ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4459.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 4459/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Slevomat.cz, s. r. o. , se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Újezd 450/40, PSČ 118 01, identifikační číslo osoby 24698059, zastoupené JUDr. Kateřinou Dlouhou, advokátkou se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Štefánikova 75/48, PSČ 150 00, proti žalované SAGO, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Kafkova 586/13, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 25642618, zastoupené Dr. Michaelou Jörgensen, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Klimentská 1652/36, PSČ 110 00, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 22/2011, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2014, č. j. 3 Cmo 378/2013-201, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2014, č. j. 3 Cmo 378/2013-201, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v souzené věci po žalované domáhá zaplacení částky 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 100 000 Kč za dobu od 5. 1. 2011 do zaplacení, z titulu porušení smlouvy o spolupráci, od níž odstoupila. Částku 100 000 K č požaduje jako náhradu škody ve formě ušlého zisku, částku 100 000 Kč jako zadostiučinění za újmu vzniklou zásahem do její dobré pověsti.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 7. 2013, č. j. 37 Cm 22/2011-168 (v pořadí již druhým v této věci), žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že dne 10. 11. 2011 byla v provozovně žalované Prague Beer Museum (dále též jen „provozovna“) podepsána smlouva o spolupráci (dále též jen „smlouva“). Smlouvu, která byla za tím účelem do provozovny přinesena, za žalovanou, jejímž jednatelem byl S. T., podepsal J. M. S., jenž byl prezentován či se prezentoval jako vlastník restauračního zařízení Prague Beer Museum či jako jeho generální manažer. Smlouva byla vyhotovena pouze v českém jazyce, přičemž pan S. je cizím státním příslušníkem, jenž není schopen komunikovat česky, což osoby jednající za žalobkyni, které mu smlouvu k podpisu předložily, věděly. Před podpisem smlouvy s ním o základních parametrech smlouvy jednal J. P., osoba, která zprostředkovala kontakt mezi ním a žalobkyní. Žalovaná byla ve smlouvě označena identifikačním číslem osoby, jinak v ní byla uvedena provozovna, její sídlo a S. H. jako odpovědná osoba. Jednatel žalované jednání pana S. neschválil a po zjištění, že se v tržbách provozovny nacházejí poukázky, jejich další přijímání zakázal.
Při úvaze o předpokladech pro aplikaci §16 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně mohla vědět, že jednání pana S. při právním úkonu v provozovně bylo excesem, jeho jednání tudíž žalovanou nezavazuje. Z prokázané skutečnosti, že pan S. smlouvu podepsal, aniž by byl schopen seznámit se s jejím obsahem, o čemž žalovaná, která mu takto smlouvu předložila, věděla, soud prvního stupně dovodil, že smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, a žalobu zamítl s odkazem na §37 odst. 2 (správně jde o §39) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 9. 4. 2014, č. j. 3 Cmo 378/2013-201, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud konstatoval, že vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s jeho právním posouzením se však neztotožnil. Dovodil, že byla-li smlouva uzavřena v provozovně žalované a osoba, která v ní s žalobkyní v záležitostech smlouvy jednala a smlouvu podepsala, se prezentovala jako generální manažer provozovny či dokonce jako její vlastník, pak nelze dávat k tíži žalobkyně, že ve skutečnosti je postavení této osoby poněkud odlišné. Vše nasvědčuje tomu, že žalobkyně nemohla o nedostatku oprávnění této osoby vědět, je tedy třeba aplikovat §16 obch. zák., jednání pana S. žalovanou zavazuje a k uzavření smlouvy došlo. Z toho, že pan S. smlouvu podepsal, aniž – s ohledem na neznalost českého jazyka – rozuměl jejímu obsahu, pak nelze dovozovat její neplatnost. Podle názoru odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že předsmluvní jednání s panem S. byla J. P. vedena v angličtině, je tedy vyloučeno, že by pan S. nevěděl, co je obsahem smlouvy. Nadto vyšlo najevo (nebylo ani sporné), že žalovaná po určitou dobu smluvní plnění poskytovala, tedy jednala v intencích smluvních ujednání.
Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení vypořádal s námitkou žalované stran formálních vad v jejím označení ve smlouvě a aby posoudil splnění předpokladů odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu a předpokladů pro přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, k jehož přípustnosti uvádí, že „otázka předmětného řízení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovolatelka otevírá nejprve otázku, zda postačuje údaj o jejím identifikačním čísle ve smlouvě pro závěr, že byla ve smlouvě označena jako smluvní strana. Tvrdí, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a argumentuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1156/2005, a ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 26 Odo 1204/2005 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Prostřednictvím argumentace, že žalobkyně v okamžiku uzavření smlouvy nevěděla, kdo je jejím smluvním partnerem, dovolatelka zpochybňuje použití obchodního zákoníku a tudíž aplikaci §16 obch. zák.; podle jejího mínění se jedná o překročení plné moci ve smyslu §33 obč. zák., které neschválila.
Závěrem dovolatelka prosazuje názor, že „není možné zaměňovat předsmluvní ujednání mezi panem S. a panem P. a samotnou znalost textu smlouvy“. Podotýká, že ostatně nebylo prokázáno, že obsah předsmluvních ujednání odpovídal textu smlouvy. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1760/2007 ( uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2008, pod číslem 141), vytýká odvolacímu soudu, že nerespektoval judikatorní závěry týkající se tzv. relativní nesrozumitelnosti právních úkonů, a argumentuje ve prospěch závěru, že pan S. nemůže nikoho zavázat právním jednáním, které nebyl schopen relevantně posoudit. Obsah smlouvy mu nebyl objektivně srozumitelný, jeho jednání pak nelze považovat za projev vůle a smlouva je absolutně neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalobkyně ve svém vyjádření zpochybňuje přípustnost dovolání, neboť má za to, že odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Navrhuje proto, aby dovolání bylo odmítnuto.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., jako je tomu i v této věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
Tomuto požadavku dovolatelka při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nedostála, neboť stran jejich splnění odkazuje promiskue na všechny zákonem aprobované důvody přípustnosti dovolání, ačkoliv se vzájemně vylučují. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, odmítl).
Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda některému ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání neodpovídá argumentace, jíž dovolatelka vymezuje dovolací důvod.
V otázce aplikace §16 obch. zák. takovou argumentaci v dovolání nalézt nelze. Nedostatek spočívající v absenci obligatorního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení v příslušné jeho části, neboť v důsledku absence uvedené náležitostí nelze v tomto ohledu posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Požadavkům na náležitosti dovolání co do vymezení předpokladů jeho přípustnosti vyhovuje především ta část dovolání, jež se týká označení smluvní strany ve smlouvě; dovolatelka označuje příslušnou otázku hmotného práva a tvrdí, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od konkrétní judikatury Nejvyššího soudu. Řešení této otázky však přípustnost dovolání nezakládá, neboť na něm napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, a usnesení ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/15). Odvolací soud tuto otázku neřešil; ve svém kasačním rozhodnutí výslovně uložil soudu prvního stupně, aby se s ní vypořádal, a žádný závazný právní názor v souvislosti s touto otázkou nevyslovil. Úvaha dovolatelky, že odvolací soud posoudil v tomto ohledu smlouvu jako určitou, jinak by ji nenechal opětovně posuzovat z tohoto hlediska soudem prvního stupně, je zatížena zjevnou chybou v logice.
Obligatorní náležitosti dovolání zahrnuje též argumentace, že odvolací soud se při řešení otázky tzv. relativní nesrozumitelnosti právních úkonů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1760/2007. Protože v tom je třeba dovolatelce přisvědčit, je dovolání stran této otázky – a pouze v tomto rozsahu – přípustné. Jelikož pak Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl svou dosavadní rozhodovací praxi v této otázce měnit (posoudit ji jinak), pojí se s takto založeným závěrem o přípustnosti dovolání též posouzení dovolání jako důvodného.
V rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1760/2007 Nejvyšší soud dovodil, že sama okolnost, že právní úkon je sepsán (projeven) v cizím jazyce, neznamená, že je bez dalšího neplatný pro nesrozumitelnost. O vadný (nesrozumitelný) projev vůle způsobující neplatnost právního úkonu půjde tehdy, jestliže cizí jazyk, v němž byl projev vůle učiněn, je nesrozumitelný osobě (druhému účastníku pracovněprávního vztahu), jíž byl adresován. Nejvyšší soud k tomu vysvětlil, že jde o nesrozumitelnost relativní (vůči někomu), oproti nesrozumitelnosti absolutní (vůči všem), a dodal, že vzniknou-li v tomto směru pochybnosti, formuluje §240 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby při výkladu projevu vůle přihlédl - vedle obsahu samotné listiny, v níž je obsažen - zejména k tomu, za jakých okolností byl projev vůle učiněn a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, o jaký právní úkon se jedná (jaká práva nebo povinnosti měla podle něj vzniknout, změnit se nebo zaniknout); rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn, jejichž celkové zhodnocení musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Tyto závěry se uplatní (mutatis mutandis) též v obchodních závazkových vztazích (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1323/2015).
V souzené věci bylo zjištěno, že pan S. smlouvu podepsal, aniž s ohledem na neznalost českého jazyka rozuměl jejímu obsahu. Za těchto okolností by bylo právní posouzení, že nejde o případ relativní nesrozumitelnosti smlouvy a tudíž její absolutní neplatnosti podle §37 odst. 1 obč. zák., v intencích závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1760/2007 opodstatněno pouze za předpokladu, že zjištěné okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena, umožňují spolehlivý závěr, že pan S. byl i přes neznalost českého jazyka s obsahem podepisované smlouvy seznámen a lze tedy skutečnost, že smlouvu podepsal, vyhodnotit jako projev jeho vůle smlouvu o tomto obsahu jménem žalované uzavřít. Samotná skutečnost, že předsmluvní jednání se zprostředkovatelem vedl jmenovaný v angličtině, na níž odvolací soud založil svou úvahu, však takové posouzení neumožňuje, nebylo-li zároveň zjištěno, že obsah smlouvy věrně odráží to, co bylo předjednáno v angličtině. Takovýto závěr ve zjištěném skutkovém stavu věci obsažen není. Soud prvního stupně učinil v tomto ohledu pouze zjištění, že před podpisem smlouvy jednal zprostředkovatel s panem S. o jejích základních parametrech, aniž dospěl k poznatku, oč mělo konkrétně jít.
Navíc závěr, který odvolací soud dovozuje ze zjištění o předsmluvním jednání, totiž že je vzhledem k němu vyloučeno, že by pan S. nevěděl, co je obsahem smlouvy, je závěrem skutkovým, a to odlišným od toho, k němuž dospěl soud prvního stupně. Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011, že nejen skutková zjištění, nýbrž též skutkové závěry z nich dovozené jsou součástí skutkového stavu věci a vztahují se tudíž i na ně pravidla upravená v §213 o. s. ř. Takový závěr tedy mohl odvolací soud učinit pouze za předpokladu, že v souladu s §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování v příslušném, k této skutkové otázce se vztahujícím rozsahu, zejména že by vyslechl znovu jako svědky pana S. a pana P. Zopakovaní důkazu smlouvou, k němuž přistoupil, postačující není (zopakování právě tohoto důkazu, jenž je důkazem listinným, bylo ostatně nadbytečné, srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněného pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Skutečnost, že žalovaná po určitou dobu konala v intencích smluvních ujednání, by jistě mohla být jednou z okolností významných pro závěr, zda byl pan S. s obsahem podepisované smlouvy seznámen; v tomto ohledu lze s odvolacím soudem souhlasit. Poznatek, že zaměstnanci žalované po určitou dobu přijímali v souladu se smlouvou poukázky vystavené žalobkyní a vydávali za ně pivo, však sám o sobě pro přijetí takového závěru nepostačí, neboť nepostihuje celý obsah smlouvy, mimo jiné též např. ujednání o právu žalobkyně na úplatu. Navíc nebylo zjištěno, že zaměstnanci žalované takto konali právě na základě pokynu pana S., nehledě na to, že i v takovém případě mohl být pan S. s obsahem smlouvy seznámen až dodatečně, poté, co ji podepsal.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací řízení, které mu předcházelo, je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Protože změnu tohoto rozhodnutí dosavadní výsledky řízení neumožňují [§243d písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu