ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.816.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 816/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce PhDr. R. R. , zastoupeného JUDr. Ing. Václavem Školoutem, advokátem se sídlem v Praze 1, V celnici 1040/5, proti žalovanému Ing. Bc. R. D. , zastoupenému JUDr. René Huškem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 1022/19, o zaplacení 907 483,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 113/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2015, č. j. 44 Co 213/2014-450, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 810 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. René Huška.
Odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně potvrdil zamítavý rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 1. 2014, č. j. 25 C 113/2008-410, ve spojení s usnesením ze dne 28. 3. 2014, č. j. 25 C 113/2008-418 (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedenému zákonnému požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti však dovolatel nedostál. Dovolatel, domáhaje se vůči žalovanému přiznání nároku na náhradu škody z titulu tvrzené odpovědnosti za škodu v důsledku jeho opomenutí jako likvidátora podat návrh na konkurs na majetek společnosti CSC Computer services CZ, a.s. (jeho dlužníka) pro předlužení, však žádnou konkrétní právní otázku (hmotného či procesního práva), na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež by dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena (nebo na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená ustanovením §237 o. s. ř.), neformuluje a taková otázka nevyplývá ani z obsahu dovolání. Dovolatel v poměrně obsáhlém dovolání rekapituluje dosavadní stav řízení a odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že nesprávně zjistil skutkový stav věci a nesprávně hodnotil jednotlivé důkazy, nedospěl-li k závěru o předlužení uvedené společnosti. Tyto jeho výhrady však nemohou přípustnost dovolání založit, neboť dovolatel ani jejich prostřednictvím neformuluje žádnou právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatel patrně přehlédl, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Dovolatel v dovolání výslovně uvedl, že ho podává do obou výroků rozsudku odvolacího soudu.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K tomuto výroku (resp. ke všem výrokům) o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek (stejně jako nevymezení předpokladu přípustnosti dovolání stran potvrzujícího výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu) nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé a s jeho výrokem o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech České republiky za řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byl žalobce zavázán za řízení před soudem prvního stupně (2 410 Kč) a za odvolací řízení (29 604 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. například usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Potvrdil-li proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci i ve výroku o vrácení přeplatku na záloze složené k vypracování znaleckého posudku, nemohla být tímto rozhodnutím žalobci způsobena žádná újma na jeho právech, neboť došlo ve vztahu k němu k potvrzení příznivého rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o vrácení přeplatku na záloze složené na náklady důkazu, podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je v této části podle ustanovení §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. 7. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu