ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2755.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2755/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Ing. E. V. , podnikatelky se sídlem v Praze – Novém Městě, Ostrovní 1448/24, identifikační číslo osoby 45704091, zastoupené Mgr. Martinem Voldřichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Gogolova 228/8, proti žalovanému VIA TEMPORA NOVA, z. s. , se sídlem ve Stehelčevsi, V. Moravce 15, identifikační číslo osoby 22826564, zastoupenému JUDr. Tomášem Rydvalem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 196/18, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 528/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016, č. j. 31 Co 416/2015-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 1. 7. 2015, č. j. 3 C 528/2013-138, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 12. 2015, č. j. 3 C 528/2013-158, Okresní soud Praha-západ uložil žalovanému zaplatit částku 150 000 Kč s 0,5% úrokem z prodlení denně od 13. 9. 2013 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Rozsudkem ze dne 22. 3. 2016, č. j. 31 Co 416/2015-170, Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem výrokům) podal žalovaný dovolání, maje za to, že „1) napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, event. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolací důvod č. 1)“ a že „2) napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolací důvod č. 2)“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byl dovolatel zavázán (32 637 Kč v řízení před soudem prvního stupně a 1 266 Kč v odvolacím řízení), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., jak je tomu též v souzené věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ).
Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. V rámci „dovolacího důvodu č. 1“ dovolatel předkládá k posouzení více právních otázek, konkrétně jde o otázku platnosti smlouvy o dílo ze dne 4. 6. 2013, otázku, zda žalobkyně splnila závazek provést dílo (a s tím související otázku, zda se „nárok“ žalobkyně na odměnu stal splatným), a otázku, zda dovolatel oprávněně odstoupil od smlouvy o dílo, vše s ohledem na skutečnost, že žalobkyně nikdy nebyla členkou České komory architektů a že žalobkyní předaná projektová dokumentace nebyla opatřena pravým úředním razítkem o autorizaci, dále jde o otázku, zda dovolateli bránila v uplatnění námitek koncentrace řízení (§118b o. s. ř.), o otázku posouzení souladu jednání žalobkyně s dobrými mravy, resp. se zásadami poctivého obchodního styku, a o otázku retroaktivního účinku §6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dovolatel však neuvádí, jaké konkrétní kritérium přípustnosti dovolání je u každé z těchto otázek naplněno, tj. zda jde o otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou, anebo zda se odvolací soud při řešení otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Navíc, argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Tomuto požadavku dovolatel, jde-li o vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k „dovolacímu důvodu č. 1“, nedostál, neboť neuvedl žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení právních otázek vymezených v rámci „dovolacího důvodu č. 1“ odchýlit.
„Dovolací důvod č. 1“ dovolatel nevymezil v souladu s §241a odst. 3 o. s. ř., neboť nevyložil, v čem spatřuje nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem. Dovolatel se mýlí, uvádí-li, že odvolací soud „zcela (a zřejmě dokonce záměrně) přehlížel“, že žalobkyně nikdy nebyla členkou České komory architektů a že žalobkyní předaná projektová dokumentace nebyla opatřena úředním razítkem o autorizaci. Odvolací soud se totiž s touto námitkou dovolatele vypořádal v odůvodnění na str. 13 a 14 napadeného rozsudku. Stejně tak se odvolací soud vypořádal též s námitkou dovolatele, podle které žalobkyně jednala nepoctivě. Dovolatel se k argumentaci odvolacího soudu nijak nevyjadřuje, pouze opakuje své námitky uvedené již v odvolacím řízení a připojuje též námitky nové (povinnost žalobkyně dodat dílo jako člen České komory autorizovaných inženýrů a techniků s razítkem autorizovaného inženýra má být podle dovolatele dána požadavkem běžné praxe na úseku projektů pro získání dotací, požadavkem plynoucím z konkrétní dotace a samotným jednáním žalobkyně, která projekt dodala s padělaným razítkem), k nimž Nejvyšší soud nemůže podle §241a odst. 6 o. s. ř. přihlížet.
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence požadovaných náležitostí nelze ve vztahu k uvedeným otázkám posoudit přípustnost dovolání.
Přípustnost dovolání není dána ani ve vztahu k „dovolacímu důvodu č. 2“, tj. ve vztahu k otázce, zda výše přiznaného úroku z prodlení je v rozporu s dobrými mravy, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatel pomíjí, že podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Odvolací soud se předmětnou otázkou nijak nezabýval, dovolatel tuto otázku v odvolacím řízení ostatně sám ani neotevřel, když netvrdil (natož aby prokazoval) žádné konkrétní skutečnosti, které by zakládaly rozpor sjednané výše úroku z prodlení s dobrými mravy.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle ustálené judikatury při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nelze bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci a nepostačí jen srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou zákonnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, uveřejněný pod číslem 104/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení nelze obecně pro všechny případy, vyvozovat pouze z nepoměru sjednaného úroku a hodnoty zajišťovaného závazku. Porušení zásad poctivého obchodního styku je nutno zkoumat v každém případě ve vazbě na jeho konkrétní okolnosti. Přitom je třeba se zabývat jak důvody, které ke sjednání konkrétní výše úroku z prodlení vedly, a okolnostmi, které je provázely, tak důvody nesplnění zajištěného závazku, popřípadě i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči které je uplatňován. V tomto rozsudku Nejvyšší soud odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1164/2007, podle kterých s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem nelze konečné úvaze odvolacího soudu, že sazba úroků 0,5 % při prodlení delším než 30 dnů, nebyla v rozporu s dobrými mravy, resp. nebyla z tohoto hlediska nepřiměřená, vytknout pochybení. Názor prosazovaný dovolatelem, podle kterého je výše úroku z prodlení sjednaná mezi účastníky bez dalšího v rozporu s dobrými mravy, tak není správný.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného je zčásti vadné a ve zbývající části nepřípustné. Nejvyšší soud jej proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu