ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1252.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1252/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2016 dovolání obviněného O. V. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 13 To 179/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 142/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 8 T 142/2015, byl obviněný O. V. Č. podle §226 písm. d) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Berouně sp. zn. ZT 224/2015 ze dne 30. 11. 2015 pro přečin neoprávněného zásahu do práv k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že
nejméně od 4. 8. 2012 do současné doby protiprávně užívá dům v obci M., zapsaný včetně stavební parcely na listu vlastnictví, v katastrálním území M., obci M., okres B., s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ze dne 8. 12. 2000, pro vlastníka J. H., a to tím způsobem, že má v uvedené budově uskladněny své věci (v osmi stech pěti krabicích od banánů), ačkoli si je vědom své povinnosti předmětnou nemovitost vyklidit, což mu bylo stanoveno rozsudkem Obvodního soudu v pro Prahu 4 pod č. j. 51 C 271/2007-165 ze dne 07. 12. 2010, který ve spojení s usnesením téhož soudu pod č. j. 51 C 271/2007-276 ze dne 18. 01. 2012 a rozsudkem Městského soudu v Praze pod č. j. 54 Co 4/2012-340 ze dne 13. 6. 2012 nabyl právní moci dne 31. 7. 2012.
Podle §99 odst. 1 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou. Podle §229 odst. 3 tr. řádu byl poškozený J. H. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 8 T 142/2015, podali obviněný a poškozený odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 13 To 179/2016, zamítl podle §256 tr. řádu obviněnému a poškozenému podle §253 odst. 1 tr. řádu.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 13 To 179/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace rozhodujícím soudům vytýká, že nedostatečně přihlížely k zásadě subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. řádu, neboť v jeho případě bylo možno k nápravě protiprávního stavu použít prostředky jiného právního předpisu, a to občanského soudního řádu či exekučního řádu. Nelze pominout, že poškozený měl již od roku 2012 k dispozici exekuční titul, na základě kterého se mohl domáhat vyklizení předmětné nemovitosti, což však z neznámých důvodů neučinil. Nelze tak dle něj akceptovat, aby byl trestně stíhán za situace, kdy poškozený zůstává zcela pasivní a bez zjevného důvodu své vlastnické právo nebrání v příslušném exekučním řízení. Obviněný je proto toho názoru, že nižší soudy pochybily, když ho zprostily obžaloby nikoli z důvodu podle §226 písm. b) tr. řádu, nýbrž z důvodu dle §226 písm. d) tr. řádu.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám jej předmětné obžaloby zprostil z důvodu podle §226 písm. b) tr. řádu, popř. aby přikázal Okresnímu soudu v Berouně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která pokládá námitku obviněného o nečinnosti poškozeného, který měl rezignovat na výkon svého oprávnění k předmětné nemovitosti prostředky práva civilního, za irelevantní. Státní zástupkyně naopak odkazuje na právní kroky poškozeného, který se prostřednictvím úspěšné žaloby na vyklizení u Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci sp. zn. 51 C 271/2007, ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu, domohl rozhodnutí, jež obviněnému uložilo povinnost nemovitost vyklidit. Na uvedený případ se podle státní zástupkyně přiměřeně vztahuje judikát Nejvyššího soudu (TR NS 51/2009 – T 1151), podle kterého aplikace zásady „ultima ratio“, jíž se obviněný dovolává, nevylučuje použití trestní represe proti pachateli trestného činu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Lze uplatnit trestní odpovědnost pachatele i bez využití prostředků jiných právních odvětví, zejména občanskoprávních, protože zde není žádný spor o další užívání domu a pachateli je zcela zřejmá jeho povinnost opustit dům, kterou není třeba deklarovat ještě dalšími rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení, či v konkrétním případě, jak míní obviněný, i v rámci exekučního řízení.
Podle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství lze uzavřít, že daný skutek se nejen stal, ale vykazuje znaky trestného činu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, jak byl správně kvalifikován v podané obžalobě, a také že ho spáchal obviněný, který však byl v době jeho spáchání nepříčetný (srov. R 29/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto bylo na místě postupovat podle §226 písm. d) tr. řádu, nikoli podle §226 písm. b) tr. řádu, neboť pro tento procesní postup nebyly dány zákonné předpoklady. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání konaném v intencích §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
V obecné rovině Nejvyšší soud nejprve uvádí, že není vyloučeno, aby obviněný podal dovolání proti zprošťujícímu rozsudku, pokud se jím domáhá příznivějšího důvodu zproštění. Důvod zproštění uvedený v ustanovení §226 písm. b) tr. řádu (tj., že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem) je pro obviněného příznivější, než důvod zproštění podle §226 písm. d) tr. řádu (tj. že obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný). Naproti tomu by se dovolatel nemohl dovoláním domáhat toho, aby byl zproštěn z důvodu, který je pro něj méně příznivý, neboť dovolání v neprospěch obviněného může podat toliko nejvyšší státní zástupce [§265d odst. 1 písm. a) tr. řádu].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že příslušné soudy nižších stupňů sice správně zjistily skutkový stav věci, avšak nedostatečně přihlížely k zásadě subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. řádu. Zastává názor, že bylo velmi dobře možné k nápravě protiprávního stavu použít prostředky jiného právního předpisu (občanského soudního řádu, popř. exekučního řádu) s tím, že poškozený měl již od roku 2012 k dispozici exekuční titul, na základě kterého se mohl domáhat vyklizení předmětné nemovitosti, což však neučinil. Tuto námitku je možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud shledal, že se jedná o námitku neopodstatněnou.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestně právní řešení představuje krajní prostředek („ultima ratio“) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu „ultima ratio“ plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015).
Je však nutno podotknout, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
V případě projednávané věci bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný nejméně od 4. 8. 2012 do současné doby protiprávně užívá nebytový prostor jiného tak, že v tomto nebytovém prostoru má uskladněny své věci v osmi stech pěti krabicích od banánů, a to za situace, kdy mu byla rozsudkem Obvodního soudu v pro Prahu 4, sp. zn. 51 C 271/2007, ze dne 7. 12. 2010, v právní moci dne 31. 7. 2012, ve spojení s usnesením téhož soudu sp. zn. 51 C 271/2007 ze dne 18. 1. 2012 a rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 54 Co 4/2012, ze dne 13. 6. 2012, stanovena povinnost předmětnou nemovitost vyklidit.
Obviněný tak nerespektoval shora specifikovaná pravomocná soudní rozhodnutí a příslušnou nemovitost nevyklidil. Za dané situace, kdy se poškozený obrátil na soud a ten uložil obviněnému povinnost nemovitost vyklidit, lze jen stěží přičítat k tíži poškozenému, že nevyužil dalších zákonných možností k tomu, aby donutil obviněného k výkonu pravomocných soudních rozhodnutí. Byl to naopak obviněný, kdo měl povinnost respektovat vydaná soudní rozhodnutí a vykonat to, co mu bylo uloženo, což však neučinil. Obviněný se dopustil úmyslného protiprávního jednání, které vybočilo z rámce občanskoprávních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že za běžných okolností by bylo třeba na něj reagovat prostředky trestního práva. U obviněného však bylo diagnostikováno duševní onemocnění ve vlastním slova smyslu (paranoidní schizofrenie), které u něj bylo přítomno i v době, kdy se měl dopustit trestné činnosti a v této době byly jeho schopnosti rozpoznat společenskou škodlivost svého jednání a toto jednání ovládat plně vymizelé. Nalézací i odvolací soud proto postupovaly správně, když obviněného zprostily předmětné obžaloby podle §226 písm. d) tr. řádu, neboť nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného O. V. Č. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 8. 11. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu