ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5473.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5473/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Českého inkasního kapitálu, a. s. , se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 808/66, identifikační číslo osoby 27646751, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalovaným 1) P. V. , zastoupené JUDr. Patrikem Girglem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Sportovní 616/16 a 2) J. P. , o zaplacení částky 117 623,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 195/2006, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2015, č. j. 28 Co 36/2014-270, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 357 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 17. 10. 2013, č. j. 3 C 195/2006-248 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalované 1) zaplatit žalobkyni částku 116 823,67 Kč s příslušenstvím, a to společně a nerozdílně se žalovaným 2) [výrok I.], zamítl žalobu o zaplacení částky 800 Kč s příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a o odměně ustanoveného zástupce (výrok IV.).
K odvolání žalované 1) Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) s tím, že podle jejího názoru se odvolací soud při posuzování otázky hmotného práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že otázkou, která činí „rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významné“, je otázka aplikace ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nedůvodné, případně aby je zamítl.
Odkazuje-li dovolatelka v otázce přípustnosti dovolání sice na ustanovení §237 o. s. ř., ale současně má za to, že rozhodnutí je „zásadně právně významné“, patrně přehlédla, že dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu se - vzhledem k datu jeho vydání - projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bod 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, neboť přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013). Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť v dovolání neuvedla žádnou judikaturu dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit při posouzení „otázky aplikace §2 odst. 3 o. z.“.
Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.
Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud se otázkou, zda výkon práva žalobkyně na zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru není v rozporu s dobrými mravy, náležitě zabýval a přihlédl ke všem skutečnostem, jež byly v řízení provedenými důkazy zjištěny.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. 5. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu