ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.90.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 90/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce A. J. v. D. , zastoupeného JUDr. Vítem Berkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 251/2, proti žalované I N E S A spol. s r.o. , se sídlem v Praze 2, B.Němcové 5, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 60463996, zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 475/7, o zaplacení 77 045,25 EUR s příslušenstvím a 190 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 48/2012, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2015, č. j. 1 Cmo 5/2015-295, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2015, č. j. 1 Cmo 5/2015-295, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částek 77 045,25 EUR s příslušenstvím a 190 400 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 19. 6. 2014, č. j. 36 Cm 48/2012-228, proti němuž podal žalobce dne 29. 7. 2014 odvolání. V průběhu odvolacího řízení navrhl žalobce podáním ze dne 30. 1. 2015, aby na jeho místo do řízení vstoupila společnost Fleuriada Morava, s. r. o., se sídlem v Plzni, Konvalinková 820/12, PSČ 326 00, identifikační číslo osoby 02132761. Žalobce jako postupitel dne 26. 1. 2015 uzavřel s touto společností jako postupnicí smlouvu o postoupení pohledávky, kterou této společnosti postoupil pohledávky, jež jsou předmětem řízení.
V záhlaví uvedeným usnesením Vrchní soud v Praze rozhodl, že v řízení bude na straně žalobce pokračováno se společností Fleuriada Morava, s. r. o.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uvádí, že dovolání podává z důvodů uvedených v §241a odst. 1 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle dovolatelky odvolací soud pochybil, neboť přehlédl, že shora uvedenou smlouvou o postoupení pohledávky došlo k postoupení neexistující pohledávky, kterou žalobce uměle vytvořil ve snaze kompenzovat směnečné nároky dovolatelky.
Dovolatelka rovněž namítla, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť pominul, že ve výjimečných případech může soud zamítnout návrh žalobce dle ustanovení §107a o. s. ř. i při jinak formálně splněných předpokladech, jestliže lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle tohoto ustanovení je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Dovolatelka v tomto směru odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010. Podle dovolatelky je z jednání žalobce zřejmé, že důvodem postoupení neexistující pohledávky je právě snaha žalobce vyhnout se placení nákladů řízení, neboť Fleuriada Morava, s. r. o. nemá žádný majetek. Náklady řízení se tak pro dovolatelku stanou nedobytnými.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §238a o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Z ustanovení §107a o. s. ř. vyplývá, že má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení §107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou, že došlo k postoupení neexistující pohledávky, a neshledal ji důvodnou. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že navrhne-li žalobce, aby nabyvatel práva nebo ten, na něhož přešla povinnost, vstoupil do řízení, zkoumá soud ve vztahu k žalobcem označené právní skutečnosti, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva či povinnosti (zda tedy naopak nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů přechod nebo převod práva či povinnosti za následek mít nemůže), zda tato skutečnost opravdu nastala (tedy např. že smlouva byla skutečně uzavřena) a zda je tato skutečnost v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva či povinnosti, o něž v řízení jde (tedy, že se týká práva či povinnosti, o něž v řízení jde). Naopak otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se soud nezabývá, neboť tato otázka se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, nýbrž teprve a jen v rozhodnutí o věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 37/2004, usnesení ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 31/2004, a usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné rovněž ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 46/2012). Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v dotčeném ohledu správné.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud neposoudil, zda žalobce návrhem na vydání rozhodnutí podle ustanovení §107a o. s. ř. nezneužívá procesní úpravu za účelem vyhnout se placení nákladů řízení. Již v usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněném pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval závěr, že prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, není důvodem k zamítnutí žalobcova návrhu podle ustanovení §107a o. s. ř. prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno). Nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže.
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3399/2015, v němž konstatoval, že jen tehdy, umožňují-li zjištěné okolnosti s jistotou dovodit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle ustanovení §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladu stala nedobytnou, lze takový návrh zamítnout prostřednictvím aplikace ustanovení §2 o. s. ř. V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) obdobný závěr Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř. (zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy).
Odvolací soud se však v projednávané věci otázkou, zda návrh žalobce, podaný podle ustanovení §107a o. s. ř., není zneužitím práva ve smyslu ustanovení §2 o. s. ř., nezabýval, ačkoli tak měl vzhledem k procesní situaci, v níž byl návrh podán a která takové zvážení vyžadovala (v řízení před soudem prvního stupně byl žalobce neúspěšný, byla mu uložena povinnost k náhradě relativně vysokých nákladů řízení, žalobci nebylo soudem prvního stupně přiznáno osvobození od soudních poplatků), učinit z úřední povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013).
Jestliže odvolací soud uvedený aspekt pominul a okolnostmi na straně postupnice se nezabýval z pohledu ustanovení §2 o. s. ř. (srov. závěry citovaného nálezu Ústavního soudu a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 26 Cdo 349/2014, a ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 353/2015), pak je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2206/2015).
Odvolací soud pochybil i v tom, že návrh žalobce podle ustanovení §107a o. s. ř. nedoručil dovolatelce. Jestliže soud rozhoduje o písemném návrhu žalobce na realizaci procesního nástupnictví podle ustanovení §107a o. s. ř., aniž by návrh doručil žalované straně a umožnil jí se k němu vyjádřit, porušuje povinnost zajistit účastníkům stejnou možnost k uplatnění jejich práv vyplývající z ustanovení §18 odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013).
Protože usnesení odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné a nejsou podmínky pro jeho změnu [dosavadní výsledky řízení takový postup neumožňují, srov. §243d písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), toto rozhodnutí zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 6. 2016
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu