ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2649.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2649/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně CZ Finance a. s. , se sídlem v Praze 1, Národní 1435/6, identifikační číslo osoby 63078414, zastoupené JUDr. Tomášem Prokopcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 285/19, proti žalované FINNEX-OIL s. r. o. , se sídlem v Praze – Čimicích, Přívorská 501/57, identifikační číslo osoby 60914670, zastoupené JUDr. Oldřichem Kohoutem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 300/22, o zaplacení 32 069 871,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 23/2001, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2015, č. j. 6 Cmo 218/2015-722, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2015, č. j. 6 Cmo 218/2015-722, jakož i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 6. 2015, č. j. 33 Cm 23/2001-703, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 3. 8. 2015, č. j. 6 Cmo 218/2015-722, Vrchní soud v Praze k odvolání žalované potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 6. 2015, č. j. 33 Cm 23/2001-703, kterým soud prvního stupně připustil vstup společnosti ARTA REAL, k. s., se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, identifikační číslo osoby 26174545 (dále též jen „společnost ARTA“), do řízení na místo dosavadní žalobkyně.
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně podáním ze dne 4. 8. 2014 navrhla, aby do řízení na její místo vstoupila společnost ARTA s tím, že této společnosti smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 5. 5. 2014 (kterou soudu předložila) postoupila pohledávku, jejíhož splnění se v řízení domáhá, „s veškerým příslušenstvím a se všemi právy s pohledávkou souvisejícími“ (dále též jen „předmětná pohledávka“). Podáním ze dne 5. 8. 2014 společnost ARTA vyslovila souhlas se svým vstupem do řízení na místo dosavadní žalobkyně. Podle odvolacího soudu tak nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva na jiného, a byly proto splněny podmínky pro postup podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Odvolací soud považoval za nerozhodnou námitku žalované, podle které žalobkyně nebyla věřitelkou předmětné pohledávky, neboť touto námitkou se bude soud prvního stupně zabývat až v rozhodnutí o věci samé. Za nepodstatné považoval odvolací soud i to, že o „postupních smlouvách byl žalovaný a soud vyrozuměn vždy bezprostředně před nařízeným jednáním ve věci samé“ (což vede žalovanou k závěru, že žalobkyně se snaží konstruovat procesní překážky bránící projednání věci) a že proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 4. 2015, č. j. 6 Cmo 3/2015-692, kterým bylo rozhodnuto o nezastavení řízení o shora uvedeném návrhu žalobkyně ze dne 4. 8. 2014, bylo podáno dovolání.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „právní otázky, která nebyla dovolacím soudem řešena (resp. odvolací soud se od dosavadní rozhodovací praxe odchýlil)“, a to „zda-li připadá v úvahu záměna účastníka dle §107a o. s. ř. v případě, kdy žalobce nebyl od počátku řízení hmotněprávní legitimován (nebyl věřitelem předmětné pohledávky)“, a „zda lze dále připustit záměnu účastníka dle §107a o. s. ř., když předmětná pohledávka má být postupována opakovaně, vždy před nařízeným jednáním soudu ve věci samé, což znemožňuje projednání věci a ukončení sporu“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení.
Dovolatelka namítá, že „§107a o. s. ř. upravuje nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotněprávní sukcese práva nebo povinnosti, kterou účastník, v tomto případě žalobce, měl při zahájení řízení, avšak po zahájení řízení tuto ztratil. To však nedopadá na předmětnou situaci, kdy žalobce od počátku řízení nebyl hmotněprávně legitimován, když nebyl věřitelem předmětné pohledávky (když se žalobou podanou u soudu dne 25. 8. 2000 domáhá úhrady dlužné částky s příslušenstvím, avšak tuto pohledávku již před podáním žaloby dne 15. 5. 2000 postoupil na společnost ARTA REAL k. s.)“. Uvedený „nedostatek hmotněprávní legitimace“ žalobkyně nelze podle názoru dovolatelky zhojit za pomoci §107a o. s. ř.
Dovolatelka má za to, že „poslední dvojitý převod postupními smlouvami ze dne 12. 12. 2013 a 5. 5. 2014“, stejně jako předchozí návrhy „na záměnu účastníků na straně žalujícího“, nejsou ničím jiným než účelovým krokem, kterým se žalobkyně snaží řízení „prodlužovat a zdržovat, jakož i zhojit nedostatek hmotněprávní legitimace na své straně a odvrátit pro sebe nepříznivý konec sporu. Nelze ostatně přehlédnout, že o postupních smlouvách byl žalovaný a soud vyrozuměn vždy bezprostředně před nařízeným jednáním ve věci samé“, což vede dovolatelku k závěru, že žalobkyně se tak snaží konstruovat procesní překážky bránící projednání věci. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněného pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 46/2012“).
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit otázka, „zda-li připadá v úvahu záměna účastníka dle §107a o. s. ř. v případě, kdy žalobce nebyl od počátku řízení hmotněprávní legitimován (nebyl věřitelem předmětné pohledávky)“. Odvolací soud se totiž při řešení této otázky nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V usnesení ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněném pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že při rozhodování o návrhu žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo (§107a o. s. ř.), soud ve vztahu k žalobcem označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva, zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek převod nebo přechod práva. Otázkou, zda je žalobce skutečně nositelem jím tvrzeného práva, popřípadě zda podle označené právní skutečnosti toto právo bylo převedeno (či přešlo) na jiného, se přitom nezabývá, neboť tato otázka nemá význam při zkoumání procesního nástupnictví podle ustanovení §107a o. s. ř., nýbrž spadá již do posouzení věci samé (je jeho součástí). K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněném pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vyložil, že právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení ve smyslu §107a o. s. ř., je i smlouva o postoupení pohledávky.
Dovolatelka sice poukazuje na skutečnost, že žalobkyně předmětnou pohledávku postoupila společnosti ARTA již před podáním žaloby smlouvou ze dne 15. 5. 2000 (a proto nebyla podle dovolatelky v době zahájení řízení „hmotněprávně legitimována“), pomíjí však, že společnost ARTA předmětnou pohledávku postoupila žalobkyni zpět smlouvou ze dne 12. 12. 2013 a tuto skutečnost též dovolatelce oznámila (srov. č. listu 631, 632, 642 a 643 spisu). Postoupila-li žalobkyně poté předmětnou pohledávku společnosti ARTA smlouvou ze dne 5. 5. 2014 a toto postoupení bylo dovolatelce společností ARTA prokázáno (srov. č. listu 629, 630, 646 a 647 spisu), nastala ve smyslu §107a odst. 1 o. s. ř. po zahájení řízení právní skutečnost, s níž předpisy spojují převod práva účastníka řízení, o které v řízení jde. Formální předpoklady pro vyhovění návrhu ze dne 4. 8. 2014 tudíž byly dány.
Dovolání je však podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou otevřené druhé otázky tvrzeného zneužití procesní úpravy, neboť odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho důvodnosti.
V R 46/2012 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. Takový postup by byl namístě např. tehdy, jestliže podle toho, co v řízení vyšlo najevo, lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže). V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) obdobný závěr Ústavní soud, jenž zdůraznil ve svém nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na §2 o. s. ř., tedy zda nedošlo k postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy (srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3222/2010, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2650/2012).
Odvolací soud se shora uvedenými námitkami dovolatelky týkajícími se tvrzeného zneužití procesní úpravy při opakovaném postoupení pohledávky mezi týmiž subjekty a vznesenými již v jejím odvolání proti usnesení soudu prvního stupně nijak nezabýval, ačkoliv tak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu učinit měl. Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto neúplné, a tudíž nesprávné.
Jelikož dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 7. 2016
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu