ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.913.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 913/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce P. Ch. , zastoupeného Mgr. Alenou Řenďovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská 6, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a. s. se sídlem v Praze 1, Jindřišská 24/941, identifikační číslo 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 20/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 22 Co 481/2013-282, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 22 Co 481/2013-282, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. června 2013, č. j. 11 C 20/2013-241, zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Martina Týle ze dne 13. dubna 2012, č. j. 101 Rozh 4131/2011-13, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 28. 1. 2011 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100415558, na jejímž základě měla žalovaná poskytnout žalobci 18.000,- Kč. V samostatné listině z téhož dne si dohodli, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vzniknou z návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru či v souvislosti s ním, nebo ze smlouvy o revolvingovém úvěru, má podle zákona o rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z níže uvedených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Jedním z vyjmenovaných rozhodců byl JUDr. Martin Týle, advokát se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561. Dne 2. 11. 2011 podala žalovaná návrh na zahájení rozhodčího řízení pro zaplacení částky 105.299,- Kč ke shora uvedenému rozhodci. Na výzvu rozhodce podal žalobce vyjádření, v němž namítl jeho podjatost, neplatnost rozhodčí doložky, neboť výběr rozhodce nemohl žalobce ovlivnit (byl určen jednostranně žalovanou) a rozhodčí doložka směřuje ke zhoršení jeho postavení jako spotřebitele. S odkazem na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci Mostaza Claro, C-168/05, poukázal na nepřípustnost rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách a povinnost soudů z úřední povinnosti přihlížet k jejich neplatnosti. Usnesením ze dne 23. ledna 2012, č. j. 101 Rozh 4131/2011-13, rozhodce zamítl námitku své podjatosti a následně dne 13. 4. 2012 vydal sporný nález, jímž uložil žalobci zaplatit žalované 103.299,- Kč s příslušenstvím, zastavil řízení o zaplacení částky 2.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů rozhodčího řízení. Se zřetelem k okamžiku uzavření rozhodčí smlouvy (28. 1. 2011) a k datu zahájení rozhodčího řízení (11. 11. 2011) podle čl. II. bodů 1 a 2 zákona č. 19/2012 Sb. aplikoval zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů ve znění do 31. 3. 2012 (dále jen „z. r. ř.“). Podal-li žalobce v průběhu exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 13231/2012 návrh na zastavení exekuce, přerušil-li tento soud exekuční řízení usnesením ze dne 23. 1. 2013, č. j. 36 EXE 13231/2012-95, a vyzval-li jej k podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, což žalobce v určené lhůtě učinil, je jeho žaloba o zrušení rozhodčího nálezu včasná. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 1036/2011, soud prvního stupně uzavřel, že uplatnil-li žalobce v návrhu na zrušení rozhodčího nálezu (po přerušení řízení podle §35 odst. 2 z. r. ř.) po uplynutí tříměsíční lhůty stanovené §32 odst. 1 z. r. ř. důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) z. r. ř., učinil tak po lhůtě, a soud se jím v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nemohl zabývat. Požadoval-li žalobce zastavení exekuce z důvodů uvedených v §31 písm. b), e) a f) z. r. ř., zabýval se soud prvního stupně jen důvodem uvedeným v §31 písm. f) z. r. ř., tj. zda rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému. Cituje závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, publikovaném pod č. 46/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), soud prvního stupně zopakoval, že podle §31 písm. f) z. r. ř. nelze zrušit rozhodčí nález proto, že zavazuje k plnění, které je v rozporu s dobrými mravy. K otázce neplatnosti revolvingové smlouvy, a tím i rozhodčí smlouvy, dodal, že jde o důvod podřaditelný §31 písm. b) z. r. ř., tedy že rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná. I kdyby tomu tak bylo, nemá to vliv na platnost rozhodčí smlouvy, neboť ta dopadá na řešení veškerých sporů o nároky, které přímo či odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou z návrhu na uzavření smlouvy, případně uzavřené smlouvy jako takové, přičemž tím nejsou vyloučeny nároky na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z neplatné smlouvy. Žalobce nebyl sice v rozhodčím nálezu poučen o možnosti podat ve lhůtě tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu návrh na jeho zrušení (byl poučen pouze o tom, že rozhodčí nález je konečný a odvolání proti němu není přípustné), avšak tato okolnost by našla (při analogické aplikaci o. s. ř.) svůj odraz v prodloužení lhůty k podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu §204 odst. 2 popř. podle §240 odst. 3 o. s. ř. Závěrem - se zřetelem k důvodům usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2012, sp. zn. 20 Cdo 3536/2010, a ze dne 15. září 2011, sp. zn. 20 Cdo 2643/2011 - připomněl, že v případě nedostatku pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, by musel exekuční soud, a to i bez návrhu, exekuci (výkon rozhodnutí) zastavit.
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 22 Co 481/2013-282, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozhodčí nález rozhodce JUDr. Martina Týle ze dne 13. dubna 2012, č. j. 101 Rozh 4131/2011-13, zrušil; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně aplikoval §35 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění provedeném zákonem č. 19/2012 Sb., tj. po 1. 4. 2012 (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“). Zdůraznil, že žalovaný podal návrh na zahájení exekučního řízení po účinnosti uvedené novely zákona č. 216/1994 Sb., a proto měl soud prvního stupně postupovat podle již novelizovaného ustanovení §35 zákona o rozhodčím řízení. Přechodná ustanovení zákona č. 19/2012 Sb. nehovoří nic o tom, že i v řízeních vedených podle občanského soudního řádu nebo exekučního řádu se bude při posuzování platnosti rozhodčích doložek a důvodů jejich platnosti vycházet ze zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném do 31. 3. 2012. Poukázal na to, že návrh na zastavení exekuce a následnou žalobu o zrušení rozhodčího nálezu lze podat bez ohledu na lhůtu podle §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o včasnosti podané žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, vytkl mu, že v důsledku nesprávného právního názoru o aplikaci zákona o rozhodčím řízení ve znění do 31. 3. 2012, se pak zabýval jen důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. f) a nikoliv již důvodem podle §31 písm. b), popř. písm c). Podle odvolacího soudu je dán důvod pro zrušení podle §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, neboť v rozhodčí smlouvě dohodnutý způsob řízení - zásadně pouze písemný styk, jednoinstančnost řízení a nezaručení hmotněprávní ochrany spotřebitele podle §51 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - je v rozporu s požadavkem přiměřenosti a způsobuje výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (žalobce). Taková rozhodčí smlouva je proto neplatná. S přihlédnutím k tomuto rozhodujícímu závěru se odvolací soud nezabýval žalobcem tvrzenými dalšími důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podřaditelnými §31 písm. e) a f) zákona o rozhodčím řízení.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovozuje ze znění §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), má zato, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud „zejména“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za dosud neřešenou považuje otázku, v jakém znění (tj. zda ve znění před novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb. nebo ve znění po ní) je potřeba aplikovat zákon č. 216/1994 Sb., jestliže rozhodčí řízení bylo zahájeno před účinností zákona č. 19/2012 Sb., avšak návrh na zrušení rozhodčího nálezu byl podán až po účinnosti zákona č. 19/2012 Sb. Má zato, že odvolací soud chybně použil §35 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění po 1. 4. 2012, neboť toto ustanovení ve znění novely významně rozšiřuje důvody pro zrušení rozhodčího nálezu a zpřísňuje požadavky pro rozhodčí řízení ve spotřebitelských věcech. Užití novelou zakotvených nových důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu představuje nepřípustnou retroaktivitu. Podle dovolatelky přechodné ustanovení zákona č. 19/2012 Sb. jejich užití pro rozhodčí nálezy vydané na základě rozhodčí doložky uzavřené před 1. 4. 2012 vylučuje. Vycházeje z nesprávného závěru o tom, v jakém znění má být aplikován zákon č. 216/1994 Sb., se pak odvolací soud chybně zabýval důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení [viz §35 odst. 1 písm. b) zákona o rozhodčím řízení]. Není srozuměna se závěrem, že rozhodčí smlouva je neplatná, neboť v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (žalobce) tím, že rozhodčí řízení bude jednostupňové, vedené pouze písemnou formu, a že nezaručuje spotřebiteli ochranu podle §51 a násl. obč. zák. Tento závěr odporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu reprezentované např. jeho rozsudkem ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011 (a tím je založena přípustnost dovolání). I s přihlédnutím k závěrům vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, či v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2012, sp. zn. 9 Cmo 446/2012 navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání zamítnout. Na základě blíže rozvedené argumentace má za to, že odvolací soud správně použil zákon č. 216/1994 Sb. ve znění účinném po 1. 4. 2012. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 33 Cdo 1621/2012, prosazuje názor, že sjednaná rozhodčí smlouva je neplatná, neboť na ni dopadají závěry, které co do platnosti rozhodčích doložek nastolil nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel předkládá dovolacímu přezkumu otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zároveň požaduje revizi další právní otázky dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešené. Protože dosud nevyřešená otázka, v jakém znění je potřeba ve věci aplikovat zákon č. 216/1994 Sb., zakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., přičemž byla určující pro další úvahy odvolacího soudu o důvodech pro zrušení rozhodčího nálezu, zabýval se Nejvyšší soud nejprve jejím řešením.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle čl. II bodu 1. zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, rozhodčí řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně řízení v případě sporů ze spotřebitelských smluv, se dokončí podle dosavadních právních předpisů.
Podle §31 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném do 31. 3. 2012, soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže: a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému, g) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení.
Podle §31 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění od 1. 4. 2012, soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže: a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému, g) rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem, h) rozhodčí smlouva týkající se sporů ze spotřebitelských smluv neobsahuje informace požadované v §3 odst. 5, popřípadě tyto informace jsou záměrně nebo v nezanedbatelném rozsahu neúplné, nepřesné nebo nepravdivé, nebo i) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení.
Podle §35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném do 31. 3. 2012, i když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu i tehdy, jestliže: a) rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v §31 písm. a), d) nebo f), b) strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno, c) ten, kdo vystupoval v rozhodčím řízení jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu zmocněn a jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno.
Podle §35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění od 1. 4. 2012, i když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, bez ohledu na lhůtu stanovenou v §32 odst. 1, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu i tehdy, jestliže: a) rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v §31 písm. a), d) nebo f), b) jsou důvody pro zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve sporu ze spotřebitelské smlouvy podle §31 písm. a) až f), h) nebo pokud jsou dány důvody podle §31 písm. g) a rozhodčí nález neobsahuje poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudu, c) strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno, d) ten, kdo vystupoval v rozhodčím řízení jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu zmocněn a jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno.
Odvolací soud veden úvahou, podle níž čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 19/2012 Sb. dopadá jen na běžící řízení, a již nikoli na řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) rozhodčího nálezu zahájených po uvedené novele, aplikoval novou právní úpravu (§35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění zákona č. 19/2012 Sb.), a přiznal žalobci oprávnění podat návrh na zastavení exekuce a žalobu o zrušení rozhodčího nálezu, neboť ve sporu ze spotřebitelské smlouvy je rozhodčí doložka z jiných důvodů neplatná [§35 odst. 1 písm. b) a §31 písm. b)].
Nutno předeslat, že ustanovení §35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění před i po novele provedené zákonem č. 19/2012 Sb. upravuje zvláštní důvody pro zastavení exekuce (nařízeného výkonu rozhodnutí – v dalším není-li uvedeno jinak, se míní oba tyto případy); výčet důvodů v něm uvedených je taxativní. Ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. neposkytuje soudu diskreční pravomoc k posouzení toho, zda povinnost k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu povinnému uloží či nikoliv. Odborná literatura připouštěla, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu bude v tomto případě možno a dokonce nutno podat i tehdy, uplynula-li lhůta ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá (srovnej Bělohlávek, A., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, str. 265). Podle stavu do 31. 3. 2012, bylo možno návrh na zastavení řízení podat jen proto, že rozhodčí nález byl zatížen vadou uvedenou v §31 písm. a), d) nebo f), tzn., že byl vydán v nearbitrovatelné věci, nebyl usnesen většinou rozhodců nebo odsuzoval stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému. Podle §35 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 216/1994 Sb. ve znění do 31. 3. 2012 dalšími důvody umožňujícími podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí a žalobu byly tzv. kvalifikované závady v zastoupení v rozhodčím řízení, tzn., že strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno, a ten, kdo vystupoval v rozhodčím řízení jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu zmocněn a jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno. Oproti stavu před 1. 4. 2012 ustanovení §35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. v platném znění nově umožňuje podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí také proto, že je zde (mimo jiné) důvod pro zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve sporu ze spotřebitelské smlouvy podle §31 písm. b) nebo pokud jsou dány důvody podle §31 písm. g) a rozhodčí nález neobsahuje poučení o právu podat návrh na jeho zrušení [srovnej §35 odst. 1 písm. b) zákona č. 216/1994 ve znění zákona č. 19/2012 Sb.].
Nejvyšší soud již v bodu XII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. června 1998, Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - a tento názor zopakoval i v rozsudku ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, publikovaném pod č. 21/2005 Sbírky - zdůraznil, že „z povahy procesního práva plyne, že změny, které přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí účinností nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena před jeho účinností. Účinky procesních úkonů účastníků i soudu, které s nimi spojovala či nespojovala dřívější procesní úprava, však zůstávají zachovány“ (zásada vyjádřená výslovně ve vztahu k občanskému soudnímu řízení v §355 zákona č. 99/1963 Sb. nebo v Části dvanácté, Hlavě I bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb.). V případě procesních vztahů platí nové právo i ve věcech před jeho účinností zahájených, ale dosud neskončených (Steiner: K problematice nepřípustnosti retroaktivity právních norem, Právník č. 1/94-3,5). Přitom je ovšem též na místě poukázat na skutečnost, že tato zásada může být prolomena, neboť rozhodující jsou vždy konkrétní přechodná ustanovení v nových procesních předpisech, která mohou stanovit, že řízení započatá přede dnem účinnosti nového předpisu se dokončí podle dosavadních předpisů (případně něco obdobného). Nestanoví-li však nic jiného, případně pokud nestanoví vůbec nic, výše uvedená zásada platí (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 2. února 2006, sp. zn. II. ÚS 512/05).
V souladu s principem zákazu retroaktivity procesních norem je vyloučeno, aby v řízení o výkon rozhodnutí zahájeném po 1. 4. 2012 bylo možno úspěšně podat návrh na zastavení řízení proto, že vydaný rozhodčí nález (tj. před 31. 3. 2012) byl vydán ve spotřebitelském sporu v rozporu s právními předpisy na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem [§31 písm. g)] nebo proto, že rozhodčí smlouva týkající se sporů ze spotřebitelských smluv neobsahuje informace požadované v §3 odst. 5, popř. tyto informace jsou záměrně nebo v nezanedbatelném rozsahu neúplné nebo nepravdivé [§31 písm. h)], a ze stejných důvodů požadovat zrušení rozhodčího nálezu. Těmito pravidly se rozhodce nemohl řídit, neboť v době jeho rozhodování nebyla součástí právního řádu, ev. v již zahájených rozhodčích řízeních se se zřetelem na čl. II zákona č. 19/2012 Sb. neuplatnila. Nelze pak pominout, že podle čl. II bod 2 zákona č. 19/2012 Sb. se platnost rozhodčí smlouvy posuzuje podle zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném v době uzavření rozhodčí smlouvy. Pro souzenou věc to dále znamená, že nemůže být úspěšná žaloba o zrušení rozhodčího nálezu založená na tvrzení o neplatnosti rozhodčí smlouvy podle §35 odst. 1 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb. ve znění zákona č. 19/2012 Sb. Uvedené rezultuje v závěr, že v řízeních o výkon rozhodnutí nemůže strana rozhodčího řízení, proti níž se vede výkon rozhodčího nálezu uplatňovat důvody pro zastavení exekuce (a ze stejných důvodů podat na výzvu soudu žalobu o zrušení rozhodčího nálezu), které zavedl až zákon č. 19/2012 Sb., a s odvoláním na ustanovení §35 odst. 2 písm. b) namítat neplatnost rozhodčí doložky podle §31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb. v novelizovaném znění.
Jelikož dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud, aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Nejvyšší soud považuje za nutné pro další řízení ve věci připomenout níže citované judikatorní závěry (všechna rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na webové stránce Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ):
- podle rozsudku ze dne 24. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014, platí, že rozhodčí smlouva, jíž účastníci (dodavatel a spotřebitel) vyloučili přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci a sjednali, že řízení před rozhodcem nebude ústní, není bez dalšího neplatná,
- podle rozsudku ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z několika (zde osmi) jednoznačně (jmenovitě) určených rozhodců ad hoc s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je platným právním úkonem,
- ze závěrů rozsudku ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, obecně nelze a priori prohlásit všechny rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách za zneužívající klausule ve smyslu §56 odst. 1 obč. zák., jestliže se v rámci smlouvy o spotřebitelském úvěru strany dohodly, že jejich případný spor rozhodne rozhodce bez ústního jednání, na základě písemných podání, důkazů a materiálů, které strany předloží, neboť takové ujednání nevyvolává bez dalšího nerovnováhu v právech a povinnostech stran, která by dosahovala významné intenzity,
Odvolací soud (popř. soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí; o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Václav Duda
předseda senátu