ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.603.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 603/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) P. V. , a b) T. H., zastoupených Mgr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, proti žalovanému JUDr. J. S. , zastoupenému JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Lorecká 465, o zaplacení 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 19/2014, o dovolání žalobců a o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 23 Co 334/2014-245, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 23 Co 334/2014-245, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 17. června 2014, č. j. 9 C 19/2014-202, zamítl žalobu požadující, aby žalovaný zaplatil každému z žalobců částku 500.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 19. 12. 2013 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2014, č. j. 23 Co 334/2014-245, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců 500.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 19. 12. 2013 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce T. H. (budoucí kupující) uzavřel dne 12. 5. 2010 smlouvu o smlouvě budoucí kupní s Ing. N. (budoucí prodávající); do tohoto smluvního vztahu přistoupili dne 18. 2. 2011 na základě „Smlouvy o přistoupení ke smlouvě budoucí kupní“ žalobce P. V. spolu s Mgr. V. Předmětem kupní smlouvy byl převod vlastnického práva ke specifikovaným pozemkům v katastrálním území P. Každý z budoucích kupujících se zavázal uhradit budoucí prodávající zálohu (resp. rezervační poplatek) ve výši 500.000,- Kč, a to prostřednictvím Mgr. V. Mgr. V. poukázal Ing. N. tři platby po 500.000,- Kč ze svých účtů, a to vždy s výslovným uvedením jména toho kterého z budoucích kupujících. Dne 1. 7. 2013 žalobci odstoupili od smlouvy o smlouvě budoucí kupní s odůvodněním, že nedošlo k zamýšlené změně územního plánu v katastrálním území P. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013, č. j. MSPH 78 INS 29724/2012-A-26, byl zjištěn úpadek Mgr. V. a na jeho majetek byl prohlášen konkurs; Ing. N. složila částku 500.000,- Kč (zálohu připadající na Mgr. V.) do konkursní podstaty Mgr. V. Dne 11. 9. 2013 uzavřeli žalobci s Ing. N. „Dohodu o společném postupu“, v níž deklarovali, že smlouva o smlouvě budoucí kupní ve vztahu k nim platně zanikla, a bylo dohodnuto, že Ing. N. složí odpovídající zálohy v celkové výši 1.000.000,- Kč (tj. 2 x 500.000,- Kč) do advokátní úschovy zřízené za tímto účelem u žalovaného jako schovatele, čímž bude splněn její závazek spočívající ve vrácení zálohy (rezervačního poplatku) žalobcům. „Smlouvu o advokátní úschově“ uzavřeli dne 11. 9. 2013 žalobci jako příjemci, žalovaný jako schovatel a Ing. N. jako složitel; na jejím základě složila Ing. N. do advokátní úschovy žalovaného částku 1.000.000,- Kč. Žalovaný se zavázal složenou částku kdykoli po složení vyplatit podle písemného pokynu předloženého některou ze smluvních stran opatřeného ověřenými podpisy smluvních stran, z něhož bude vyplývat kam, jakým způsobem a v jakých částkách uložené peníze vyplatit (čl. III. smlouvy); doba výplaty byla sjednána do 5 pracovních dnů od předložení písemného pokynu s tím, že nebude-li tento pokyn předložen do 3 měsíců od uzavření smlouvy o úschově, vyplatí žalovaný částku 500.000,- Kč na ve smlouvě označený účet žalobce V. a částku 500.000,- Kč na ve smlouvě označený účet žalobce H. do 5 pracovních dnů od uplynutí uvedené lhůty. Písemný pokyn žalovanému doručen nebyl. Insolvenční správkyně JUDr. Ing. Kovářová žalovaného opakovaně vyzývala, aby částku 1.000.000,- Kč vyplatil do majetkové podstaty dlužníka Mgr. V., neboť ten ji za oba žalobce ve skutečnosti uhradil z finančních prostředků svých klientů (z účtů advokátních úschov), za což je trestně stíhán. Žalobci žalovaného vyzvali k výplatě složených částek s tím, že si veškeré nároky s Mgr. V. již vypořádali a že složená částka 1.000.000,- Kč náleží jim, přestože mu byla poukázána z účtu Mgr. V.; předložili přitom výpis z účtu, z něhož vyplývalo, že žalobce H. poukázal Mgr. V. dvě platby po 300.000,- Kč, a (dodatečně upravovaný) příjmový pokladní doklad, z něhož se podávalo, že žalobce V. předal Mgr. V. 500.000,- Kč v hotovosti. Protože žalovaný měl podezření, že částka 1.000.000,- Kč pochází z majetkové trestné činnosti Mgr. V., složil ji do soudní úschovy; jako složitele přitom označil Ing. N., jako příjemce insolvenční správkyni a jako přihlašovatele oba žalobce, každého v rozsahu 500.000,- Kč.
Soud prvního stupně neshledal žalobu důvodnou. Za zásadní považoval zjištění, zda byly splněny podmínky pro složení předmětné částky do soudní úschovy a kdo byl dlužníkem (složitelem soudní úschovy). Přestože účastníky smlouvy o advokátní úschově byly všechny tři strany smluvního vztahu, neposoudil ji jako tzv. smlouvu svěřeneckou, nýbrž dospěl k závěru, že dlužníkem žalobců zůstala po celou dobu - až do okamžiku složení částky 1.000.000,- Kč do soudní úschovy - Ing. N.; žalovaný se nikdy nestal dlužníkem žalobců, vystupoval pouze jako právní zástupce Ing. N. Doklady, kterými mu žalobci prokazovali svůj nárok na vyplacení 1.000.000,- Kč, pouze zvýšily pochybnosti o tom, kdo je skutečným věřitelem, a protože šlo o důvodné pochybnosti, postupoval žalovaný správně, složil-li předmětnou částku do soudní úschovy. Nepochybil přitom, označil-li Ing. N. (dlužnici žalobců) za složitele. Složením peněz do soudní úschovy došlo ke splnění závazku Ing. N. vůči žalobcům (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2326/2011). O tom, kdo má právo na předmět úschovy složené u soudu za účelem splnění závazku, soud rozhodne v řízení o úschovách podle §185a a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), případně v řízení o žalobě o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy podané podle §185e o. s. ř., a nikoliv v předmětném řízení.
Odvolací soud posoudil smlouvu, kterou dne 11. 9. 2013 uzavřeli žalobci, žalovaný a Ing. N., jako smlouvu svěřeneckou. Složením 1.000.000,- Kč do advokátní úschovy žalovaného splnila Ing. N. povinnost vrátit žalobcům zálohu kupní ceny po odstoupení od smlouvy o budoucí kupní smlouvě; dlužníkem žalobců se stal žalovaný. Odvolací soud nepřisvědčil žalovanému, že svěřenecká smlouva je neplatná, popř. že jeho závazek z ní zanikl v důsledku nemožnosti plnění. Konstatoval, že nemožnost plnění ve smyslu §575 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), nepřichází v úvahu, neboť předmětem plnění byla peněžní částka; pochybnost, zda peníze složené do jeho úschovy nepocházejí z trestné činnosti Mgr. V., nemohla způsobit nemožnost plnění žalovaného ze smlouvy. Měl-li pochybnosti, komu má ze smlouvy o úschově plnit, měl peníze složit do soudní úschovy svým jménem, nikoliv jménem Ing. N. Postupem, který zvolil, ve skutečnosti vrátil peníze Ing. N., povinnost plynoucí mu ze svěřenecké smlouvy (tj. vyplatit každému z žalobců 500.000,- Kč) nesplnil a tato nadále trvá.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláním všichni účastníci řízení. Žalovaný jím zpochybnil výrok o věci samé, žalobci výroky o nákladech řízení.
Žalovaný prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 1 o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že jeho právní posouzení věci je neúplné (a tudíž nesprávné), protože nehodnotil platnost smlouvy o advokátní úschově, ani dohody o společném postupu, na níž tato smlouva navazovala, z hlediska dobrých mravů (ať již podle §39 obč. zák., nebo §3 odst. 2 obč. zák., příp. podle §2 odst. 3 ve spojení s §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím bylo žalobcům přiznáno plnění, které právní řád (pod sankcí trestní odpovědnosti) zakazuje. Rovněž prosazuje, že způsob, jakým naložil s uschovanými penězi (složením do soudní úschovy jménem Ing. N.), byl v dané situaci jediným správným postupem. Byl totiž povinen vrátit plnění tomu, od koho jej na základě (neplatné) smlouvy přijal. Vrátil-li tudíž plnění složitelce Ing. N., byť prostřednictvím soudní úschovy, v níž ji označil jako složitele, postupoval správně. Složením peněz do soudní úschovy splnil povinnost k vrácení plnění z neplatné smlouvy, popř. k vrácení plnění, jehož právní důvod odpadl. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že se plnění ze smlouvy o advokátní úschově nemohlo stát plněním nemožným ve smyslu §575 odst. 1 obč. zák. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací změnil rozsudek odvolacího soudu v napadené části tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, nebo pro případ, že dovolací soud neshledá podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém dovolání vytýkají odvolacímu soudu, že při rozhodnutí o nákladech řízení aplikoval §150 o. s. ř. v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (s rozhodnutími ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, a ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013). Jsou přesvědčeni, že nenastaly důvody hodné zvláštního zřetele pro použití §150 o. s. ř. a namítají, že odvolací soud se na nich dopustil nepřiměřené tvrdosti, jestliže jim - úspěšným účastníkům řízení - nepřiznal náhradu nákladů řízení, aniž se zabýval jejich majetkovými, sociálními ani osobními poměry. Odůvodnění jeho úvah o aplikaci §150 o. s. ř. hodnotí jako nedostatečné a nepřesvědčivé. Připomínají, že to byl žalovaný, kdo porušil smlouvu, a oproti odvolacímu soudu prosazují, že původ peněz vysvětlili i doložili. Namítají rovněž, že odvolací soud porušil jejich právo na spravedlivý proces, neboť je předem neinformoval o úmyslu aplikovat §150 o. s. ř. a tím jim znemožnil se účinně bránit. Navrhli, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se jim přiznává vyčíslená náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem, popř. aby rozsudek odvolacího soudu v nákladových výrocích zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas a účastníci řízení splnili podmínky uvedené v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání žalovaného je přípustné (§237 o. s. ř.), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud posoudil smlouvu ze dne 11. 9. 2013 označenou jako „Smlouva o advokátní úschově“ konformě s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu týkající se tzv. svěřeneckých smluv, která vychází ze závěru, že se jedná o inominátní kontrakt ve smyslu §51 obč. zák., který uzavírají s advokátem (notářem) všechny strany závazkového právního vztahu a jehož účelem (kauzou) je zvýšená ochrana subjektivních práv a povinností účastníků daného hmotněprávního vztahu. Dlužník se jistí tím, že složením peněžních prostředků na depozitní účet advokáta (notáře) dosáhne toho, že jeho závazek bez ohledu na to, zda se peněžní prostředky dostanou (řádně a včas) do dispozice věřitele, zanikne; věřitel tímto způsobem zajišťuje své právo na výplatu peněžních prostředků od „nestranné“ a „důvěryhodné“ osoby, na níž se oba účastníci závazkového právního vztahu shodli (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1981/2002, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003, a ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010). O takový případ se jedná v souzené věci, kdy si žalobci a Ing. N. v „Dohodě o společném postupu“, na níž navazovala „Smlouva o advokátní úschově“, ujednali, že Ing. N. složí část zálohy na kupní cenu (rezervační poplatek) připadající na žalobce (odpovídající jejich podílům) do advokátní úschovy zřízené za tím účelem u žalovaného jako schovatele.
Odvolací soud však pochybil, jestliže ve světle skutkového zjištění o původu uschovaných peněz nepoměřoval platnost svěřenecké smlouvy (ani dohody o společném postupu) ustanovením §39 obč. zák., podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, a hodnotil pouze, zda nejde o právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné (§37 odst. 2 obč. zák.). V řízení totiž bylo postaveno najisto, že zálohu (rezervační poplatek) uhradil za oba žalobce Mgr. V., a to dvěma platbami po 500.000,- Kč, přičemž tyto platby poukázal z úschovního účtu svých klientů a ze svého osobního účtu, na který předtím zaslal finanční prostředky rovněž z úschovních účtů svých klientů (dopustil se tím trestného činu zpronevěry). Tvrzení, že Mgr. V. při platbě záloh na kupní cenu disponoval jejich penězi, žalobci dosud neprokázali (listiny, které předložili žalobci na podporu svého tvrzení a původu peněz použitých na složení zálohy, odvolací soud nehodnotil). Otázka (prejudicielní), zda právní titul, z něhož žalobci odvozují svůj nárok vůči žalovanému, není neplatným právním úkonem, je pro právní posouzení dané věci určující. Byla-li by totiž svěřenecká smlouva platná, splnila by Ing. N. složením příslušné částky do advokátní úschovy žalovaného svůj závazek vrátit zálohu kupní ceny (rezervační poplatek) žalobcům a žalovanému by vznikla povinnost vydat úložky žalobcům. Jestliže by smlouva o advokátní úschově byla neplatným právním úkonem pro obcházení zákona nebo rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.), muselo by dojít k vypořádání plnění podle zásad vypořádání bezdůvodného obohacení (§457 obč. zák.). Postup žalovaného, který složil uschované finanční prostředky do soudní úschovy jménem Ing. N. (složitele), by pak obstál, neboť nevybočuje ze zásady, že každý z účastníků je povinen vrátit druhému vše, co podle neplatné smlouvy obdržel. Podle §568 obč. zák., nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy. Vynaložené nutné náklady s tím spojené nese věřitel.
Neplatnost právního úkonu podle §39 obč. zák. je neplatností absolutní, k níž je soud povinen přihlédnout i bez výslovné námitky, tedy z úřední povinnosti (stejně jako k neplatnosti podle §37 odst. 2 obč. zák.; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 352/2004). V usnesení ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2662/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2005, Nejvyšší soud uvedl, že platnými právními úkony jsou takové projevy vůle, které mají všechny zákonem stanovené náležitosti, k nimž patří i podmínka dovolenosti jednání. Ustanovení §39 obč. zák. stíhá sankcí neplatnosti právní úkony contra legem, in fraudem legis a contra bonos mores ; vymezuje tak tři skutkové podstaty nedovolenosti právních jednání. Pro právní úkony, které obsahem nebo účelem odporují zákonu, je charakteristické, že se ocitají v rozporu s výslovným imperativem (zákazem, příkazem) formulovaným v zákoně, popř. s imperativem obsahovým, tj. sice expressis verbis neformulovaným, ale ze zákona přímo vyplývajícím. Právní úkony, které zákon obcházejí, sice nejsou v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem, avšak svými účinky zákonu, jeho účelu a smyslu ( ratio legis ) odporují, neboli jej obchází. Může jít např. o použití prostředku, který sice není sám o sobě zákonem zakázaný, avšak sleduje cíl záměrně dosáhnout výsledku, který není předvídán a není žádoucí. Dobrým mravům se právní úkon příčí, jestliže se jeho obsah - a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu) tento obsah stanovit, bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, jakož i na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře - ocitne v rozporu s dobrými mravy, tj. s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah právního úkonu, aby byl v souladu se základními respektovanými zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jako jedny ze základních norem společnosti jsou podle soudní praxe respektovány rozhodující částí společnosti. Příčí-li se proto určitý právní úkon dobrým mravům, musí to být soudem v daném čase a ve vzájemném jednání účastníků občanskoprávních vztahů vždy zjištěno podle objektivního kritéria s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu, včetně doby i postavení účastníků (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 350 - 359). Odvolací soud se neplatností uvedených smluv z ani jednoho ze shora uvedených hledisek nezabýval a výtka dovolatele, že odvolací soud pochybil, jestliže nehodnotil platnost smlouvy o advokátní úschově ani jí předcházející dohody o společném postupu z hlediska §39 obč. zák., je opodstatněná.
Naopak nelze přisvědčit námitce dovolatele, že inkriminovaná smlouva, z níž dovozují žalobci svůj nárok na zaplacení 1.000.000,- Kč je (absolutně) neplatná z důvodu právní nebo faktické počáteční nemožnosti plnění ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. Plnění (vyplacení složené částky na účty žalobců) bylo fakticky uskutečnitelné, resp. možné. O počáteční právní nemožnost plnění by se jednalo pouze tehdy, pokud by předmět plnění byl fakticky neuskutečnitelný v důsledku určité právní překážky existující již v době učinění právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 870/2003 a Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 339 - 340). Skutečnost, že peníze na úschovním účtu žalovaného pocházely z majetkové trestné činnosti třetí osoby, nepředstavuje překážku jeho plnění ze smlouvy o úschově. Nemohlo se jednat ani o následnou nemožnost plnění ve smyslu §575 odst. 1 obč. zák.; ta nastává až po vzniku závazku, jestliže se plnění stalo následkem určité okolnosti nemožným, ačkoli v době uzavření smlouvy bylo objektivně splnitelné. Nemůže se tudíž jednat o situaci, kdy byly do úschovy složeny peníze pocházející z trestné činnosti; i kdyby se účastníci smlouvy o této skutečnosti dozvěděli až po uzavření předmětné smlouvy, stále by se jednalo o skutečnost, která trvala již v okamžiku uzavření smlouvy.
Protože odvolací soud opomněl hodnotit platnost předmětných smluv z hlediska §39 obč. zák., je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolání žalovaného je nejen přípustné, ale i důvodné; Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé a v navazujících výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že v důsledku rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání žalovaného byly „odstraněny“ nákladové výroky napadeného rozsudku odvolacího soudu (§243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 2 o. s. ř.), bylo nadbytečné zabývat se dovoláním žalobců (toto směřovalo výhradně proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení, včetně řízení u dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. května 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu