ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.743.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 743/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Matco, s.r.o. , se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Letenská 121/8, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 26425033, zastoupené Mgr. et. Mgr. Janou Sekyrovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalované R. H., zastoupené JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 87/95, o zaplacení 12 597 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 499/2013, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015, č. j. 27 Co 356/2015-158, ve znění usnesení ze dne 22. 10. 2015, č. j. 27 Co 356/2015-165, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Krajský soud v Praze potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 6. 2015, č. j. 3 C 499/2013-144, kterým byl zamítnut návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu Okresního soudu v Mostě ze dne 21. 4. 2011, č. j. 40 EC 205/2010-23.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála, neboť prostřednictvím svých námitek žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež by dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena (nebo na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená ustanovením §237 o. s. ř.), neformuluje a taková otázka nevyplývá ani z obsahu dovolání. Dovolatelka sice tvrdí, že soudy obou stupňů dospěly k chybným závěrům, pokud nepovažovaly jí sdělený důvod pro zmeškání lhůty k podání odporu za omluvitelný důvod a že „vydaná rozhodnutí nejsou v souladu s konstantní judikaturou ve vztahu k této věci, zejména z hlediska posouzení upřednostnění hlediska zachování zdraví osoby blízké (lidského života) a péče o tuto osobu před jakýmkoli jiným hlediskem, kterým se v daném případě jeví zmeškání lhůty k podání odporu,“ nicméně konkrétně neuvádí, od které případné ustálené rozhodovací praxe se vydané rozhodnutí odchyluje.
Pokud dovolatelka namítá, že ze všech předložených důkazů (lékařských zpráv, výslechu žalované, zpráv jejího manžela, jakož i dalších listin) vyplývá, že lhůtu k podání odporu zmeškala z omluvitelného důvodu a byly tak splněny všechny předpoklady pro prominutí zmeškání lhůty, patrně přehlédla, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 7. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu