ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3207.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3207/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Citibank Europe plc , se sídlem v Dublinu, North Wall Quay 1, Irská republika, registrační číslo 132781 (podnikající na území České republiky prostřednictvím Citibank Europe plc, organizační složky, se sídlem v Praze 5, Bucharova 2641/14, identifikační číslo 28198131), zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalovanému Ing. A. A., zastoupenému Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem v Plzni, Klatovská třída 73/7a, o zaplacení částky 130 736,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 EC 108/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2015, č. j. 16 Co 333/2015-353, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 034 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. 3. 2015, č. j. 13 EC 108/2012-311 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 130 736,65 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a na náhradu nákladů řízení částku 79 175 Kč (výrok II.).
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (výslovně v celém rozsahu), v němž formuluje několik „otázek zásadního právního významu“, přičemž má za to, že některé z nich „nebyly dosud vyřešeny v judikatuře dovolacího soudu“ a že otázka podjatosti soudce „by měla být posouzena dovolacím soudem jinak“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a řízení zastavil.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek spočívá na řešení otázek, které mají po právní stránce zásadní význam. Dovolatel patrně přehlédl, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Přípustnost dovolání nemohou založit dovolatelem formulované otázky „zásadního právního významu“, které podle jeho názoru dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny (zda může předseda soudu v rozvrhu práce určit, že věc s cizím prvkem bude pro účely rozvrhu práce považována za vnitrostátní, a zda lze považovat rozvrh práce, který nebyl podepsán předsedou soudu, za řádně vydaný ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Řešením těchto otázek se odvolací soud nezabýval (nezabýval se jimi ani ve svém předchozím rozhodnutí ve věci, na které v odůvodnění odkázal), stran těchto otázek neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatel pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
Námitkami, podle nichž odvolací soud „připustil řízení, kde vystupoval účastník bez procesní způsobilosti“, soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, odvolací soud nesprávně posoudil podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně a senát odvolacího soudu byl při rozhodování podjatý, dovolatel z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vady podle ustanovení §229 odst. 1 písm. c), f) a e) o. s. ř., které nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost, a pro jejichž posouzení nelze připustit dovolání ani podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSCR 84/2013, ze dne 26. 2. 2014, sen. zn. 29 NSCR 15/2014, a ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 NSCR 134/2015).
V ostatní své argumentaci dovolatel neuvádí, který z předpokladů přípustnosti uplatňuje, a tento údaj nelze zjistit ani z obsahu dovolání. Předmětný nedostatek nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v daném rozsahu posoudit přípustnost dovolání. Pouhý nesouhlas dovolatele s procesním postupem soudů nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání směřující proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu. K prvnímu výroku v části, v níž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a nesprávnost rozhodnutí. Proti této části prvního výroku chybí v dovolání jakákoliv argumentace. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze ani v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., když výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalovaný zavázán za odvolací řízení (24 103,20 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud dovolání v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 11. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu