ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2529.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 2529/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Z. S. , zastoupené Mgr. Petrem Slovákem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Holečkova 657/29, PSČ 150 00, proti žalované ING Životní pojišťovně N. V., pobočce pro Českou republiku , se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Nádražní 344/25, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 40763587, zastoupené JUDr. Petrem Čunderlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Štěpánská 650/23, PSČ 110 00, o zaplacení 1 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 274/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013, č. j. 35 Co 324/2013-133, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013, č. j. 35 Co 324/2013-133, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 7. 2011, č. j. 4 C 274/2009-77, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. 7. 2011, č. j. 4 C 274/2009-77, zamítl žalobu na zaplacení částky 1 600 000 Kč s úrokem z prodlení, podanou dne 9. 4. 2009, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela dne 21. 4. 2006 s M. S. (dále též jen „pojistník“) pojistnou smlouvu o dočasném životním pojištění, podle níž v případě smrti pojistníka měla být žalobkyni jako osobě obmyšlené vyplacena částka 800 000 Kč jako hlavní pojištění a částka 800 000 Kč jako připojištění. Před uzavřením smlouvy na dotaz žalované, kolik má uzavřeno obdobných pojistných smluv na životní pojištění, pojistník přiznal pouze jedno pojištění u ČSOB Pojišťovny, a. s., na 500 000 Kč, ačkoliv v době uzavření předmětné pojistné smlouvy měl u této pojišťovny sjednánu další pojistnou smlouvu s částkou 900 000 Kč a měl sjednáno dalších jedenáct smluv u sedmi pojišťoven s celkovou částkou 8 050 000 Kč. Pojistník v době mezi 1. 11. a 30. 11. 2006 zemřel utonutím; tvrzení žalované, že šlo o sebevraždu, se prokázat nepodařilo. O dalších jeho pojištěních se žalovaná dozvěděla až v rámci šetření pojistné události v březnu 2007.
Soud prvního stupně dovodil, že pojistník v rozporu s článkem 3 odst. 2 Všeobecných smluvních podmínek pro životní pojištění uvedl vědomě nepravdivě skutečnosti podstatné pro rozhodnutí žalované o uzavření předmětné pojistné smlouvy, proto byla žalovaná podle tohoto ustanovení pojistných podmínek a podle §24 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „ZPS“), oprávněna pojistné plnění odmítnout. Soud prvního stupně konstatoval, že §24 ZPS odmítnutí plnění spojuje jen s příčinnou souvislostí mezi pojistnou událostí a nepravdivě zodpovězenými písemnými dotazy a že žalovaná se dne 16. 11. 2009 v souladu s §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), dovolala relativní neplatnosti pojistné smlouvy. Námitku žalobkyně, že právo dovolat se relativní neplatnosti pojistné smlouvy je promlčeno, shledal nedůvodnou na základě úvahy, že žalovaná se o důvodu relativní neplatnosti dozvěděla až v březnu 2007 a právo uplatněné dne 16. 11. 2009 bylo uplatněno v tříleté promlčecí době podle §101 obč. zák.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a dodal, že běh obecné tříleté promlčecí doby nemohl započít dříve než dne 19. 2. 2007, kdy se žalovaná dozvěděla o pojistné události a zahájila šetření.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, výslovně v celém rozsahu, podle obsahu dovolací argumentace však jen ve výroku o věci samé. Přípustnost dovolání spatřuje v otázce počátku běhu promlčecí doby pro dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu podle §40a obč. zák. (ve spojení s §49a obč. zák.), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 455/2008 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http:/www.nsoud.cz), dovolatelka argumentuje, že pro běh promlčecí doby pro dovolání se relativní neplatnosti je rozhodná objektivní okolnost, okamžik uzavření pojistné smlouvy, a nikoliv subjektivní vědomost oprávněného o rozhodné skutečnosti; skutečnost, kdy se žalovaná dozvěděla o okolnostech rozhodných pro uplatnění relativní neplatnosti, běh promlčecí doby ovlivnit nemůže.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený změnil a žalobě vyhověl.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání plně ztotožňuje se závěry soudů obou instancí, podané dovolání považuje za nedůvodné a navrhuje, aby je dovolací soud zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 a §238 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť dovolatelce je třeba přisvědčit, že odvolací soud se při řešení vymezené otázky hmotného práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by se měl od své dosavadní judikatury odklonit a posoudit tuto právní otázku jinak, pojí se nutně se závěrem o přípustnosti dovolání též závěr o jeho důvodnosti, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. o. s. ř.).
Podle §40a věty první obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §49a, §140, §145 odst. 2, §479, §589, §701 odst. 1, §775 a §852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.
Podle §49a věty první a druhé obč. zák. je právní úkon neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně.
Ustanovení §101 obč. zák. stanoví, že pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Již ve stanovisku „K výkladu některých ustanovení novel zákona o rodině, občanského zákoníku, občanského soudního řádu a notářského řádu z roku 1982“, uveřejněném pod číslem 50/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo vyloženo, že právo oprávněného účastníka dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu podle §40a obč. zák. se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle §101 obč. zák. a tato promlčecí doba začíná plynout vždy dnem, kdy došlo ke vzniku právního úkonu.
Nejvyšší soud pak vysvětlil v rozsudku ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 32 Odo 568/2002, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 1844, že obecná tříletá promlčecí doba, která podle §101 obč. zák. běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, počíná běžet objektivně. Předmětné právo může být vykonáno resp. uplatněno v den, kdy nárok dosáhl ve svém vývoji nejvyššího procesního stádia, jímž je právo podat žalobu u soudu (tzv. actio nata). Toto právo není nijak odvislé od subjektivní vědomosti oprávněného subjektu o podstatě práva a o jeho výkonu (uplatnění). V poměrech tam souzené věci Nejvyšší soud dovodil, že nárok uplatnit předkupní právo dospěl dne, kdy byla uzavřena kupní smlouva, jíž bylo předkupní právo porušeno.
K závěrům jak shora citovaného stanoviska, tak rozsudku sp. zn. 32 Odo 568/2002 se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2727/2004, a též v dovolatelkou citovaném usnesení sp. zn. 28 Cdo 455/2008, v němž uzavřel, že pro běh promlčecí doby pro dovolání se relativní neplatnosti kupní smlouvy je rozhodný okamžik jejího uzavření a skutečnost, kdy se žalobce seznámil se skutečnostmi rozhodnými pro uplatnění relativní neplatnosti, běh promlčecí doby ovlivnit nemohla.
Způsob, jímž se odvolací soud vypořádal s otázkou počátku běhu promlčecí doby, se s citovanými judikatorními závěry zcela zřejmě neslučuje.
Vzhledem k přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud zabýval z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.) též tím, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nemohl přitom přehlédnout, že jak v žalobě, tak v rozhodnutí soudů nižších stupňů je jako žalovaná označena organizační složka zahraniční právnické osoby (její odštěpný závod), která, byť se zapisuje do obchodního rejstříku, nemá právní subjektivitu a tedy ani způsobilost být účastníkem řízení (srov. §19 o. s. ř.); tu má pouze příslušná zahraniční právnická osoba (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1634/2000, uveřejněné v Souboru pod číslem C 102, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 945/2002, uveřejněné tamtéž pod číslem C 2066, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1027/2010). Tyto závěry soudy zřejmě přehlédly. V dalším řízení bude proto třeba v prvé řadě zvážit, zda je označení žalované v žalobě vadou podání odstranitelnou postupem podle §43 o. s. ř. či zda jde o nedostatek podmínky řízení odůvodňující postup podle §104 o. s. ř., neboť je žalován někdo, kdo nemá procesní subjektivitu (srov. k tomu blíže např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné a nejsou splněny předpoklady pro to, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Důvody, proč bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 6. 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu