ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.839.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 839/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Tenisový klub BULY ARÉNA Kravaře se sídlem v Kravařích, Kostelní 2061/28a, identifikační číslo 226 76 317, zastoupeného JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, proti žalované OMEGA Krijcos, a.s. se sídlem ve Všenorech, Květoslava Mašity 409, identifikační číslo 261 20 569, zastoupené Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem se sídlem ve Všenorech, Květoslava Mašity 409, o zaplacení 600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 10 C 226/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. září 2015, č. j. 31 Co 138/2015-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.310,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lubora Bernatíka, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2015, č. j. 31 Co 138/2015-120, potvrdil rozsudek ze dne 2. února 2015, č. j. 10 C 226/2013-47, ve znění opravného usnesení ze dne 4. května 2015, č. j. 10 C 226/2013-70, jímž Okresní soud Praha – západ uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 600.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl jako neopodstatněné. Je přesvědčen, že odvolací soud nepochybil při aplikaci §118b o. s. ř., ani se neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Ve vztahu k námitce, že odvolací soud nesprávně kvalifikoval podmínku sjednanou v darovací smlouvě, žalovaná nevymezila náležitě přípustnost dovolání a výtkou, že odvolací soud nesprávně hodnotil výpověď svědka D. z hlediska věrohodnosti, nevystihla přípustný dovolací důvod.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Přípustnost dovolání spatřuje žalovaná v tom, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (aplikace §118b odst. 1 o. s. ř.) , při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ (připomíná například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2310/2007), „ resp. dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“ . Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že „ nepřihlédl z důvodu překážky koncentrace řízení dle §118b o. s. ř. k jeho tvrzením a navrženým důkazům, které směřovaly výhradně ke zpochybnění věrohodnosti provedeného důkazu žalobce “, a že nesprávně dovodil, že listinné důkazy a důkaz výpovědí svědků, které navrhl v průběhu dovolacího řízení, představují pouze snahu o vyvrácení včas tvrzených skutečností, které vyplynuly z provedeného důkazu. Prosazuje, že žádná nová skutková tvrzení (k tomu, jakým způsobem mělo být doručováno, pokud to nebylo poslem) ke své obraně nepoužila a že důkazy, které v průběhu odvolacího řízení navrhla, měly sloužit pouze k vyvrácení věrohodnosti výpovědi svědka D..
Nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že odvolací soud se v otázce aplikace §118b o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 818/2003 je nepřiléhavý. Postup odvolacího soudu respektuje závěry vyjádřené již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, publikovaném pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“); v něm Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle kterého „poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř., účastníci (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) mohou uvádět jen takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu. K projevu, jímž účastník vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta, soud vždy přihlédne, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. Účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení. Odvolací soud v posuzované věci konstatoval, že účastníci byli soudem prvního stupně řádně poučeni o koncentraci řízení podle §118b o. s. ř., jakož i o podmínkách, za kterých mohou nová tvrzení a důkazy uplatnit v odvolacím řízení. Listinné důkazy a důkaz výpovědí svědků, které navrhla žalovaná až v průběhu odvolacího řízení a u nichž přes výzvu odvolacího soudu nesdělila, k prokázání jaké rozhodné skutečnosti na její obranu mají být provedeny, správně kvalifikoval jako nepřípustné, neboť měly vést k jiným skutkovým zjištěním a nikoli jen ke zpochybnění věrohodnosti některého z dosavadních důkazů (žalovaná je navrhla ve snaze o vyvrácení žalobcem včas tvrzených skutečností, jež vyplynuly z provedeného důkazu v odvolacím řízení). Nepochybil tudíž, pokud je nepřipustil.
Bezcenná je polemika žalované, týkající se hodnocení provedených důkazů z hlediska závažnosti či věrohodnosti (dovolatelka odvolacímu soudu zejména vytýká, že pochybil, shledal-li výpověď svědka D. věrohodnou). Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§241a odst. 2 o. s. ř. a contrario ). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ). Odkazem dovolatelky na rozhodnutí, v němž se Nejvyšší soud v době předchozí právní úpravy vyjadřoval k hodnocení důkazů z pohledu věrohodnosti a závažnosti (viz rozhodnutí sp. zn. 21 Cdop 3341/2006), resp. dovolací námitkou, že odvolací soud toto rozhodnutí nereflektoval, tudíž nebylo třeba se zabývat. Na okraj se sluší uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje v části, v níž žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že věc nesprávně právně posoudil, dovodil-li, že v darovací smlouvě byla účastníky sjednána rozvazovací podmínka. Absence údaje, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) má žalovaná v tomto směru za naplněný, zatěžuje podání v této části kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Žalovaná sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesla.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. července 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu