ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3325.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 3325/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně CENTRAL GROUP 23. investiční a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Strži 65/1702, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63999102, proti žalovanému Ing. M. O. , zastoupenému JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, o zaplacení 287 114 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1076/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2015, č. j. 29 Co 70/2015-643, a proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. září 2014, č. j. 7 C 1076/99-584, ve znění usnesení ze dne 12. ledna 2015, č. j. 7 C 1076/99-636, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. září 2014, č. j. 7 C 1076/99-584, ve znění usnesení ze dne 12. ledna 2015, č. j. 7 C 1076/99-636, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2015, č. j. 29 Co 70/2015-643, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. září 2014, č. j. 7 C 1076/99-584, ve spojení s usnesením ze dne 12. ledna 2015, č. j. 7 C 1076/99-636, ve výroku IV. o nákladech řízení a dále v části napadeného II. výroku týkající se vzájemné žaloby co do částky 315 292 Kč s příslušenstvím a doby prodlení od 18. června 1999 do 19. října 2009 u úroku z prodlení z částky 68 461,60 Kč (výrok pod bodem I.), a dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (výrok pod bodem II.).
Z dovolání žalovaného se podává, že dovolatel jím výslovně napadl v záhlaví oba označené rozsudky soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. září 2014, č. j. 7 C 1076/99-584, ve znění usnesení ze dne 12. ledna 2015, č. j. 7 C 1076/99-636, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení téhož soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel shora uvedeným zákonným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. nedostál, cituje-li v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání znění této právní normy a uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, právní otázky, které formuluje, jsou dovolacím soudem řešeny rozdílně, případně řešené právní otázky by měly být posouzeny jinak. Dovolatel neodkázal na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by vyplývala ustálená rozhodovací praxe, od které se měl odvolací soud odchýlit. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 32 Odo 1186/2005, požadavek předpokladu přípustnosti dovolání nenaplňuje, neboť v něm řešenou otázkou odkládací podmínky se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nezabýval a neřešil ji.
Míní-li dovolatel, že by případně řešené právní otázky měly být posouzeny jinak, patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. Názor dovolatele, že „případně řešené právní otázky by měly být posouzeny jinak“, totiž významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. V tomto ustanovení poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Tvrdí-li dovolatel, že rozsudky soudů obou stupňů jsou založeny na nesprávných skutkových závěrech, patrně přehlédl, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). K výhradám dovolatele vůči tomu, jak odvolací soud hodnotil jednotlivé důkazy, Nejvyšší soud uvádí, že – ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 – nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Napadl-li dovolatel v dovolání výslovně i „výrok o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů“, dovolání i v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.). Dovolatel sice předkládá specifikaci požadované náhrady nákladů řízení a namítá, že výpočet náhrady nákladů řízení nemá obhajitelný základ v právní úpravě a v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nicméně nevymezil, které z hledisek stanovených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, natož pak příslušnou právní otázku řešenou odvolacím soudem včetně označení ustálené rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Ani v tomto směru se tudíž nelze přípustností dovolání vůbec zabývat.
Shora uvedené nedostatky dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. ledna 2016
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu