ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.5467.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 5467/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. L. B., zastoupeného Mgr. Viktorem Kolářem, advokátem se sídlem Třebíč, Komenského nám. 9/11, proti žalované Ing. B. B., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 60/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2015, č. j. 37 Co 191/2014-227, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, č. j. 37 Co 191/2014-227, potvrdil rozsudek ze dne 28. 2. 2014, č. j. 7 C 60/2011-174, jímž Okresní soud v Třebíči zamítl žalobu o určení, že žalobce je spoluvlastníkem v rozsahu jedné ideální poloviny ve výroku specifikovaných nemovitostí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že odvolací soud se při posouzení, zda žalovaná svým chováním hrubě porušila dobré mravy, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované jeho rozhodnutími ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 88/2013, a ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, z nichž cituje pasáže vztahující se k výkladu pojmu „rozpor s dobrými mravy“. Na podkladě tohoto výkladu pak prosazuje, že se soudy obou stupňů dopustily nesprávného právního posouzení, jestliže v řízení zjištěné chování žalované (konkrétně poukázání částky 544.000 Kč, zahrnující jeho výlučné prostředky ve výši 75.000 Kč, z účtu žalované na účet jejího dědy Jana Paseky) nekvalifikovaly jako chování hrubě porušující dobré mravy.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Námitka, že napadené rozhodnutí je v rozporu s výše citovanými rozhodnutími dovolacího soudu, se nemůže prosadit, neboť v žalobcem uváděných rozhodnutích jsou řešeny skutkově zcela odlišné případy, a tudíž závěry v nich obsažené nelze v posuzovaném případě aplikovat. Argumentace žalobce navíc vychází z jeho vlastní skutkové verze, že žalované svěřil své výlučné finanční prostředky na základě příkazní smlouvy, a ona je bez jeho vědomí zaslala na účet J. P. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Nejvyšší soud se výkladem pojmu „rozpor s dobrými mravy“ zabýval ve svých rozhodnutích již opakovaně a vyjádřil se v nich též k aplikovatelnosti §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (viz. §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy (srov. např. rozsudky ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, a ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Úvaha soudu, zda v řízení zjištěné (prokázané) chování obdarovaného (jehož správnost nelze zpochybnit žádným dovolacím důvodem a pro dovolací soud je závazné) lze kvalifikovat jako „hrubě porušující dobré mravy“ ve smyslu §630 obč. zák., se odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně a nelze je objektivizovat. Soud hodnotí, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod. Vždy přitom rovněž zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu. Odvolací soud, který převzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, se v souladu s ustálenou judikaturou zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu a od judikatury dovolacího soudu se neodchýlil, uzavřel-li, že ze zjištěného chování žalované jako obdarované nelze dovodit právní závěr, že jím hrubě porušila dobré mravy a že je tak splněna jedna ze zákonných podmínek pro vrácení daru ve smyslu §630 obč. zák.
Námitkami, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy a že se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, aniž se zabýval skutečnostmi, které tvrdil, žalobce nevystihl dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu