí občanského soudního řádu.
V projednávané věci je plně aplikovatelný závěr vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 317/2010, tedy že pro posouzení, zda je projednání nároku na zaplacení úroků z prodlení za opožděnou úhradu splátek bezúročné půjčky poskytnuté Státním fondem životního prostředí ze státních prostředků a rozhodnutí o něm v pravomoci soudů či správních orgánů, není podstatné, zda smlouva o poskytnutí podpory formou bezúročné půjčky z tohoto fondu je smlouvou povahy soukromoprávní či smlouvou povahy spíše veřejnoprávní. Určující je, že - oproti nárokům Státního fondu životního prostředí na odvod neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků a na zaplacení penále z takových prostředků - nemá ujednání smlouvy o poskytnutí podpory, jež má zakládat nárok fondu na úroky z prodlení za opožděnou úhradu splátek bezúročné půjčky, oporu v předpisech veřejného práva a tento nárok je tedy třeba posoudit (v intencích názoru vysloveného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 69/2005, přiměřeně) podle předpisů soukromoprávních, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, popřípadě podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, jak na to ostatně pamatuje smlouva o poskytnutí podpory uzavřená mezi účastníky. Bez zřetele na to, jaké povahy jsou ostatní právní vztahy smlouvou založené, je vztah z ujednání o úrocích z prodlení svou podstatou soukromoprávním závazkovým vztahem (občanskoprávním či obchodním), a protože jeho projednání a rozhodnutí o něm nebylo zákonem svěřeno jinému orgánu, náleží vzhledem k §7 odst. 1 o. s. ř. do pravomoci soudů.
K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2508/2014, s tím, že platí i v situaci, kdy žalobce požaduje zaplacení nikoliv v čl. IV. bodu 2. smlouvy o úvěru dohodnutých úroků z prodlení ve výši 0,25 % z dlužné částky za každý den prodlení, ale zákonných úroků z prodlení, protože ani právo žalobce na zákonné úroky z prodlení nemá oporu v předpisech veřejného práva, ale jde o právo vyplývající z předpisů soukromého práva.
Rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně, zastavení řízení a přikázání věci Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj co do úroků z prodlení tedy správné není, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu