ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3017.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3017/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně OPTIMA reality s.r.o., se sídlem v Plzni, Solní 239/3, identifikační číslo osoby 64833682, zastoupené Mgr. Renátou Václavíkovou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, proti žalované GES-ELECTRONICS, a.s., se sídlem v Plzni, Studentská 55a, identifikační číslo osoby 40524752, zastoupené Mgr. Violou Šiplovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pražská 37/45, o zaplacení 966 280 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 174/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016, č. j. 3 Cmo 128/2015-262, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016, č. j. 3 Cmo 128/2015-262, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 4. 2015, č. j. 48 Cm 174/2009-234, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení žalované částky představující provizi ze smlouvy o zprostředkování prodeje nemovitostí v Hradci Králové.
Rozsudkem ze dne 1. 4. 2015, č. j. 48 Cm 174/2009-234, soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne 30. 11. 2007 smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitostí ve vlastnictví žalované za cenu 35 000 000 Kč, jejíž platnost skončila dne 30. 4. 2008. Dne 15. 9. 2008 uzavřela žalovaná jako prodávající a manželé P. jako kupující kupní smlouvu na předmětné nemovitosti za cenu 29 000 000 Kč, v níž žalobkyně nebyla označena jako zprostředkovatelka. Žalobkyně sice tvrdila, že s žalovanou dne 13. 6. 2008 uzavřela další smlouvu, jejímž předmětem mělo být zprostředkování prodeje týchž nemovitostí za sníženou cenu 32 000 000 Kč, avšak její existenci neprokázala, a proto jí soud právo na provizi z této smlouvy nepřiznal, a to ani pro případ, že by činnost směřující k vytvoření příležitosti pro žalovanou uzavřít kupní smlouvu na předmětné nemovitosti skutečně vykonala. Pro posouzení uplatněného nároku z jiného právního titulu nebyl podle soudu prvního stupně žádný důvod. Protože se existenci smlouvy ze dne 13. 6. 2008 nepodařilo prokázat, nárok žalobkyně nemohl být posouzen ani jako bezdůvodné obohacení z neplatné smlouvy. Podle soudu prvního stupně však nemohl být její nárok posouzen ani jako plnění bez právního důvodu – žalobkyně se totiž nedomáhala plnění ze smlouvy ze dne 30. 11. 2007, ani nezprostředkovala žalované prodej předmětných nemovitostí za cenu dohodnutou v této smlouvě (35 000 000 Kč).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání.
Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně nelze posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy, protože smlouva o zprostředkování ze dne 13. 6. 2008 nebyla uzavřena, a že jej nelze posoudit ani jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení za plnění bez právního důvodu podle §451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jelikož se žalobkyně plnění ze smlouvy uzavřené dne 30. 11. 2007 nedomáhala.
Odvolací soud nepřisvědčil odvolací námitce žalobkyně, že dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že uzavření smlouvy ze dne 13. 6. 2008 nebylo prokázáno, avšak uplatněný nárok může být posuzován podle smlouvy ze dne 30. 11. 2007, měl ji v tomto ohledu poučit podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Podle odvolacího soudu žalobkyně od počátku řízení tvrdila, že uzavřela smlouvu o zprostředkování ze dne 13. 6. 2008, jejímž obsahem měl být její závazek vyhledat zájemce o koupi nemovitostí ve vlastnictví žalované a závazek žalované zaplatit jí za tuto činnost odměnu ve výši požadované žalobou. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyni nelze přiznat nárok na odměnu z této smlouvy, a to ani ve formě jakéhosi „bezdůvodného obohacení“, pokud mezi účastníky neexistoval žádný závazkový vztah. Náklady vzniklé žalobkyni s tvrzeným vyhledáváním zájemce nelze podle odvolacího soudu přenášet na žalovanou, která tuto činnost žalobkyně neiniciovala. Nemůže se tedy jednat o plnění bez právního důvodu, jelikož k žalované se žádná majetková hodnota nepřesunula – žalovaná si zájemce vyhledala sama, a nebyla vůbec nucena vynaložit náklady na zprostředkovatele.
Z protokolu o ústním jednání podle odvolacího soudu nevyplývá ani žalobkyní namítané neúplné poučení (poučení o následcích nesplnění výzvy soudu) podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalobkyně na poučení soudu reagovala, přesto svůj nárok neprokázala. I kdyby se však žalobkyni dostalo pouze neúplného poučení, nemělo by to podle odvolacího soudu vliv na správnost závěrů soudu prvního stupně a nezakládalo by to důvod pro zrušení rozsudku podle §219a odst. 1 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, zda její činnost směřující ke zprostředkování prodeje nemovitostí ve vlastnictví žalované, která byla vyvíjena bez smluvního základu, vede či může vést ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované. V této souvislosti dovolatelka odkázala např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012, či ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2011. Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že podmínil vznik jejího nároku na vydání bezdůvodného obohacení existencí závazkového vztahu mezi účastníky. Pokud mezi účastníky neexistoval po 30. 4. 2008 žádný smluvní vztah týkající se zprostředkování prodeje předmětných nemovitostí, pak dovolatelka vykonávala pro žalovanou zprostředkovatelskou činnost bez právního důvodu a vznikl jí nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši v místě a čase obvyklé odměny za obdobnou zprostředkovatelskou činnost. Podle dovolatelky se jí v řízení podařilo prokázat, že v období od června do srpna 2008 pro žalovanou za jejího souhlasu činnost směřující k uzavření kupní smlouvy vyvíjela, přičemž jedním ze zájemců o koupi, jež dovolatelka vyhledala, byl i Ing. M. P., s nímž žalovaná kupní smlouvu uzavřela.
Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka rovněž v tom, že aniž by zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, či sám provedl nové důkazy, odchýlil se odvolací soud od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a konstatoval, že žalovaná si zájemce o koupi předmětných nemovitostí vyhledala sama. Tento závěr je však v rozporu se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně žalované koupi nemovitosti zprostředkovala, avšak za nižší než dohodnutou cenu. Stran této otázky dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2711/2012, či ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3019/2010.
Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v jeho rozsudku ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 642/2000, rovněž v otázce, zda soud může zamítnout žalobu z důvodu, že žalobce nárok uplatněný žalobou právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že oprávněnost jejího nároku je třeba posuzovat jen ve vztahu ke smlouvě ze dne 13. 6. 2008 a že se nemůže domáhat žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení. Dovolatelka se domáhala konkrétně vymezeného plnění a pro právní posouzení nebylo podstatné, které ze dvou sobě jdoucích smluv se výslovně dovolala, tvrdila-li existenci obou smluv. Její právní kvalifikace nebyla pro soud závazná – právní posouzení věci náleží soudu.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Otázka zamítnutí žaloby z důvodu odlišného právního posouzení uplatněného nároku tedy nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť tuto otázku odvolací soud neřešil a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé nikoli proto, že žalobou uplatněný nárok hodnotil právně jinak než soud prvního stupně, nýbrž proto, že neshledal hmotněprávní předpoklady nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
V otázce vzniku práva z bezdůvodného obohacení v případě neexistence smlouvy, je dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tedy i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
V rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4100/2011, Nejvyšší soud vysvětlil, že institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch (tj. to, oč se bezdůvodně obohatil) vydat tomu, na jehož úkor k obohacení došlo. Tomu odpovídá právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil. Jak Nejvyšší soud uvedl v rozsudku dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012, na nějž dovolatelka odkázala, „při hledání odpovědi na otázku, zda došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, je rozhodující, zda se bez řádného důvodu rozrostla majetková sféra obohaceného, případně, zda v jeho majetkové sféře nedošlo k úbytku, jenž by za běžných okolností nastal.“
Předpokladem odpovědnosti za získaný majetkový prospěch, který se musí vydat, není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srov. shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009 ). Předpokladem vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení však není ani smluvní vztah ani existence smlouvy, jak nesprávně uvedl odvolací soud, neboť jedna ze zákonem vymezených skutkových podstat bezdůvodného obohacení – plnění bez právního důvodu vychází z neexistence smlouvy jako právního důvodu plnění. Právě případy, kdy někdo plnil jinému, ačkoliv s ním nebyl v žádném právním vztahu a právní důvod tohoto plnění tedy od počátku neexistoval, jsou v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu posuzovány jako prospěch získaný plněním bez právního důvodu (srov. shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3947/2010 , nebo usnesení téhož soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2011 ).
Závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelce nelze přiznat žalobou uplatněný nárok proto, že mezi účastníky neexistoval žádný závazkový vztah, je tedy chybný. Nejvyšší soud proto uzavřel, že v tomto směru byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn právem.
S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud přihlížel též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Neuvedl-li odvolací soud ve svém rozhodnutí, na základě jakých provedených důkazů učinil skutkový závěr, že žalovaná si zájemce o koupi nemovitostí vyhledala sama a že se jí v důsledku zprostředkovací činnosti dovolatelky nedostalo žádného plnění, ani jak tyto důkazy hodnotil, je jeho rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné, přičemž tato nepřezkoumatelnost brání dovolacímu soudu zhodnotit správnost tohoto závěru. Jde přitom o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1292/2006, ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1702/2005, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, a ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011). Tímto posouzením vad řízení je konzumována námitka dovolatelky týkající se odlišných skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně a odvolacím soudem.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu ve věci samé (včetně závislých výroků); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 11. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu