ECLI:CZ:NS:2016:32.ICDO.28.2014.1
KSPH 41 INS 14769/2010
41 ICm 640/2013
sp. zn. 32 ICdo 28/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně MAXELL Reality s. r. o. , se sídlem v Pardubicích, Štrossova 510, identifikační číslo osoby 27489159, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované Š. E., zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 41 ICm 640/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Š. E., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 41 INS 14769/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2014, č. j. 41 ICm 640/2013, 102 VSPH 350/2013-133 (KSPH 41 INS 14769/2010), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2013, č. j. 41 ICm 640/2013-88, určil, že žalobkyně má za dlužnicí pohledávku ze smlouvy o úvěru ve výši 231 372 Kč (výrok I.), žalobu o určení pravosti pohledávky ve výši 147 000 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně má za dlužnicí pohledávku ze smlouvy o úvěru ve výši 72 312 Kč, ve zbývající části v celkové výši 306 060 Kč žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu zamítavého výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že se odvolací soud při řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně pro nedůvodnost zamítnout.
V průběhu dovolacího řízení žalobkyně změnila ke dni 9. 3. 2015 svou obchodní firmu na MAXELL Reality s. r. o. Nejvyšší soud k této změně přihlédl v označení žalobkyně v záhlaví rozhodnutí.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Za otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatelka považuje tu, „zda je ve smlouvě o úvěru uzavřené se spotřebitelem úrok cca 20 % z jistiny při splatnosti téměř 7 měsíců, při vědomí rizikovosti tohoto úvěru, kdy se vyplácel předchozí úvěr a nemovitosti (předmět zajištění) byly převedeny na základě zajišťovacího převodu práva, v takové situaci platně sjednaný“. Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005. Názoru dovolatelky nelze přisvědčit, neboť v této jiné věci byla řešena otázka (ne)přiměřenosti smluvního úroku dohodnutého při půjčce uzavřené mezi fyzickými osobami podle ustanovení §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a Nejvyšší soud zdůraznil, že občanský zákoník nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky při půjčce peněz mezi fyzickými osobami. Dále připustil, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti. V takových případech nemusí být v závislosti na okolnostech konkrétního případu nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů, nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ovšem smluvní vztah mezi společností poskytující úvěry a fyzickou osobu - spotřebitelem - není obdobný vztahu ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi fyzickými osobami, a tudíž nelze v projednávané věci aplikovat závěry výše uvedeného rozhodnutí. Společnost (žalobkyně) v takovém vztahu vystupuje jako podnikatel, který při poskytování úvěrů podstupuje nižší riziko, neboť úvěry poskytuje více osobám, čímž se jeho riziko, že některé úvěry nebudou zcela splaceny, snižuje, a proto je nutné přiměřenost výše smluvního úroku ve smlouvě o úvěru uzavřené mezi úvěrující společností jako podnikatelem a dlužníkem spotřebitelem posuzovat odlišně, než ve vztahu mezi dvěma fyzickými osobami založeném smlouvou o půjčce. Tomuto závěru nasvědčuje i ustanovení §502 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), určující výši úroků z úvěru.
Byl-li v projednávané věci dohodnut smluvní úrok pevnou částkou 125 000 Kč (z něhož dlužníci uhradili 36 000 Kč) z úvěru 620 000 Kč (přičemž skutečně bylo dlužníkům poskytnuto 570 836 Kč), který měl být vrácen v necelých 7 měsících, jde o úrok ve výši téměř 40 % ročně (jak správně zjistil odvolací soud), a nikoliv 20 %, jak tvrdí dovolatelka. Poukazuje-li dovolatelka na úroky požadované různými poskytovateli úvěrů, pak tyto úvěrové společnosti nejsou bankami (ve smyslu ustanovení §502 obch. zák.), a Česká národní banka neposkytuje úvěry spotřebitelům.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka, jíž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z dlužné částky pro případ prodlení s úhradou celé zbývající části úvěru a úroku a o smluvní pokutě ve výši 49 000 Kč při jistině úvěru 620 000 Kč podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, neboť tyto závěry odvolací soud neučinil. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů byla smluvní pokuta ve smlouvě o úvěru dohodnuta v článku IX. bodu 9.1. odst. 2 ve výši 0,3 % denně z dlužné částky a ve výši 20 % z jistiny poskytnutého úvěru, a v bodech 9.3. a 9.4. rovněž ve výši 20 % z jistiny poskytnutého úvěru. Skutečnost, že žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení nižší částky, než jsou jako smluvní pokuty dohodnuty ve smlouvě, není rozhodné, poněvadž smluvní pokuty byly sjednány v té výši, jak zjistily soudy obou stupňů. Odvolací soud se smluvní pokutou ve výši tvrzené dovolatelkou nezabýval, když takováto smluvní pokuta nebyla dohodnuta. Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Tento předpoklad přípustnosti dovolání není dán.
Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, není tato námitka případné vady řízení relevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadě řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byla žalobkyně zavázána (16 916 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti a důvodu dovolání.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 8. 3. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu