ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1458.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1458/2016-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2016 o dovolání obviněného V. A. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 68 To 139/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 29/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 5 T 29/2016, byl obviněný V. A. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
v době od 1. 10. 2014 do března 2016 včetně, vyjma měsíce října 2014, kdy na výživném uhradil 1.000 Kč, měsíce listopadu 2014, kdy uhradil 1000 Kč, měsíce února 2015, kdy uhradil 1.000 Kč, měsíce července 2015, kdy uhradil 1.000 Kč, měsíce listopadu 2015, kdy uhradil 1.000 Kč, a měsíce března 2016, kdy uhradil 1.000 Kč, v Olomouci ani jinde vědomě neplatil výživné na svoji již zletilou, avšak stále studující dceru Bc. N. A., ačkoliv je mu tato povinnost dána zákonem a výše výživného mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 0 P 67/96, který nabyl právní moci dne 9. 2. 2010, v částce 1.800 Kč měsíčně, splatných vždy do každého prvního dne v měsíci předem k rukám matky, a následně dnes již k rukám zletilé dcery, které tak za uvedené období dluží částku ve výši 26.400 Kč, přestože o své vyživovací povinnosti věděl, byl obeznámen s její výší, přesto si své majetkové a osobní poměry neuspořádal tak, aby výživné mohl hradit alespoň částečně, ale pravidelně, na výživu dcery nepřispíval ani jiným způsobem.
Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §84, §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců za současného stanovení dohledu nad obviněným. Podle 85 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil dlužné výživné a řádně hradil běžné výživné.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 5 T 29/2016 podal státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného směřující toliko do výroku o uloženém trestu. O odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 9. 6. 2016 Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, sp. zn. 68 To 139/2016 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaného odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek ve výroku o uloženém trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §196 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 68 To 139/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Otty Hradila, dovolání opírající se důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Obviněný v podaném dovolání zdůrazňuje, že toto směřuje proti všem výrokům rozsudku soudu druhého stupně. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávně hmotném posouzení. Podle jeho názoru soud nesprávně zjistil a vyhodnotil všechny okolnosti skutku, pro které byl uznán vinným, zejména dosud uložené tresty a možnosti jeho nápravy. Podle obviněného bylo možno za přiměřený trest považovat trest obecně prospěšných prací, jehož uložení navrhoval státní zástupce v písemně podaném odvolání. Obviněný současně uvádí, že dovolání podává nejen z důvodu uložení nepřiměřeného trestu, ale i z toho důvodu, že rozhodující soud nesprávně právně posoudil skutek a materiální podmínky pro uložení toho kterého trestu.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovozuje obviněný ze skutečnosti, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, ačkoliv připouští, že byla dodržena veškerá ustanovení o včasném zaslání pozvánky k jednání odvolacího soudu. Dovolatel zdůrazňuje, že z odvolání státního zástupce vyplývalo, že tento požaduje uložení trestu obecně prospěšných prací, takže nebyl varován, že mu odvolací soud může uložit i trest nepodmíněný. Protože na pozvánce bylo uvedeno, že se nemusí jednání zúčastnit a nebyl si vědom skutečnosti, že mu může být uložen i trest přísnější, neboť je laik, došlo k porušení jeho práva na přítomnost u veřejného zasedání. Změnou návrhu státního zástupce ohledně požadovaného trestu v rámci veřejného zasedání došlo k porušení rovnosti zbraní v řízení. Obviněný dále poukazuje na okolnosti, které vedly k neplacení výživného, na svoji těžkou životní situaci a na skutečnost, že dne 14. 7. 2016 dlužné výživné uhradil. Závěr soudu druhého stupně, že ukládání podmíněného trestu v případě jeho osoby postrádá smysl, představuje nesprávné právní hodnocení. Dále obviněný požádal o odklad výkonu trestu z rodinných důvodů, kdy poukazuje na těžkou životní situaci, na problémy syna M. a na své vlastní zdravotní problémy. Proto požaduje o povolení odkladu nástupu trestu do 10. 1. 2017 do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání, nejméně do 10. 1. 2017.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 68 To 139/2016 zrušil.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je jí v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávně hmotném právním posouzení, když zdůrazňuje, že soud druhého stupně nesprávně posoudil fakticky jeho skutek a materiální podmínky pro uložení toho kterého trestu. Porušením ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání pak podle jeho názoru mělo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že argumentaci obviněného vztahující se k nesprávnému právnímu posouzení skutku nelze pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Byť obviněný v rámci podaného dovolání výslovně uvádí, že namítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení je z obsahu dovolání zřejmé, že obviněný v tomto směru žádnou právně relevantní argumentaci neuplatňuje. Obviněný toliko namítá, že soud druhého stupně nesprávně posoudil materiální podmínky pro uložení trestu. Takto uplatněné námitky tedy směřují do výroku o uloženém trestu, nikoliv do právního posouzení skutku. V dané souvislosti lze uvést, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto lze námitku obviněného považovat za bezpředmětnou, neboť nenaplňuje žádný dovolací důvod.
Nad rámce shora uvedeného považuje Nejvyšší soud přesto za nutné konstatovat, že obviněný byl v dané věci za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku ohrožen trestem odnětí svobody až na jeden rok. Jestliže obviněnému soud druhého stupně uložil trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jedná se o trest uložený v rámci stanovené trestní sazby, když se zároveň jedná o trest, jehož uložení obviněnému zákon připouští. Výrok o nepodmíněnosti uloženého trestu odnětí svobody je soudem druhého stupně řádně odůvodněn. Tento poukazuje na skutečnost, že v případě obviněného se jedná o speciální recidivu, přičemž k jeho nápravě nepřispěly předchozí uložené tresty podmíněné, případně alternativní, když ani skutečnost, že se nachází ve zkušební době podmíněného odsouzení, přičemž zkušební doba byla výjimečně prodloužena rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 5 T 82/2013 a nevedla ke změně jeho chování. Soud rovněž odůvodňuje z pohledu ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku uložení nepodmíněného trestu, když konstatuje, že uložení tohoto trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti a zároveň není naděje, že by obviněného bylo možno napravit jiným způsobem. I pro výkon uloženého trestu byl zařazen obviněný v souladu se zákonem podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem, neboť je odsuzován pro úmyslnou trestnou činnost a dosud nebyl ve výkonu trestu a nebyl mu uložen trest odnětí svobody nad tři léta.
Pokud se týká dalších námitek obviněného, lze konstatovat, že tyto rovněž zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nenaplňují. Z uplatněné argumentace je totiž zřejmé, že obviněný připouští, že byl o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn, když toliko zdůrazňuje, že se domníval, že mu může být na základě odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch uložen pouze trest obecně prospěšných prací, a proto se k veřejnému zasedání nedostavil.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, je třeba uvést, že k jeho naplnění může dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Podle tohoto ustanovení nelze konat veřejné zasedání je-li obviněný ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody a neprohlásil-li výslovně, že se vzdává své účasti při veřejném zasedání (v případě veřejného zasedání odvolacího soudu). Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. 621).
O takovou situaci se v dané věci nejednalo. Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že obviněný byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn vz. 7a, nebyl tedy k veřejnému zasedání předvoláván. Soud druhého stupně tedy dal obviněnému jednoznačně najevo, že může konat veřejné zasedání a rozhodnout i v jeho nepřítomnosti. Vyrozumění o konání veřejného zasedání obviněný řádně převzal (osobně), přičemž se k veřejnému zasedání nedostavil a svoji neúčast nijak neomluvil a ani nepožádal o odročení veřejného zasedání, čímž dal zcela jednoznačně najevo, že soud může veřejné zasedání konat v jeho nepřítomnosti. V dané souvislosti je nezbytné zdůraznit, že i z podaného dovolání obviněného je nepochybné, že byl o konání veřejného zasedání řádně vyrozuměn a že tedy měl možnost se ho zúčastnit, kdy se sám dobrovolně rozhodl se k veřejnému zasedání nedostavit, tedy mu v účasti u veřejného zasedání nebránila žádná objektivní překážka. V době konání veřejného zasedání obviněný nebyl ve výkonu trestu či vazbě, což si soud druhého stupně i ověřil (viz č. l. 80). U veřejného zasedání nebyly ani prováděny žádné důkazy, což by odůvodňovalo předvolání obviněného k veřejnému zasedání. Z uvedených skutečností je nepochybné, že v dané věci byla obviněnému dána možnost se veřejného zasedání zúčastnit a že tento na základě svého rozhodnutí této možnosti nevyužil. Skutečnost že se obviněný mylně domníval, že mu nemůže být na základě podaného odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch uložen přísnější trest než trest obecně prospěšných prací, a proto se veřejného zasedání rozhodl neúčastnit, nemůže naplňovat sama o sobě dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Obviněnému byla nepochybně dána možnost se veřejného zasedání účastnit a konání veřejného zasedání nebránila žádná zákonná překážka, když obviněný byl ve vyrozumění upozorněn, že se sice nemusí k veřejnému zasedání dostavit, a že soud může rozhodnout v jeho nepřítomnosti, ale že je pro něho důležité, aby se dostavil.
Bez ohledu na tento závěr lze uvést, že z tr. ř. nevyplývá, že pokud je podáno odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného směřující do výroku o uloženém trestu, nemůže mu odvolací soud uložit jiný druh trestu než jaký požaduje státní zástupce v podaném odvolání. V tomto směru je třeba zdůraznit, že podle §246 odst. 1 písm. a) tr. ř. může státní zástupce napadnout rozsudek odvoláním pro nesprávnost kteréhokoliv výroku. Výrokem se rozumí výrok o vině, trestu, náhradě škody, nemajetkové újmy, vydání bezdůvodného obohacení a uložení ochranného opatření. Státní zástupce může rozsudek napadnout v neprospěch obviněného (§247 odst. 1 tr. ř), kdy zároveň musí uvést, zda odvolání podává v neprospěch či ve prospěch obviněného (§247 odst. 2 tr. ř.). V dané věci státní zástupce podal odvolání do výroku o trestu v neprospěch obviněného, což v odvolání výslovně uvedl (viz č. l. 77). V písemném odůvodnění odvolání požadoval uložení trestu obecně prospěšných prací, přičemž u veřejného zasedání svůj návrh změnil a požadoval uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Pokud tak státní zástupce učinil, jednalo se z jeho strany pouze o upřesnění podaného odvolání, když nedošlo ke změně odvolání v tom směru, že by státní zástupce podané odvolání nově směřoval do výroku o vině či náhradě škody apod. Podané odvolání nadále směřovalo do výroku o trestu a bylo podáno v neprospěch obviněného. Podle §259 odst. 4 tr. ř. může v neprospěch obviněného změnit odvolací soud napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného. V dané věci státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného, jenž směřovalo do výroku o uloženém trestu, a proto mohl odvolací soud změnit výrok o trestu a uložit obviněnému přísnější trest než soud prvního stupně. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že odvolací soud je při svém rozhodování o podaném odvolání vázán toliko tím do jakého výroku podané odvolání státního zástupce směřuje a zda je podáno v neprospěch obviněného, není ovšem vázán tím jaký druh trestu a v jaké výměře státní zástupce požaduje. Trest 300 hodin obecně prospěšných prací je nepochybně přísnější trest než trest 8 měsíců podmíněně, když při přeměně lze trest obecně prospěšných prací přeměnit na 300 dnů nepodmíněného trestu odnětí svobody, neboť podle §65 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku každou nevykonanou jednu hodinu trestu obecně prospěšných prací lze přeměnit na jeden den trestu odnětí svobody. Proto není pochyb o tom, že odvolání bylo podáno v neprospěch obviněného.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný v rámci podaného dovolání požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon trestu uloženého rozsudkem soudu druhého stupně, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 11. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová