ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.592.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 592/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Stavebního bytového družstva “Mír“ Teplice , se sídlem v Teplicích, Gagarinova 1558, identifikační číslo osoby 00035351, zastoupeného Mgr. Martinem Sobkem, advokátem se sídlem v Teplicích, U Císařských lázní 368/7, PSČ 415 01, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s. , se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, PSČ 405 02, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karoliny Světlé 301/8, PSČ 110 00, o podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 88/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 7. 2015, č. j. 17 Co 167/2014-92, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 13. 8. 2013, č. j. 13 C 88/2012-41, zamítl žalobu ve sporu o podporu výroby elektřiny využitím energie slunečního záření (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II.).
Rozsudkem ze dne 14. 7. 2015, č. j. 17 Co 167/2014-92, Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 7. 1. 2010 uzavřely společnost IX MEDIA a. s., se sídlem v Jesenici – Horních Jirčanech, Jalovcová 612, identifikační číslo osoby 28197909, a žalovaná smlouvu o smlouvě budoucí, ve které se zavázaly v budoucnu uzavřít smlouvu o připojení a vyvinout součinnost při připojení výrobny elektrické energie (fotovoltaické elektrárny) umístěné na adrese Javorová, Teplice – Nová Ves (dále též jen „FVE“) k distribuční soustavě vysokého napětí (dále též jen „smlouva o smlouvě budoucí“).
2) Smlouvou o převodu práva k připojení fotovoltaické elektrárny o výkonu 600kW ze dne 30. 3. 2010 a smlouvou o převodu práv a povinností ze dne 2. 4. 2010 postoupila společnost IX MEDIA a. s. veškerá práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí na žalobce.
3) Dne 30. 9. 2010 Energetický regulační úřad (dále též jen „ERÚ“) změnil rozhodnutí o udělení licence č. 110912123 tak, že držitelem licence k výrobě elektřiny vztahující se k FVE je žalobce.
4) Dne 20. 6. 2011 byla mezi žalobcem a žalovanou uzavřena smlouva o připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě, ve které se žalovaná v návaznosti na žádost ze dne 18. 6. 2009 zavázala připojit při splnění uvedených podmínek FVE s celkovým instalovaným výkonem 571,5 kW k distribuční soustavě vysokého napětí, zajistit žalobci dohodnutý rezervovaný výkon a příkon a umožnit mu dodávku elektřiny z distribuční soustavy a žalobce se zavázal hradit žalované podíl na oprávněných nákladech spojených s připojením a se zajištěním požadovaného výkonu a příkonu (dále též jen „smlouva o připojení“).
5) Dne 27. 6. 2011 žalobce požádal žalovanou o uzavření smlouvy o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů vyrobené v FVE ve formě výkupu podle §4 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), zrušeného k 1. 1. 2013 (dále jen „zákon č. 180/2005 Sb.“). Žalovaná tuto žádost odmítla s tím, že žalobce nemá na podporu zákonný nárok.
6) Rozhodnutím ze dne 10. 2. 2012, sp. zn. OLP-06480/2011-ERÚ, č. j. 06480-11/2011-ERU, ERÚ jako správní úřad věcně příslušný podle §17 odst. 7 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), zamítl návrh žalobce, aby od něj žalovaná vykupovala elektřinu vyrobenou v FVE za výkupní cenu 5 500 Kč/MWh pro zdroj s instalovaným výkonem nad 100 kW včetně uvedený do provozu od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 (dále též jen „rozhodnutí ERÚ“).
7) Rozhodnutím ze dne 26. 4. 2012, č. j. 06480-19/2011-ERÚ, předsedkyně ERÚ zamítla rozklad žalobce proti rozhodnutí ERÚ a toto rozhodnutí potvrdila.
Žalobou podanou podle §244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), se žalobce domáhá projednání věci rozhodnuté ERÚ v občanském soudním řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, podle kterého žalobci nevznikl nárok na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, neboť FVE o výkonu 571,2 kW nebyla v roce 2010 uvedena do provozu a připojena k distribuční soustavě byla až po 1. 3. 2011. Žalobce tak nesplnil podmínky pro podporu uvedené v zákoně č. 180/2005 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 330/2010 Sb. (dále též jen „novela“).
Jako nedůvodnou shledal odvolací soud námitku žalobce, že novela „není ústavně konformní, neboť nepřípustně zasáhla do jeho vlastnického práva, když jeho legitimní očekávání přiznané podpory bylo narušeno přijetím právní úpravy, která dosavadní podmínky změnila v době, kdy již žalobce investoval svůj majetek do podnikatelské příležitosti, která jej měla rozhojnit“. Odvolací soud zdůraznil, že ústavní požadavek na stabilitu právního prostředí, na ochranu důvěry občanů v právo a na respektování legitimních očekávání subjektů práva v žádném případě neznamená, že by právní úprava musela zůstat neměnná; zákonodárce je povinen reagovat na společenské a ekonomické změny tak, aby právní řád odpovídal reálným vztahům ve společnosti a aby nedocházelo ke zvýhodňování jedné skupiny osob na úkor jiné, aniž by takové zvýhodnění bylo odůvodněno veřejným zájmem. Přijetí právní úpravy omezující podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů nelze podle odvolacího soudu považovat ani za nahodilé ani za neočekávané, naopak zákonodárce k tomuto kroku vedl nárůst množství podporovaných zdrojů energie a výrazný pokles investičních nákladů na jejich výstavbu, přijetí novely pak předcházela dlouhodobá diskuze vyvolaná úskalími přinášenými masívním budováním solárních elektráren, zejména pokud jde o stabilitu energetické soustavy a nárůst cen elektrické energie. Majetkové poměry subjektů, které ke dni účinnosti novely splňovaly všechny podmínky pro poskytování podpory, zůstaly nedotčeny a těmto subjektům zůstalo i nadále právo na podporu zachováno. Jelikož žalobce tyto podmínky k tomuto dni nesplňoval, musí nést podnikatelské riziko s investicí spojené.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to otázky, zda se na předmětnou věc vztahuje §3 odst. 5 zákona č. 180/2005 Sb., ve znění po novele (tj. otázky výkladu přechodných ustanovení novely), a otázky, zda novela je v souladu s ústavním pořádkem České republiky a zda (jako ústavně nekonformní) má být v předmětné věci aplikována. Podle názoru dovolatele napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého „se na danou situaci aplikuje ustanovení §3 odst. 5 novely zákona č. 180/2006 Sb. (jde o zjevnou chybu v psaní, správně má být uvedeno č. 180/2005 Sb.), o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, provedené zákonem č. 330/2010 Sb.“. Odkazuje na Čl. II bod 1 zákona č. 330/2010 Sb. dovolatel uvádí, že v době schválení novely vládou již vybudoval FVE, získal od ERÚ licenci k výrobě elektřiny a podle tehdy účinné právní úpravy mu právo na podporu náleželo.
Novela pak podle jeho názoru narušila legitimní očekávání investorů do obnovitelných zdrojů, a tedy v důsledku jejich ústavně zaručená práva, zejména právo na vlastnictví a jeho ochranu a důvěru v právo. Novela je proto v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a jako taková neměla být v předmětné věci aplikována. Dovolatel je přesvědčen, že novela nepřípustně zasáhla do jeho vlastnického práva, když jeho legitimní očekávání přiznané podpory bylo narušeno přijetím právní úpravy, která dosavadní podmínky změnila v době, kdy již na základě „tehdejší“ právní úpravy investoval svůj majetek do podnikatelské příležitosti, která jej měla rozhojnit; to se však nestalo.
Dovolatel zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu, podle kterého před přijetím novely probíhala v odborné veřejnosti diskuse o možném omezení podpory výrobců elektřiny z obnovitelných zdrojů, maje za to, že tato skutečnost nebyla v řízení prokázána. I kdyby však tato diskuse probíhala, nebyla by pro dovolatele dostatečným důvodem k tomu, aby zamýšlenou investici nerealizoval.
Dovolatel požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení žalobcem otevřených otázek hmotného práva, neboť tyto otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny.
Dovolání není důvodné.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. obnovitelnými zdroji se rozumí obnovitelné nefosilní přírodní zdroje energie, jimiž jsou energie větru, energie slunečního záření, geotermální energie, energie vody, energie půdy, energie vzduchu, energie biomasy, energie skládkového plynu, energie kalového plynu a energie bioplynu.
Podle §3 zákona č. 180/2005 Sb., ve znění účinném od 1. 8. 2005 do 31. 12. 2010, podpora podle tohoto zákona (dále jen "podpora") se vztahuje na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů vyrobenou v zařízeních v České republice využívajících obnovitelné zdroje, s výjimkou větrných elektráren umístěných na rozloze 1 km2 o celkovém instalovaném výkonu nad 20 MWe (odstavec 1 věta první).
Podle §3 zákona č. 180/2005 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 (tj. ve znění zákona č. 330/2010 Sb.), podpora podle tohoto zákona (dále jen „podpora“) se vztahuje na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů ve výrobnách elektřiny na území České republiky připojených do elektrizační soustavy České republiky přímo, prostřednictvím odběrného místa nebo prostřednictvím jiné výrobny elektřiny připojené k elektrizační soustavě České republiky, s výjimkou větrných elektráren umístěných na rozloze 1 km² o celkovém instalovaném výkonu nad 20 MWe (odstavec 1 věta první). V případě elektřiny vyrobené využitím energie slunečního záření se podpora vztahuje pouze na elektřinu vyrobenou ve výrobně elektřiny s instalovaným výkonem výrobny do 30 kWp, která je umístěna na střešní konstrukci nebo na obvodové zdi jedné budovy spojené se zemí pevným základem evidované v katastru (odstavec 5, ve znění účinném od 1. 3. 2011 do 31. 12. 2012).
Podle Čl. II zákona č. 330/2010 Sb. právo na podporu výroby elektřiny ze zdrojů využívajících energii slunečního záření připojených do přenosové nebo distribuční soustavy vzniklé podle dosavadních právních předpisů zůstává zachováno (bod 1., ve znění účinném od 1. 3. 2011 do 31. 12. 2012). Připojí-li výrobce elektřiny ze zdroje nepřipojeného do přenosové nebo distribuční soustavy uvedeného do provozu přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona takový zdroj do přenosové nebo distribuční soustavy do 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, právo na podporu podle dosavadních předpisů zůstává zachováno. Pro účely stanovení podpory se takový zdroj považuje za zdroj uvedený do provozu dnem, kdy došlo k jeho připojení k přenosové nebo k distribuční soustavě (bod 2., ve znění účinném od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012).
Podle §4 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (který s účinností od 1. 1. 2013 zrušil zákony č. 180/2005 Sb. a č. 330/2010 Sb.), v případě elektřiny vyrobené využitím energie slunečního záření se podpora elektřiny z obnovitelných zdrojů vztahuje pouze na elektřinu vyrobenou ve výrobně elektřiny s instalovaným výkonem výrobny do 30 kWp, která je umístěna na střešní konstrukci nebo na obvodové zdi jedné budovy spojené se zemí pevným základem evidované v katastru nemovitostí; podporována je pouze elektřina vyrobená v jedné výrobně elektřiny do 30 kWp, která je umístěna na jedné střešní konstrukci nebo na obvodové zdi jedné budovy spojené se zemí pevným základem evidované v katastru nemovitostí [odstavec 5 písm. d)].
Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených dovolatelem – správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014, jež jsou – stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ).
Vycházel-li proto odvolací soud ze skutkových zjištění, podle kterých FVE o instalovaném výkonu 571,2 kW nebyla v roce 2010 uvedena do provozu a připojena k distribuční soustavě byla až po 1. 3. 2011, je správný jeho právní závěr o tom, že právo na podporu žalobci nevzniklo podle §3 odst. 1 věty první zákona č. 180/2005 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2010, tudíž na předmětnou věc nedopadají přechodná ustanovení novely, a proto je nutné dovolatelem uplatněný nárok na podporu posoudit podle §3 odst. 1 a 5 zákona č. 180/2005, ve znění účinném od 1. 3. 2011. Jelikož instalovaný výkon FVE převyšuje zákonodárcem stanovenou hodnotu, nesplnil dovolatel podmínky pro podporu zákonem stanovené. Tyto podmínky ostatně dovolatel nesplňuje ani po 31. 12. 2013, když nová právní úprava obsažená v §4 odst. 5 písm. d) zákona č. 165/2012 Sb. je s předchozí právní úpravou, pokud jde o limit instalovaného výkonu výrobny, obsahově shodná.
Jde-li o posouzení otázky ústavnosti novely, Nejvyšší soud především považuje za nutné uvést, že jediným orgánem, jemuž přísluší rozhodovat o tom, zda zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním pořádkem, je podle Čl. 83 a 87 odst. 1 písm. a) ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále též jen „Ústava“), Ústavní soud. Nejvyšší soud (stejně jako ostatní soudy tvořící soustavu soudů v České republice) má v tomto ohledu pouze pravomoc vymezenou v Čl. 95 odst. 2 Ústavy, tj. dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Nejvyšší soud však důvody k takovému kroku v projednávané věci neshledal.
Podle důvodové zprávy k novele za dobu účinnosti zákona č. 180/2005 Sb. došlo k výraznému nárůstu množství podporovaných zdrojů a současně došlo k výraznému poklesu investičních nákladů na jejich výstavbu. Oba faktory se nejvýrazněji uplatňují u solárních elektráren. Vlivem výrazného snížení investičních nákladů na výstavbu solárních elektráren a omezených pravomocí ERÚ dostatečně regulovat podporu vznikla v oblasti podpory a provozování solárních elektráren problematická situace. Vysoká podpora, její garantovaná délka a právo přednostního připojení způsobily velký zájem investorů o výstavbu solárních elektráren, který vyvrcholil tím, že začátkem roku 2010 objem vydaných kladných stanovisek několikanásobně překročil kapacitu, kterou je schopna česká elektrizační soustava pojmout. V reakci na situaci došlo k pozastavení vydávání kladných stanovisek k připojení pro neregulovatelné obnovitelné zdroje (solární a větrné elektrárny), toto řešení však nelze považovat za dlouhodobé, protože po obnovení vydávání kladných stanovisek bude možné znovu požadovat přednostně připojit vysoké výkony z nestabilních zdrojů. Zároveň vzniklá situace negativně postihuje připojování malých zdrojů, které mají na popsané problémy jen malý význam. Dalším problémem je, že zákon garantuje podporu i na vlastní spotřebu elektřiny z obnovitelných zdrojů. Tento princip za současné situace může být výrazně zneužíván u výroben nepřipojených do elektrizační soustavy - takzvaných ostrovních systémů. Je vysoce pravděpodobné, že z důvodu nepřipojování výrobci zvolí tuto možnost a požádají o podporu na vlastní spotřebu elektřiny. Za situace, kdy je vysoký rozdíl mezi výkupní cenou a příspěvkem na výrobu, systém nemotivuje k efektivnímu využití vlastní spotřeby. To může být zneužito k čerpání příspěvku a neefektivnímu využívání či maření vyrobené energie. Vzhledem k výše popsanému je stávající znění zákona stále výhodné pro investice do výstavby velkých solárních farem. Díky možnosti snadného dočasného odejmutí zemědělských nebo lesních pozemků z jejich půdního fondu mají investoři výhodné podmínky pro zástavbu velkých ploch a realizaci vysokých instalovaných výkonů, které musejí být podle zákona přednostně připojeny k přenosové soustavě nebo k distribučním soustavám.
Z uvedeného vyplývá, že přijetí novely nebylo věcí nahodilou nebo výsledkem libovůle zákonodárce, nýbrž bylo vyvoláno veřejným zájmem na zachování stability české elektrizační soustavy. O tom, že se zákonodárce chystá omezit podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, byla vedena veřejná diskuse, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, jejichž správnost dovolateli nepřísluší v dovolacím řízení zpochybňovat (jak již bylo vysvětleno výše). Subjektům, kterým za dosavadní právní úpravy již vzniklo právo na podporu, zůstalo toto právo za stejných podmínek nadále zachováno. Omezení podpory tedy bylo provedeno pouze pro výrobny dosud do elektrizační soustavy nepřipojené, popř. neuvedené do provozu. Za těchto okolností je Nejvyšší soud přesvědčen, že novela nezasáhla do legitimních očekávání investorů způsobem kolidujícím s ústavněprávními požadavky, jak je vymezila judikatura Ústavního soudu např. v nálezech ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, ze dne 8. 3. 2006, sp, zn. Pl. ÚS 50/04, ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, či ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Dovolatel ostatně v řízení před soudy netvrdil ani neprokazoval, jaký konkrétní dopad měla novela mít na jeho investici a zda v důsledku jejího přijetí skutečně nedošlo (nemohlo dojít) k „rozhojnění“ jeho majetku, anebo zda sice k takovému rozhojnění došlo (může v budoucnu reálně dojít), avšak nikoliv v takové míře, jakou podle předchozí právní úpravy očekával.
Jelikož je právní posouzení věci odvolacím soudem správné a dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. není dán, Nejvyšší soud dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto, a žalované proto vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jež podle §6 odst. 1, §7 bodu 5., §8 odst. 1, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, činí 3 100 Kč, a náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 2. 2. 2016) podle §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu. S připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč tak Nejvyšší soud přiznal žalované k tíži žalobce celkem 4 114 Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud při výpočtu odměny za zastupování vycházel z advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 5. 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu