ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5208.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5208/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JUDr. Kateřiny Martínkové , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 966/22, jako insolvenční správkyně dlužníka UNIBON – spořitelního a úvěrního družstva „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 25053892, zastoupené Mgr. Ladislavem Popkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 966/22, proti žalovanému M. V. , zastoupenému Mgr. Karlem Kuběnou, advokátem se sídlem v Praze 1, Bartolomějská 291/11, o zaplacení 16 065 145,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 3 C 89/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2015, č. j. 29 Co 246/2015-66, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2015, č. j. 29 Co 246/2015-66, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ rozsudkem pro uznání ze dne 9. března 2015, č. j. 3 C 89/2015-38, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 16 065 145,67 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o poplatkové povinnosti žalovaného (výrok III.).
Soud prvního stupně tak učinil poté, co usnesením ze dne 3. září 2014, č. j. 7 C 224/2014-10, vydaným spolu s platebním rozkazem ze dne 3. září 2014, č. j. 7 C 224/2014-10, Okresním soudem Praha – východ (který poté věc postoupil Okresnímu soudu Praha – západ jako soudu místně příslušnému) bylo žalovanému v souladu s §114b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), uloženo, aby se v případě podání odporu proti platebnímu rozkazu ve věci samé k žalobě písemně vyjádřil ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu. Platební rozkaz a usnesení byly žalovanému doručeny dne 16. září 2014, žalovaný podle soudu prvního stupně podal včasný odpor a ve stanovené lhůtě se k žalobě písemně vyjádřil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, podle kterého žalovaný „povinnost k řádnému vyjádření rozhodně nesplnil, když pouze uvádí, že se žalobou nesouhlasí, připouští, že uhradil na dluh pouze jeho část, nárok žalobce považuje za nemravný, o odstoupení od smlouvy nevěděl. Jiné skutečnosti na svou obranu proti žalobě žalovaný neuvedl, žádný důkaz k prokázání svých tvrzení neuvedl ani nepředložil.“ Soud prvního stupně proto považoval podmínky uvedené v §153a odst. 3 o. s. ř. za splněné, když „vyjádření žalovaného je pouze projevem nesouhlasu se zaplacením žalované částky, avšak žádná tvrzení ani důkazy neobsahuje“.
Rozsudkem ze dne 5. srpna 2015, č. j. 29 Co 246/2015-66, Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že počátek běhu třicetidenní lhůty k podání písemného vyjádření k žalobě byl soudem určen již ode dne doručení usnesení ze dne 3. září 2014, č. j. 7 C 224/2014-10, a že „platební rozkaz spolu s výzvou byly žalovanému doručeny dne 16. 9. 2014, žalovaný podal včas proti platebnímu rozkazu odpor, který však až dne 20. 10. 2014 kvalifikovaně odůvodnil (č. l. 21)“. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný na výzvu soudu prvního stupně „k podání písemného a kvalifikovaného vyjádření ve věci“ učiněnou podle §114b o. s. ř. včas nereagoval a ve věci se „písemně kvalifikovaně“ vyjádřil opožděně, aniž by byť jen tvrdil, že mu ve včasném vyjádření bránil vážný důvod. Proto dle odvolacího soudu nastala v souladu s §114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného žalobou a podle této fikce muselo být ve věci rozhodnuto rozsudkem pro uznání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda počátek běhu lhůty k vyjádření k žalobě v případě rozhodnutí o věci platebním rozkazem může být určen již ode dne doručení usnesení vydaného podle §114b o. s. ř. Odvolací soud se podle dovolatele při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu dále podle dovolatele závisí na vyřešení otázky, zda „může odvolací soud do platebního rozkazu soudu I. stupně inkorporovat usnesení, kterým žalovaného vyzve, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení takového usnesení vyjádřil k žalobě, která je připojena“, a dále otázky, zda „se může odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit od §114b odst. 2 OSŘ, podle kterého lze určit lhůtu, bylo-li rozhodnuto platebním rozkazem, ode dne uplynutí lhůty k podání odporu“. Dovolatel má za to, že tyto otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel namítá, že žádné usnesení ze dne 3. září 2014, č. j. 7 C 224/2014-10, nebylo soudem vydáno, soud rozhodoval platebním rozkazem, jehož obsahem byla ve výroku II. výzva podle §114b odst. 2 o. s. ř., aby se dovolatel v případě, že podá odpor proti platebnímu rozkazu, ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu ve věci vyjádřil. Tuto lhůtu dovolatel dodržel, když platební rozkaz mu byl doručen dne 16. září 2014, lhůta k podání odporu uplynula dne 1. října 2014 a třicetidenní lhůta k vyjádření se ve věci samé uplynula dne 31. října 2014.
Závěr odvolacího soudu, podle kterého se dovolatel k žalobě vyjádřil opožděně, je v rozporu se zákonem a s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyjádřenou např. v rozsudcích ze dne 19. října 2005, sp. zn. 33 Odo 885/2004, nebo ze dne 26. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 1689/2013. Tyto rozsudky jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále uvedená, na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení.
Úvodem Nejvyšší osud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu v části, ve které potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., a druhým výrokem rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení se proto dovolací soud nezabýval.
Formuluje-li dovolatel při vylíčení splnění předpokladů přípustnosti dovolání otázku, zda „může odvolací soud do platebního rozkazu soudu I. stupně inkorporovat usnesení, kterým žalovaného vyzve, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení takového usnesení vyjádřil k žalobě, která je připojena“, přehlíží, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Tak je tomu i v projednávané věci. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž není založeno na tom, že odvolací soud do platebního rozkazu soudu prvního stupně inkorporoval dovolatelem zmíněné usnesení.
V pořadí třetí dovolatelem formulovaná otázka, zda „se může odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit od §114b odst. 2 OSŘ, podle kterého lze určit lhůtu, bylo-li rozhodnuto platebním rozkazem, ode dne uplynutí lhůty k podání odporu“, je obsahově zcela totožná s v pořadí první formulovanou otázkou, zda počátek běhu lhůty k vyjádření k žalobě v případě rozhodnutí o věci platebním rozkazem může být určen již ode dne doručení usnesení vydaného podle §114b o. s. ř.
Jde-li o tuto otázku, je dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S posouzením dovolání jako přípustného se v tomto případě logicky pojí závěr o jeho důvodnosti.
Podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2) [odstavec první].
K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu (odstavec druhý).
Ve shora citovaném rozsudku ze dne 26. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 1689/2013, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož lhůta, kterou soud žalovanému určí k podání písemného vyjádření ve věci pro případ, že podá včas proti platebnímu rozkazu odpor, nesmí být kratší než třicet dnů a plyne ode dne, kdy žalovaný podal odpor (§114b odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012). Podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) soud obligatorně určuje lhůtu k podání vyjádření ve věci podle §114b odst. 2 věty druhé nikoliv od podání odporu proti platebnímu rozkazu, nýbrž od uplynutí zákonem stanovené lhůty k podání odporu (srov. §114b odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.).
V rozsudku ze dne 19. října 2005, sp. zn. 33 Odo 885/2004, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. nejsou splněny, není-li v případě, že usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. bylo vydáno v souvislosti s rozhodnutím o věci platebním rozkazem, lhůta k podání vyjádření určena ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu (s účinností od 1. ledna 2013 od uplynutí zákonem stanovené lhůty k podání odporu), ale od doručení usnesení.
Založil-li odvolací soud závěr o opožděnosti vyjádření dovolatele k žalobě (a tím i o splnění podmínek uvedených v §114b odst. 5 o. s. ř.) na skutečnosti, že došlo k marnému uplynutí třicetidenní lhůty počítané ode dne doručení usnesení vydaného podle §114b o. s. ř., je tento jeho závěr v rozporu s jednoznačným zněním §114b odst. 2 věty druhé o. s. ř. i se shora citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Odvolací soud navíc přehlédl, že lhůta pro podání písemného vyjádření ve věci byla v platebním rozkazu ze dne 3. září 2014, č. j. 7 C 224/2014-10 (který má v části obsahující výzvu k vyjádření povahu usnesení – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2004, sp. zn. 32 Odo 890/2003, a na něj navazující judikaturu), určena v souladu se zákonem v délce 30 dnů s počátkem běhu ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, nikoliv již ode dne doručení usnesení.
Dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. ve výroku o věci samé, jakož i v závislých výrocích (v prvním výroku v části, ve které potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., a v druhém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení), zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu