ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.918.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 918/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Stavební spořitelny České spořitelny, a.s. , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 180/1632, PSČ 130 11, identifikační číslo osoby 60197609, zastoupené Mgr. L͗ubomírem Vdovcem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, proti žalované L. V. , zastoupené JUDr. Veronikou Faltysovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, o zaplacení 247 221,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 59/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2015, č. j. 94 Co 180/2015-179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. L͗ubomíra Vdovce.
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 3. 2015, č. j. 11 C 59/2013-150, ve vyhovujícím výroku ve věci samé (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastnicemi (výrok II.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.), přičemž ani nevymezila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála, neboť prostřednictvím svých námitek žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež by dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena (nebo na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená ustanovením §237 o. s. ř.), neformuluje a taková otázka nevyplývá ani z obsahu dovolání. Namítá-li, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. V tomto ustanovení poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 80/2013“ (a dále například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Dovolatelka nevymezuje žádnou právní otázku dle §237 o. s. ř. ani v situaci, kdy odvolacímu soudu (a shodně i soudu prvního stupně vytýká), že se nezabýval otázkou absolutní neplatnosti hlavního závazku a s tím související neplatností závazku akcesorického (ručitelského). Dovolatelka zcela pomíjí, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou právní otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Tak tomu však v souzené věci v případě tvrzené absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru není, neboť odvolací soud tuto otázku – jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – neřešil. Nadto staví dovolatelka svůj názor o absolutní neplatnosti hlavního závazku a s tím související neplatnosti svého ručitelského závazku na polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, když rozporuje závěr o pravosti svého podpisu jako dlužníka na předmětné smlouvě o úvěru. Dovolatelka tak patrně přehlédla, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů ani v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Nejvyšší soud již v cit. R 80/2013 rovněž judikoval, že peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje).
Směřovalo-li proto dovolání do usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 11 616 Kč, jde ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť k výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace, natož pak vymezení příslušné právní otázky řešené odvolacím soudem a označení ustálené rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Ani v tomto směru by se tudíž nešlo přípustností dovolání vůbec zabývat.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu směřujícím proti potvrzujícímu výroku ve věci samé pro vady a v rozsahu směřujícím proti výroku o nákladech odvolacího řízení pro nepřípustnost (srov. ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. 7. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu