ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5273.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5273/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně MONETA Auto, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, identifikační číslo osoby 60112743, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti žalovanému Mgr. P. M. , zastoupenému Mgr. Danielem Milićem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 10, o zaplacení částky 82 797,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 EC 14/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, č. j. 29 Co 80/2015-239, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 711 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. 12. 2014, č. j. 11 EC 14/2010-193 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 53 900 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do jistiny ve výši 28 897,35 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 766,90 Kč a ve výroku specifikovaného zákonného úroku z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně i žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 53 900 Kč za dobu od 22. 2. 2008 do 1. 8. 2008 a řízení v tomto rozsahu zastavil, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), změnil jej ve výroku II. o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 28 897,35 Kč a o zaplacení zákonného úroku z prodlení tak, že žalovanému uložil zaplatit částku 28 897,35 Kč a zákonný úrok z prodlení z částek a za dobu uvedenou ve výroku (druhý výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalovaný dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání zamítnout a přiznat jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
V průběhu dovolacího řízení žalobkyně změnila ke dni 1. 5. 2016 svou obchodní firmu na MONETA Auto, s. r. o. Nejvyšší soud k této změně přihlédl v označení žalobkyně v záhlaví rozhodnutí.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. K podání dovolání proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ukládajícím žalovanému zaplatit zákonný úrok z prodlení z částky 53 900 Kč za dobu od 22. 2. 2008 do 1. 8. 2008 a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, není dovolatel subjektivně oprávněn, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Zrušením rozsudku soudu prvního stupně a zastavením řízení v uvedeném rozsahu z důvodu, že žalobkyně za uvedenou dobu úrok z prodlení nepožadovala, nebyla žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech odstranitelná v dovolacím řízení. Nejvyšší soud proto v této části dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání směřujícího proti napadenému rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu.
Správnost právního posouzení věci dovolatel zpochybňuje tvrzením, že podle „ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je výše sjednaného úroku (RPSN) ve výši 75 % ročně neplatná pro rozpor s dobrými mravy“. Jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 (jde o rozsudek ze dne 15. 12. 2004, který je, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách) jako na rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, není správný, protože v této jiné věci byla řešena otázka (ne)přiměřenosti smluvního úroku dohodnutého ve smlouvě o půjčce uzavřené mezi fyzickými osobami podle ustanovení §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Smluvní vztah mezi společností poskytující úvěry a fyzickou osobu - spotřebitelem - není obdobný vztahu ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi fyzickými osobami, a tudíž nelze v projednávané věci aplikovat závěry výše uvedeného rozhodnutí. Především však dovolatel zaměňuje výši úroku z úvěru s výší roční procentní sazby nákladů (dále též jen „RPSN“), která představuje celkové náklady na poskytnutí spotřebitelského úvěru. Dovolatel se mýlí, domnívá-li se, že RPSN se rovná úroku z úvěru. Proto nelze závěr odvolacího soudu o výši RPSN poměřovat se závěrem vyjádřeným v dovolatelem zmíněném rozsudku dovolacího soudu týkajícím se pouze úroku a navíc úroku ze smlouvy o půjčce.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že v usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3481/2013, vyložil, že roční sazbu procentních nákladů na spotřebitelský úvěr nelze zaměňovat se smluveným úrokem z půjčené hodnoty peněz, neboť zahrnuje veškeré náklady spojené s úvěrem, a byť s její pomocí lze posuzovat výhodnost úvěru, nelze od ní odvozovat navýšení ani z ní nelze jednoduše odvodit absolutní výši úroků pro úvěr s více než jednou splátkou. RPSN je jeden z řady ekonomických ukazatelů, který určitým způsobem vypovídá o úrovni platebních podmínek úvěru. Ukazatel RPSN je svou konstrukcí odlišný od ukazatele „roční úroková sazba (míra)“, tj. ukazatel „roční úroková sazba (míra)“ se vypočte na základě zcela odlišného vzorce, než je vzorec pro výpočet ukazatele RPSN. Jednomu a témuž spotřebitelskému úvěru bude tedy příslušet určitá hodnota ukazatele RPSN a jiná hodnota „roční úrokové sazby (míry)“. RPSN je číslo, které má umožnit spotřebiteli lépe vyhodnotit výhodnost nebo nevýhodnost poskytovaného úvěru, udává procentuální podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru.
Odkazuje-li dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, in www.usoud.cz , patrně přehlédl, že Ústavní soud se zabýval otázkou výše smluvních úroků z prodlení, nikoliv roční procentní sazbou nákladů na spotřebitelský úvěr, závěry v tomto rozhodnutí dovozené nelze proto vztáhnout na projednávanou věc.
Dovolatel se mýlí, tvrdí-li, že otázka, zda „autobazar nepředstavuje prostory obvyklé k podnikání - poskytování spotřebitelských úvěrů, tudíž mu zůstalo zachováno právo na odstoupení od smlouvy dle §57 zákona 40/1964“, nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1975/2011, ve skutkově obdobné věci, kdy se rovněž žalovaný dostavil do provozovny společnosti prodávající vozidla s úmyslem zakoupit osobní automobil, na který neměl dostatek finančních prostředků, dovodil, že tato situace je běžně řešena v místě prodeje vozidla poskytnutím úvěru zájemci o koupi vozidla, jak se stalo i v této jiné věci, a je nepochybné, že okolnosti uzavření smlouvy o úvěru vylučují aplikaci ustanovení §57 odst. 1 obč. zák., zvýhodňující žalovaného jako spotřebitele při uzavření smlouvy, když smlouva o úvěru nebyla uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání žalobkyně (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1351/2004).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť v otázce nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení neuvedl rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Doplnil-li žalovaný dovolání podáním ze dne 24. 3. 2016, doručeným Nejvyššímu soudu dne 29. 3. 2016, dovolací soud nemohl k tomuto podání přihlédnout, protože tak učinil po lhůtě určené k podání dovolání, jež uplynula dne 26. 10. 2015 (srov. ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř.). K tomuto podání by dovolací soud nemohl přihlédnout ani v případě, kdy by bylo podáno včas, neboť tak žalovaný neučinil v souladu s ustanovením §241 odst. 4 o. s. ř. prostřednictvím svého právního zástupce.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. i ve zbývajícím rozsahu odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 17. 5. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu