ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.2986.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 2986/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. Z. , zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem Praha 10 - Vinohrady, Dykova 1158/ 17, proti žalované OPTREAL, spol. s r. o. se sídlem Praha 6, Ruzyně, Drnovská 1042/28, zastoupené Mgr. Tomášem Menčíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Jižní Předměstí, Žižkova 1737/52, o 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 143/2012, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2015, č. j. 17 Co 277/2013-108, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Ve výroku II. o náhradě nákladů řízení se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2015, č. j. 17 Co 277/2013-108, zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. 4. 2013, č. j. 18 C 143/2012-35, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 1.000.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů z částky 1.000.000 Kč od 31. 7. 2009 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů z částky 1.000.000 Kč, počítaného za den 30. 7. 2009 (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2013, č. j. 17 Co 277/2013-64, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku III. jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 14. 4. 2008 směnnou smlouvu, jejímž předmětem byla směna pozemků ve vlastnictví žalobce za pozemky ve vlastnictví žalované. Vzhledem k nerovnosti směňovaných pozemků se žalovaná zavázala zaplatit žalobci finanční vypořádání ve výši 1.000.000 Kč. Účastníci si sjednali, že žalovaná může vypořádání splnit i tím, že na obou oddělovaných a směňovaných pozemcích vybuduje a zavede nejpozději do 30. 6. 2009 funkční přípojky všech inženýrských sítí. Dále se dohodli, že částka 1.000.000 Kč finančního vypořádání, kterou žalovaná složila do notářské úschovy notáře JUDr. Jiřího Kotrlíka, bude vyplacena žalobci, nedoloží-li žalovaná do 30. 6. 2009 kolaudační rozhodnutí (správně „kolaudační souhlas“) ohledně užívání přípojek. V článku II. odst. 3 směnné smlouvy se žalovaná zavázala zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 1.000.000 Kč pro případ, že v termínu do 30. 6. 2009 nedoloží kolaudační rozhodnutí. Žalovaná tuto povinnost ve smluveném termínu nesplnila (Městský úřad Říčany, stavební úřad, vydal kolaudační souhlas dne 15. 7. 2009). Z takto zjištěného skutkového stavu věci oba soudy shodně dovodily, že účastníci si sjednali smluvní pokutu v souladu s §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), k zajištění smluvní povinnosti žalované vybudovat přípojky všech inženýrských sítí a předložit do 30. 6. 2009 kolaudační souhlas s jejich užíváním. K námitce žalované, že sazba smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká a že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák., odvolací soud konstatoval, že takto sjednaná pokuta se zřetelem k tomu, že žalovaná je právnickou osobou, která se dlouhodobě zabývá realitní činností včetně výstavby domů, principiálně nemůže být v rozporu s dobrými mravy.
Z podnětu dovolání podaného žalovanou Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2014, č. j. 33 Cdo 1240/2014-89, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že ujednání o smluvní pokutě je pro její nepřiměřenost neplatné (§39 obč. zák.). Odvolacímu soudu vytkl, že v rozporu s právními závěry, jež jsou ustáleně zastávány v judikatuře dovolacího soudu a jejichž správnost obstála i v ústavní rovině, nepřihlédl ke všem rozhodným okolnostem, za nichž byla smluvní pokuta sjednána. V posuzovaném případě se účastníci v souvislosti s nerovnocenností směňovaných pozemků dohodli na vypořádání tak, že žalovaná se zavázala zaplatit žalobci 1.000.000 Kč, popřípadě vybudovat v přípojky a ve sjednaném termínu předložit kolaudační souhlasy s jejich užíváním notáři, u něhož před tím složí částku finančního vypořádání do notářské úschovy. Smluvní pokutou ve výši 1.000.000 Kč byl zajištěn závazek žalované předložit notáři ve sjednaném termínu kolaudační souhlasy s užíváním vybudovaných přípojek. Současně si však účastníci sjednali, že do notářské úschovy složená částka 1.000.000 Kč finančního vypořádání bude vyplacena žalobci, nedoloží-li žalovaná ve lhůtě kolaudační souhlasy. Za této situace tak nelze dovodit, že žalobci v důsledku nesplnění zajištěné povinnosti vznikla škoda; smluvní pokuta sjednaná ve výši 1.000.000 Kč nemohla plnit funkci uhrazovací (paušalizované náhrady škody) ani funkci preventivně sankční a její výše je tudíž přemrštěná. Současně dovolací soud - s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013 - vyjádřil nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že smluvní pokuta nemůže být principiálně v rozporu s dobrými mravy, jestliže žalovaná je právnickou osobou, která se dlouhodobě zabývá realitní činností včetně výstavby domů.
Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 15. 1. 2015, č. j. 17 Co 277/2013-108, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a o nákladech řízení před soudy všech stupňů rozhodl tak, že žalované se jejich náhrada nepřiznává (výrok II.). S odkazem na závazný právní názor dovolacího soudu posoudil smluvní pokutu jako neplatné ujednání pro jeho rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.). O nákladech řízení rozhodl za použití §150 o. s. ř. Důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů řízení ve věci úspěšné žalované shledal v tom, že žalobce vystupoval ve smluvním vztahu jako slabší strana, kdežto žalovaná, která je v dané oblasti profesionálem, připravila a žalobci předložila návrh smlouvy obsahující ujednání o smluvní pokutě. Ačkoli se významně podílela na neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, sama se její neplatnosti v průběhu řízení dovolávala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.
Žalobce spatřuje přípustnost svého dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení otázky hmotného práva, která má být posouzena jinak, a jednak na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (rozsudky ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014, a ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008) v napadeném rozhodnutí pouze opsal argumentaci obsaženou v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu a nepřidal žádné vlastní právní úvahy, jimiž by se vypořádal s jeho argumentací a vyvrátil závěry soudu prvního stupně v žalobě vyhovujícím rozhodnutí, jež jsou založeny na principu ochrany slabší smluvní strany. V důsledku toho trpí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností. Má za to, že odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí nerozhodoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neboť i ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu je odkázáno pouze na jediné rozhodnutí (rozsudek ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013), které navíc bylo vydáno poté, co odvolací soud rozhodl poprvé. Kromě toho ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1094/2004 považuje posouzení ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů dovolacím soudem za nepatřičné, neboť v posuzovaném případě úvahy soudů nižších stupňů ohledně této otázky nebyly zřejmě nepřiměřené. Žalobce brojí proti výkladu ujednání směnné smlouvy odvolacím soudem, který považoval vyplacení částky 1.000.000 Kč z notářské úschovy za jeden ze dvou možných způsobů vypořádání mezi účastníky, a prosazuje vlastní interpretaci smlouvy; tím, že žalovaná započala s budováním přípojek, se možnost peněžitého vyrovnání „konzumovala“ a částka 1.000.000 Kč byla z notářské úschovy vyplacena coby závazek, který žalované vznikl v důsledku prodlení s již zvoleným způsobem plnění. Je přesvědčen, že smluvní pokuta plnila nejen funkci preventivní, ale i sankční. Zdůrazňuje, že ve věci byly dva možné způsoby plnění, a to zaplacení peněžité kompenzace, nebo vybudování přípojek; prodlení s předložením kolaudačních rozhodnutí mělo za následek jednak propadnutí 1.000.000 Kč složených u notáře a jednak vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu ve výši 1.000.000 Kč. Žalobce dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 436/2011, který podtrhuje při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty nutnost zohlednění konkrétních okolností případu, a zdůrazňuje, že v daném případě žalovaná sjednala ve smlouvě (jejíž návrh vypracovala) se spotřebitelem, tedy slabší stranou závazkového vztahu, zajištění závazku, které až poté, co se dostala se splněním závazku do prodlení, začala posuzovat jako nemravné. Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná mu náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalovaná má za to, že dovolání žalobce je nepřípustné, a navrhuje je odmítnout.
Přípustnost dovolání napadající nákladový výrok II. rozsudku odvolacího soudu dovozuje žalovaná z toho, že odvolací soud se při posouzení aplikace §150 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že důvody, které odvolací soud posoudil jako důvody zvláštního zřetele hodné, nenaplňují hypotézu ustanovení §150 o. s. ř. Odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 2170/2014, sp. zn. 23 Cdo 2943/2013, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013 a sp. zn. 22 Cdo 2117/2014), z nichž vyplývá nutnost přihlédnout k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, zhodnotit postoj účastníků během řízení a v neposlední řadě zohlednit jejich majetkové, sociální, osobní a další poměry. Odvolací soud v intencích judikatury dovolacího soudu nepostupoval. Připouští, že sice návrh smlouvy předložila ona, avšak žalobce její text zásadně změnil, nešlo o uzavření „formulářové smlouvy“ a ujednání o smluvní pokutě bylo formulováno podle požadavku žalobce. Žalovaná nebyla tou stranou, která soudní řízení zahajovala, naopak se snažila s žalobcem jednat tak, aby ke sporu nedošlo. S poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. ÚS 2569/07, a ze dne 14. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 42/11, odvolacímu soudu vytýká, že účastníky neseznámil se svým záměrem aplikovat §150 o. s. ř., čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z uvedených důvodů považuje právní posouzení odvolacího soudu za neúplné a tedy nesprávné. Navrhuje, aby dovolací soud změnil nákladový výrok napadeného rozhodnutí tak, že jí přiznává plnou náhradu nákladů řízení, případně aby jej v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožňuje se závěry, jež odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení vedly k použití §150 o. s. ř. Je přesvědčen, že obecné závěry vyplývající ze žalovanou citovaných rozhodnutí jsou v jeho prospěch a že odvolací soud se při rozhodování o nákladech řízení hledisky majetkovými, sociálními i osobními zabýval; zohlednil totiž, že „vystupoval jako slabší strana“ (hledisko sociální a osobní) a že „žalovaná je právnickou osobou, která se zabývá nákupem a prodejem nemovitostí a výstavnou developerských projektů“ (hledisko majetkové). Upozorňuje, že nikoliv on, nýbrž žalovaná je autorem ujednání o smluvní pokutě. Za vadu řízení nepovažuje skutečnost, že je odvolací soud se svým záměrem aplikovat §150 o. s. ř. neseznámil. Navrhuje, aby dovolání žalované bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II. bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání byla podána včas k tomu oprávněnými osobami při splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) se zabýval otázkou jejich přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto závěru (odst. 3).
Dovolání žalobce není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť nejsou splněny předpoklady přípustnosti, jež žalobce v dovolání vymezil. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. žalobce zpochybňuje správnost právního závěru, že ujednání o smluvní pokutě je pro její nepřiměřenost neplatné (§544 odst. 1, §39 obč. zák.). Jeho argumentace je - ať již výslovně či zprostředkovaně - zaměřena na kritiku řešení této otázky dovolacím soudem v kasačním rozhodnutí. Odvolací soud posoudil otázku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě zcela v intencích právního závěru, jímž jej dovolací soud zavázal v předchozím rozhodnutí, a není důvodu - při nezměněném skutkovém stavu věci - aby dovolací soud tuto (již dříve vyřešenou) právní otázku posoudil jinak. K námitkám žalobce lze jen podotknout, že dovolací soud v předchozím rozsudku prezentoval obsáhlou judikaturu (nikoli jen jediné rozhodnutí), s níž byl závěr o platnosti sjednané smluvní pokuty v rozporu, a že výklad smluvního ujednání samotného žalobce, podle něhož by se mu mělo dostat trojího plnění (vybudování přípojek v hodnotě 1.000.000 Kč, propadnutí částky 1.000.000 Kč finančního vypořádání složené u notáře a zaplacení smluvní pokuty 1.000.000 Kč) jen posiluje závěr o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Okolnost, že žalovaná při uzavírání smlouvy vystupovala vůči žalobci (slabší smluvní straně) v pozici profesionála, nemůže sama o sobě ospravedlnit neadekvátní majetkový prospěch, jehož by se mu plněním z ujednání o smluvní pokutě dostalo. Zbylé dovolací námitky nevystihují jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.); dílem jsou skutkového charakteru a dílem vytýkají odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, jež měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě řízení však dovolací soud přihlédne jen za předpokladu, že dovolání shledá přípustným (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud dovolání žalobce odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Dovolání žalované je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť právní závěr, že jsou v daném případě dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o. s. ř. odůvodňující nepřiznat úspěšné žalované náhradu nákladů řízení, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a je proto i důvodné.
Právní posouzení věci je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo, sice správně použitý právní předpis, nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Výkladu §150 o. s. ř., respektive klíčového pojmu okolnosti zvláštního zřetele hodné, se již v minulosti věnoval Ústavní soud, a tuto problematiku řešila i odborná literatura (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1005; David, L., Ištvánek, F. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 657). Taktéž Nejvyšší soud se zabýval výkladem ustanovení §150 o. s. ř. (např.) v usneseních ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, a ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013. V nich vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5210/2015). Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06, „obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení.“
Okolnosti hodné zvláštního zřetele, pro něž soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že žalovaná je v oboru profesionálem, že z obsahu spisu vyplývá, že to byla ona, kdo připravoval a předložil žalobci směnnou smlouvu, a že se tedy významnou měrou podílela na tom, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné a (přes své autorství) se navíc její neplatnosti v řízení dovolávala. Tyto skutečnosti samy o sobě nepostačují k tomu, aby žalované byla náhrada nákladů řízení odepřena. Odvolací soud se nezabýval dostatečně majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry obou účastníků řízení. Lze uzavřít, že právní posouzení odvolacím soudem týkající se aplikace §150 o. s. ř. je neúplné a tudíž nesprávné. V dalším řízení bude nezbytné, aby se odvolací soud zabýval i tvrzeními, které žalovaná zmínila v dovolání a žalobce ve vyjádření k němu. Zabývat se další dovolací námitkou považoval dovolací soud za nadbytečné.
Z výše uvedeného vyplývá, že výrok II. rozsudku odvolacího soudu, spočívá na nesprávném právním posouzení aplikace §150 o. s. ř. Jelikož předpoklady pro jeho změnu nejsou dány, odvolací soud postupoval podle §243e odst. 1 a odst. 2 věty první o. s. ř. a napadený výrok II. rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243g odst. 1 věty první o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. července 2016
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu