ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3991.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 3991/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně INVESTMENT PREMIER k. s. , se sídlem v Brně, Pražákova 665/34, identifikační číslo osoby 25135589, zastoupené JUDr. Vladimírou Šůstkovou Zukalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, proti žalovaným 1) L. K. , a 2) J. K. , oběma zastoupeným Mgr. Petrem Maříkem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8, o zaplacení částky 114 919 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 201/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2014, č. j. 11 Co 481/2013-183, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 420 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21. 5. 2013, č. j. 43 C 201/2010-134, zamítl žalobu o zaplacení částky 114 919 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a změnil jej ve výroku II. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám nového zástupce žalovaných (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a též že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní považují dovolání za nepřípustné, neboť předmětná otázka je podle jejich názoru v judikatuře dovolacího soudu již ustáleně vyložena a odvolací soud se od této rozhodovací praxe neodchýlil.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 4/2014“, a dále například usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl, a které je, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupné na jeho webových stránkách).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované R 4/2014).
Dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 188/2005, „když ke stejné otázce zaujal odvolací soud opačné stanovisko“. Ač výslovně žádnou otázku neformuluje, z obsahu dovolání se podává, že nesprávnost právního posouzení spatřuje v tom, že odvolací soud označil smlouvu o zajišťovacím převodu práva za neplatnou pro rozpor se zákonem, neboť obsahuje nepřípustné ujednání o propadné zástavě.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněném pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2009“), uzavřel, že zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení §553 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), nelze sjednat jako fiduciární převod práva. Poukaz dovolatelky na názor vyjádřený ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 33 Odo 188/2005 je v této souvislosti zjevně nepřípadný, jelikož pomíjí sjednocující roli rozhodnutí velkého senátu, plynoucí z ustanovení §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a přehlíží skutečnost, že (jak se podává z odůvodnění R 45/2009), posledně označené rozhodnutí patřilo k těm, s nimiž se R 45/2009 výslovně vypořádalo. V rozsudku ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4395/2009, Nejvyšší soud zdůraznil, že závěr formulovaný v rozsudku ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 188/2005, podle něhož „i přesto, že smlouva obsahuje zmínku o trvalosti převodu vlastnictví, jde o ujednání o zajišťovacím převodu práva, nikoliv o propadnou zástavu, jestliže smlouva nikterak nevylučuje, aby smlouvou předpokládané důsledky splnění rozvazovací podmínky (tedy úplného splnění závazku) nastaly i poté, co se převod stal trvalým“, nemůže ve světle nynější judikatury obstát. Jestliže odvolací soud v projednávané věci s odkazem na výše citovaný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4395/2009 uzavřel, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je neplatná pro rozpor se zákonem, neboť v ní nebyl okamžik trvalého přechodu vlastnického práva k nemovitostem na žalobkyni vázán ke splatnosti celé pohledávky, ale již k okamžiku prodlení žalovaných s plněním dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, a šlo tedy o nepřípustné ujednání o propadné zástavě ve smyslu §169 písm. e) obč. zák., je jeho právní posouzení správné a v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Odkazuje-li dovolatelka na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou předestřená otázka hmotněprávního posouzení nároku věřitele, jehož pohledávka je zajištěna zajišťovacím převodem vlastnického práva k nemovitostem, z titulu zaplacených daní z nemovitostí, kterou považuje za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Dovolatelka argumentuje ve prospěch názoru, že zaplatila-li za žalované jako dlužníky a původní vlastníky nemovitostí daň z nemovitostí, vzniklo jim bezdůvodné obohacení a jeho vypořádání se řídí ustanovením §457 obč. zák., případně ustanovením §454 obč. zák. Dovolatelka přehlíží, že podle závěru odvolacího soudu byla v době vydání platebních výměrů k úhradě daně z nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí, proti vyměření daně se nijak nebránila, nepodala opravný prostředek a neučinila žádný úkon, který by směřoval k obnovení zápisu vlastnického práva žalovaných v katastru nemovitostí. Zaplacení daně z nemovitostí tak nemůže být bezdůvodným obohacením plněním za jiného podle ustanovení §454 obč. zák. a daň z nemovitostí nebyla zaplacena ani na základě neplatné smlouvy, když tato povinnost nebyla ve smlouvě dohodnuta, jak vyplývá ze zjištění odvolacího soudu co do obsahu smlouvy. Závěr odvolacího soudu, že nárok žalobkyně je nárokem z titulu náhrady škody, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2442/2007, na který odvolací soud rovněž odkázal).
Dovolatelka dále zmiňuje předpoklad přípustnosti dovolání, podle něhož má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pomíjí však, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, žádná taková otázka se z dovolání nepodává.
K výhradám dovolatelky vůči hodnocení důkazů soudy nižších stupňů Nejvyšší soud uvádí, že - ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 - nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že neprovedly důkaz výslechem notáře JUDr. Michala Voříška a další údajná pochybení při dokazování, tyto námitky jsou však irelevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o případných vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Rovněž námitka, že se odvolací soud nevypořádal s „nárokem dovolatele v celém rozsahu, resp. nijak neodůvodnil, proč žalobci nepřiznává jeho nárok na zaplacení částky 18 550 Kč a částky 19 429 Kč“, nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Nadto je tato výhrada účelově vytržená z kontextu napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že důvodem neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva byl její rozpor se zákonem, neplatnost smlouvy byla způsobena oběma smluvními stranami rovným dílem, a proto nelze dovodit porušení povinnosti jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu. Žalobkyně navíc zaplatila daň z převodu nemovitostí poté, co od smlouvy o zajišťovacím převodu práva odstoupila a o této skutečnosti vyrozuměla příslušný finanční úřad, proto odvolací soud neshledal vynaložení nákladů na zaplacení daně z převodu nemovitostí v příčinné souvislosti s neplatností smlouvy. Pokud měla žalobkyně za to, že od smlouvy platně odstoupila, měla tuto skutečnost použít jako obranu proti platebním výměrům. Uzavřel, že již z těchto důvodů nemohla být žalobkyně se svou žalobou úspěšná. K námitce promlčení se odvolací soud vyjádřil nad rámec důvodů svého rozhodnutí, když uzavřel, že „uvedené nároky nebylo žalobkyni možné přisoudit i vzhledem k důvodně vznesené námitce promlčení“. Pokud ohledně nároků za daně zaplacené v letech 2006 až 2008 uzavřel, že ve vztahu k nim není námitka promlčení důvodná, nelze s ohledem na výše uvedené dovodit, že v této části nevysvětlil, proč žalobu zamítl.
Kritizuje-li dovolatelka správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, nejsou tyto námitky způsobilým dovolacím důvodem (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení. Dovolatelka však k této části rozhodnutí toliko uvedla, že výši nákladů řízení považuje za neopodstatněně vysokou a žalovanému nároku nepřiměřenou, aniž by specifikovala, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Takovým tvrzením nelze přípustnost dovolání založit.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 1. 3. 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu