ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.1640.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 1640/2016
sp. zn. 33 Cdo 1681/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. H. , zastoupeného JUDr. Pavlem Zálišem, advokátem se sídlem Mariánské Lázně, Nádražní náměstí 299/8, proti žalované J. K. , zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, o zaplacení 150.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 57/2012, o dovoláních žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2014, č. j. 61 Co 383/2014-135, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2014, č. j. 61 Co 383/2014-112, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2014, č. j. 61 Co 383/2014-135, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2014, č. j. 61 Co 383/2014-112, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 25. 7. 2014, č. j. 9 C 57/2012-90, zamítl žalobu, jíž se původní žalobkyně REINDL REAL ESTATE s. r. o. (dále jen „původní žalobkyně“) domáhala po žalované zaplacení smluvní pokuty ve výši 150.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že uložil původní žalobkyni zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce 68.116 Kč (výrok II.). Stalo se tak poté, co jeho předchozí (rovněž zamítavý) rozsudek ze dne 24. 10. 2013, č. j. 9 C 57/2012-60, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. 3. 2014, č. j. 61 Co 6/2014-74, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že žalovaná sice smluvní povinnost, jež byla zajištěna smluvní pokutou, porušila, avšak soudu prvního stupně uložil, aby se dále zabýval otázkou platnosti sjednané smluvní pokuty z hlediska její přiměřenosti (§544, §39 a §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./; dále též „obč. zák.“).
Původní žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně odvoláním a v průběhu odvolacího řízení navrhla, aby na její místo vstoupil do řízení P. H., s nímž dne 5. 9. 2014 uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky podle §1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále též „o. z.“).
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 9. 2014, č. j. 61 Co 383/2014-135, připustil, aby na místo dosavadní žalobkyně REINDL REAL ESTATE s. r. o., IČ 28039378, se sídlem Mariánské Lázně, Franze Kafky 831/9, vstoupil do řízení jako nový žalobce P. H.. Odvolací soud dovodil, že původní žalobkyně doložila smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 5. 9. 2014, že nabyvatelem práva, jež je předmětem řízení, se stal P. H.. Protože byly splněny i další formální náležitosti ve smyslu §107a o. s. ř., návrhu původní žalobkyně na procesní nástupnictví vyhověl; důvody pro zamítnutí návrhu podle §2 o. s. ř. neshledal.
Odvolací soud současně (během téhož jednání) rozsudkem ze dne 24. 9. 2014, č. j. 61 Co 383/2014-112, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalobci P. H. uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 17.908 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce. Z vyložených důvodů dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je pro její nepřiměřenost neplatné (§39 a §3 odst. 1 obč. zák.).
Proti usnesení i proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Přípustnost dovolání proti napadenému usnesení opírá o §238a o. s. ř. a namítá, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s usnesením dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 2308/2013 a nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 468/11 dovodil, že v posuzovaném případě původní žalobkyně svým procesním návrhem nezneužila procesní úpravu. Má za to, že k postoupení žalované pohledávky došlo účelově právě ve snaze původní žalobkyně vyhnout se povinnosti nahradit jí náklady řízení. V této souvislosti poukazuje na okolnosti, za nichž původní žalobkyně postoupila žalovanou pohledávku, a na to, že postupník P. H. má trvalé bydliště evidováno na adrese Městského úřadu v Mariánských Lázních. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se návrh původní žalobkyně podle §107a o. s. ř. zamítá, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu specifikované již v dovolání směřujícímu proti usnesení o procesním nástupnictví. Namítá, že odvolací soud rozhodl ve věci, aniž dříve vyhotovil a doručil účastníkům usnesení o procesním nástupnictví. O věci tak rozhodl za účasti P. H., ačkoli v tu dobu usnesení o jeho procesním nástupnictví ještě nenabylo právní moci a v pozici žalující strany měla vystupovat původní žalobkyně. Napadeným rozsudkem tak odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vůči „nesprávnému subjektu na straně žalobce“. Dovolacímu soudu navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu změnil, popř. aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je podle §238a o. s. ř. přípustné, dospěl k závěru, že je i důvodné.
Podle §107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odst. 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (odst. 2 věta první).
Podle §2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.
Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněném pod č. 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř., přičemž takový postup by byl namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou (srovnej obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013, ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, a ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4920/2014). V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) obdobný závěr Ústavní soud, jenž zdůraznil ve svém nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř. (zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy).
Odvolací soud v souzené věci citovanou judikaturu nerespektoval, dovodil-li, že dosavadní průběh řízení nesvědčí o zjevném záměru původní žalobkyně zneužít institut procesního nástupnictví. Závěru o účelovosti procesního nástupnictví naopak spolehlivě nasvědčuje procesní situace podávající se z obsahu spisu. Žalobu podanou původní žalobkyní soud prvního stupně již jednou ve svém předchozím rozhodnutí zamítl, přičemž odvolací soud v kasačním rozhodnutí vyslovil závazný právní názor, jenž soud prvního stupně v pořadí druhém (opět zamítavém) rozhodnutí respektoval a zavázal původní žalobkyni k náhradě nákladů řízení ve výši 68.116 Kč. Za situace, kdy výsledek odvolacího řízení - pro původní žalobkyni nepříznivý (včetně předpokládané povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení) - se jevil pravděpodobným, přichází (bezprostředně před nařízeným jednáním odvolacího soudu) s návrhem podle §107a odst. 1 o. s. ř., aby na její místo vstoupil do řízení procesní nástupce s trvalým pobytem evidovaným na adrese městského úřadu. V přiložené smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené dne 5. 9. 2014 se přitom uvádí, že původní žalobkyně postoupila P. H. žalovanou pohledávku ve výši 150.000 Kč úplatně za 10.000 Kč při současném upozornění, že postupovaná pohledávka je nejistá a že postupitel neručí za její dobytnost. Uvedené skutečnosti ve svém souhrnu měly odvolací soud vést k tomu, aby sám z úřední povinnosti se pečlivěji zabýval otázkou, zda návrh původní žalobkyně podle §107a odst. 1 o. s. ř. není zneužitím práva ve smyslu ustanovení §2 o. s. ř. Okolnost, že žalovaná se při jednání před odvolacím soudem k navrhovanému procesnímu postupu nevyjádřila, nelze klást k její tíži (jak dovozuje odvolací soud), neboť jak je z obsahu spisu zřejmé, stejnopis návrhu na procesní nástupnictví nebyl žalované (resp. jejímu právnímu zástupci) doručen a ani s ním nebyla při jednání odvolacího soudu dne 24. 9. 2014 seznámena a vyzvána, aby se k němu vyjádřila. Popsaná procesní situace, za níž původní žalobkyně navrhla postup podle §107a o. s. ř., není standardní, přičemž neúčast procesního nástupce při jednání a evidence jeho trvalého pobytu na adrese městského úřadu při neznalosti jeho faktického pobytu neobvyklost situace ještě více umocňují. Dovolací soud tak nesdílí závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě jde o pouhou prostou obavu, že případná pohledávka žalované na náhradu nákladů řízení se stane v budoucnu nedobytnou.
Jelikož se žalované podařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
Přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. je i dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a je i důvodné.
Odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu při jediném jednání konaném dne 24. 9. 2014 rozhodl usnesením o procesním nástupnictví P. H. a ve vztahu k němu rozhodl rozsudkem o věci samé. Usnesení ze dne 24. 9. 2014, č. j. 61 Co 383/214-135, kterým odvolací soud rozhodl o procesním nástupnictví, nabylo právní moci teprve dne 12. 1. 2016 (tj. téměř čtyři měsíce po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu). Rozhodovací praxe soudů i odborná komentářová literatura je zajedno v tom, že s osobou, která má nadále na základě procesního nástupnictví vystupovat jako účastník řízení, může soud jednat jako s účastníkem až poté, co usnesení o procesním nástupnictví (§107a odst. 1 o. s. ř.) nabude právní moci. Jinými slovy řečeno, osoba, jejíž vstup do řízení je navržen, se stává účastníkem řízení až právní mocí usnesení, kterým soud návrhu podle §107a o. s. ř. vyhověl (a k témuž datu přestává být účastníkem řízení ten, na jehož místo nový účastník vstoupil). Do té doby zůstává účastníkem řízení ten, kdo jím byl v době vydání usnesení podle §107a o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 47/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2007, a jeho usnesení ze dne 14. 3. 2011, č. j. 22 Cdo 1638/2009, dále Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 734 a násl.).
Protože odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu rozhodl o věci ve vztahu k P. H., který nebyl účastníkem řízení, dovolací soud napadený rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názory vyslovené v tomto rozhodnutí jsou pro odvolací soud závazné. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. června 2016
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu