ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3242.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3242/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně K + B Progres, a.s. , se sídlem v Klíčanech, U expertu čp.91, č.or. 91, PSČ 250 69, identifikační číslo osoby 61860123, zastoupené JUDr. Josefem Corradinim, advokátem se sídlem v Ostravě, Valova 1106/24, proti žalované RH leas., s.r.o. "v likvidaci" , se sídlem v Bruntále, Třída práce 15 č.p. 1710, PSČ 792 01, identifikační číslo osoby 00562386, zastoupené JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem v Olomouci, Litovelská 1340/2C, o zaplacení 2 179 687 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 51/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2015, č. j. 8 Cmo 159/2015-539, ve znění usnesení ze dne 20. 10. 2015, č. j. 8 Cmo 159/2015-546, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2014, č. j. 16 Cm 51/2000-476, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 2 179 177 Kč s příslušenstvím (výrok I.), změnil ho ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastnicemi a Českou republikou tak, že uložil žalobkyni zaplatit 860,55 Kč a žalované 3 741,30 Kč (výrok II.), a zrušil ho ve výroku o nákladech řízení, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 366 845 Kč, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka napadla dovoláním výslovně rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Změnil-li proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a Českou republikou a zrušil-li ho ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastnicemi a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, nemohla být těmito částmi rozhodnutí odvolacího soudu žalované způsobena žádná újma na jejich právech.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu části jeho druhého výroku týkající náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a Českou republikou a dále v rozsahu jeho třetího výroku podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je v těch částech podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako všechna uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzované věci jde o věc o zaplacení peněžitého plnění (spor o zaplacení kupních cen za dodané zboží), v níž potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ve výši 2 179 177 Kč s příslušenstvím bylo rozhodnuto celkem o 51 nárocích žalobkyně se samostatným skutkovým základem.
Vzhledem ke skutečnosti, že potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o několika samostatných nárocích žalobkyně s odlišným skutkovým základem, posuzoval dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. samostatně a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, v němž je odkazováno na §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012).
Pakliže v případě odvolacím soudem přiznaných jednotlivých částek ve výši 27 880 Kč, 9 912 Kč, 9 912 Kč, 10 887 Kč, 3 737 Kč, 19 669 Kč, 16 618 Kč, 39 780 Kč, 47 465 Kč, 36 639 Kč, 18 256 Kč, 9 177 Kč, 20 066 Kč, 35 333 Kč, 2 417 Kč, 30 223 Kč, 27 880 Kč, 3 296 Kč, 7 269 Kč, 19 837 Kč, 30 558 Kč, 43 116 Kč, 38 191 Kč, 16 670 Kč, 24 806 Kč, 12 384 Kč, 11 668 Kč, 35 026 Kč, 38 389 Kč, 6 098 Kč, 32 838 Kč, 36 274 Kč, 9 150 Kč, 4 848 Kč, 8 167 Kč, 6 913 Kč a 18 436 Kč bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřesahujících 50 000 Kč, dovolací soud uzavřel, že se – pokud jde o uvedené částky – jedná ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v uvedeném rozsahu odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.]. I kdyby však nebylo dovolání v popsané části nepřípustné s ohledem na §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., bylo by odmítnuto pro vady.
Dovolatelka totiž uvedenému zákonnému požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti nedostála. Je tomu tak proto, že žádnou konkrétní otázku (hmotného či procesního práva), na jejímž řešení napadené rozhodnutí (v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé) závisí a jež by dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena (nebo na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená ustanovením §237 o. s. ř.), neformuluje a taková otázka nevyplývá ani z obsahu dovolání. Z dovolání se podává, že dovolatelka staví kritiku závěru odvolacího soudu o vzniku kupních smluv na nesouhlasu se skutkovými zjištěními a s hodnocením důkazů, když zejména odvolacímu soudu vytýká, že posoudil faktury samy o sobě za dostatečný důkaz o uzavření kupních smluv a o dodání zboží. Tyto její výhrady však nemohou přípustnost dovolání založit, neboť dovolatelka ani jejich prostřednictvím neformuluje žádnou právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatelka patrně přehlédla, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost však dovolací soud uvádí, že odvolací soud (jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí) založil závěr o vzniku kupních smluv nejen na fakturách (jak tvrdí dovolatelka), nýbrž i na skutkových zjištěních vyplývajících z dalších důkazů, zejména z hodnocení svědeckých výpovědí.
Dovolatelka sice tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nicméně svůj nesouhlas zakládá – jak je popsáno shora – na kritice skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Tím však ve skutečnosti neuplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., který je třeba vymezit tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolání tak postrádá i řádné vymezení dovolacího důvodu.
Shora uvedené nedostatky dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v rozsahu dovolání proti rozsudku odvolacího soudu směřujícího proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé posoudit přípustnost dovolání a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývající části potvrzujícího výroku ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek judikoval, že peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.
Směřovalo-li proto dovolání do usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované nahradit České republice náklady řízení ve výši 3 741,30 Kč, jde ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud tak odmítl dovolání žalované v uvedené části pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.). I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K tomuto výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 11. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu