ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1610.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1610/2015-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2016 dovolání obviněných 1) E. S. , 2) G. K. G. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 3 To 5/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 3/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 37 T 3/2010, byli obvinění E. S. a G. K. G. uznáni vinnými pokusem trestného činu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že
v době od 9. 9. 2008 do 16. 9. 2008 v D. B., okres O., v pobočce obchodní společnosti Armatury Group, a. s., po předchozích telefonických kontaktech zástupců této obchodní společnosti, se sídlem v Kravařích, Bolatická ul. 39, okres Opava, J. K. a Č. R. s mužem hovořícím anglicky, obviněný G. K. G. dne 16. 9. 2008 v návaznosti na předchozí telefonické kontakty s mužem hovořícím anglicky a po předchozí dohodě s obviněným E. S., se záměrem získání finančních prostředků donutit zástupce obchodní společnosti Armatury Group, a. s., k podpisu smlouvy o obchodním zastoupení s irskou společností Unified Field Ltd., se sídlem v Dublinu, Irsko a k vyplacení provize ve výši 4.113.885 Kč jako 10% z celkového objemu již dříve sjednané zakázky v rámci projektu pro chorvatskou státní společnost INA Industrija Nafte d. d. Zagreb při výstavbě rafinerie v městě Rijeka v Chorvatsku ve výši 41.138.851 Kč, kde obchodní společnost Armatury Group a. s. se na tomto projektu podílela jako subdodavatel zakázky pro obchodní společnost CB and I Lummus s. r. o. se sídlem v Brně, ul. Milady Horákové 1957/13, přivezl osobním autem obviněného E. S. do sídla pobočky společnosti Armatury Group a. s. v D. B. v H., kde při jednání s generálním ředitelem a prokuristou této společnosti Ing. V. N., za účelem dosažení sledovaného cíle vyhrožoval v rámci jednání obviněný E. S. Ing. V. N. svými styky a možnostmi v obchodní sféře s tím, že nebude-li vyhověno jeho požadavkům, tj. nebude podepsána smlouva o obchodním zastoupení se společností Unified Field Ltd. a nebude vyplacena provize ve výši 4.113.885 Kč, bude smlouva o obchodní zakázce se společností CB and I Lummus s. r. o. se sídlem v Brně, případně další smlouvy o jiných budoucích zakázkách zrušeny nebo pozastaveny, v důsledku čehož dojde k pozastavení obchodních aktivit společnosti Armatury Group, a. s. v Chorvatsku, což by se projevilo ve výsledcích podnikání této společnosti, kdy k podpisu smlouvy o zastoupení a k vyplacení finanční částky ve výši 4.113.885 Kč nedošlo, protože zástupce společnosti Armatury Group, a. s. Ing. V. N. se obrátil na Policii ČR.
Za to byli oba obvinění odsouzeni podle §175 odst. 2 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. k trestům odnětí svobody, a to E. S. v trvání dvou roků a G. K. G. v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. byl oběma obviněným povolen podmíněný odklad výkonu trestu na zkušební dobu, a to E. S. v trvání dvou roků a G. K. G. v trvání tří roků. Oběma obviněným byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti zprostředkování na dobu tří let u obviněného S. a čtyř let u obviněného G.
Proti rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání oba obvinění a v jejich neprospěch také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, která projednal Vrchní soud v Olomouci. Ve veřejném zasedání dne 15. 4. 2015 z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e) tr. řádu odvolací soud napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a sám nově za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že uznal oba obviněné vinným pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, odst. 3 tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), jehož se dopustili ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona na tom skutkovém základě, že
v době od 9. 9. 2008 do 16. 9. 2008 v D. B., okres O. v pobočce obchodní společnosti Armatury Group a. s. po předchozích telefonických kontaktech zástupců této obchodní společnosti se sídlem v K., B., okres O., J. K. a Č. R. s mužem hovořícím anglicky, obviněný G. K. G. dne 16. 9. 2008 v návaznosti na předchozí telefonické kontakty s anglicky hovořícím mužem a po předchozí dohodě s obviněným E. S., se záměrem získání finančních prostředků donutit zástupce obchodní společnosti Armatury Group, a. s. k podpisu smlouvy o obchodním zastoupení s irskou společností Unified Field Ltd. se sídlem v Dublinu, Irsko, a k vyplacení provize ve výši 6.017.500 Kč jako 10 % z celkového objemu zakázek v rámci projektu pro chorvatskou státní společnost INA Industrija Nafte d. d. Zagreb při výstavbě rafinerie ve městě Rijeka v Chorvatsku ve výši nejméně 2,5 milionu Euro, představující částku 60.175.000 Kč, kde se společnost Armatury Group, a. s. na tomto projektu podílela jako subdodavatel zakázky pro obchodní společnost CB and Lummus, s. r. o., se sídlem v Brně, ul. Milady Horákové 1957/13, přivezl osobním automobilem obviněného E. S. do sídla pobočky společnosti Armatury Group, a. s. v D. B., ul. H., kde při jednání s generálním ředitelem a prokuristou této společnosti Ing. V. N. za účelem dosažení sledovaného cíle vyhrožoval obviněný E. S. v rámci jednání Ing. V. N. svými styky a možnostmi v obchodní sféře, s tím, že v případě, kdy nebude vyhověno jeho požadavkům, tj. nebude podepsána smlouva o obchodním zastoupení se společností Unified Field Ltd. a nebude vyplacena provize ve výši 6.017.500 Kč, bude smlouva o obchodní zakázce se společností CB and I Lummus, s. r. o. se sídlem v Brně, případně i další smlouvy o jiných budoucích zakázkách zrušena nebo pozastaveny, v důsledku čehož dojde k pozastavení obchodních aktivit společnosti Armatury Group, a. s. v Chorvatsku, což by se projevilo ve výsledcích podnikání této společnosti, kdy však k podpisu smlouvy o zastoupení a k vyplacení částky 6.017.500 Kč nedošlo, protože zástupce společnosti Armatury Group, a. s. Ing. V. N. se obrátil na Policii ČR.
Za to byl obviněný E. S. odsouzen podle §235 odst. 3 tr. zákona č. 140/1960 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle §39a odst. 3 tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému G. K. G. byl v rámci užití stejného zákonného ustanovení uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.
Naproti tomu odvolání obou obviněných proti rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Proti výše označenému rozhodnutí podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obviněný E. S. opřel dovolání o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Namítá, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako pokus trestného činu vydírání, neboť pro stanovení této právní kvalifikace chybí jednak jeden ze znaků této skutkové podstaty, a to subjektivní stránka trestného činu v podobě zavinění, jednak absentuje cíl takovéhoto jednání kohokoli vydírat, neboť v kritické situaci byl pouhým nositelem informace a jednal v rámci svého pracovního zařazení. Namítá rovněž nesprávně stanovenou výši škody, případně provize, o níž údajně usiloval. Podstatná část dovolání je věnována citacím jednotlivých vět ze svědeckých výpovědí označených svědků, případně odpovědím, vyjádřením či následným komentářům obviněného k těmto citovaným pasážím. Obviněný obsáhle komentuje tyto útržky výpovědí převzatých z protokolu o hlavním líčení či z rozhodnutí soudů obou stupňů, podrobuje je vlastní analýze a ze způsobu, jímž sám vyhodnotil provedené důkazy pak dospívá k závěru, že jeho vina nebyla prokázána. Závěrem navrhl, aby z těchto důvodů byl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 3 To 5/2015, zrušen. Pro úplnost nutno dodat, že tento závěrečný návrh postrádá specifikaci návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu o procesním postupu po zrušení věci - §265 l; §265m tr. řádu (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád, Komentář díl II., 5. vydání, C. H. Beck, str. 2057).
Obviněný G. K. G. svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. řádu. Úvodní námitky jsou směřovány obecně k napadenému rozsudku jako takovému s poukazem na jeho nesrozumitelnost, neodůvodněnost, vnitřní rozpornost, což vše nekonvenuje zákonným požadavkům na odůvodnění rozsudku tak, jak vyplývají z ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu. Skutková zjištění považuje za neúplná a jejich promítnutí do užité právní kvalifikace zakládá extrémní rozpor s provedeným dokazováním ve smyslu rozšířeného výkladu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. řádu.
Výtka směřuje k nesprávnému hodnocení důkazu záznamu o jednání mezi E. S. a Ing. N. ze dne 16. 9. 2008, který byl veden v pobočce ARMATURY Group, a. s. Tento záznam byl pořízen na zvukové zařízení, které měl Ing. N. k dispozici od Policie ČR. Obviněný namítá, že byl-li by tento záznam k důkazu přehrán, nikoli čten jeho přepis, potvrdilo by se, zda tento důkaz nabízí úvahu pro závěr o existenci znaku vzniku „jiné těžké újmy“, jak dovodil soud, či naopak tuto úvahu vylučuje, jak se domnívá obviněný. Má za to, že z provedených důkazů nevyplynula odůvodněnost obavy zástupců společnosti Armatury Group, a. s., že by jim mohla vzniknout újma v podobě zmaření či pozastavení mnohamilonových zakázek pro tuto společnost. V tomto směru poukázal na výpověď svědka Ing. N. v hlavním líčení dne 18. 7. 2011, kde uvedl, že navrhovanou smlouvu považoval za naivní představu spolupráce a nepřikládal ji tudíž žádnou váhu, obdobně svědek Ing. R. považoval toto jednání za standardní postup malé firmy, naopak jednání Ing. N. se mu standardním nejevilo. V souvislosti s uplatněnými námitkami k právnímu posouzení věci dovodil neexistenci úmyslného zavinění jakožto znaku skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným (podrobně str. 14 dovolání) a také určení výše škody, což podrobně rozvedl v dovolání na str. 11 - 14.
Porušení práva na spravedlivý proces a existenci nedostatečně zjištěného stavu dává obviněný do souvislosti s opomenutými důkazy. Domáhal se řádného výslechu svědka R. v hlavním líčení, byť je si vědom obtížné proveditelnosti tohoto důkazu, nicméně soud má k dispozici prostředky zajišťující poskytování právní pomoci s dalšími státy Evropské unie, proto nic nebránilo jeho osobnímu výslechu. Nebylo rovněž vyhověno jeho návrhu na opatření důkazu, jež by zjistil údaje o uživateli SIM karty. Tento důkaz by nepochybně potvrdil předpoklad obviněného, že to nebyl on, kdo telefonoval panu S. ze společnosti Armatury, ale jistý H. F., který pochází z okruhu svědka R., užívající slovinskou sim kartu. Z toho dovozuje, že evidentně telefonická jednání vedl F. nikoli obviněný.
Námitka podaná podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu spočívá v polemice, zda tiskopis zaslaný obviněnému Vrchním soudem v Olomouci ze dne 27. 2. 2015 je předvoláním obviněného k veřejnému zasedání či jen vyrozuměním o jeho konání, přičemž obviněný má za to, že byl spíše předvolán. Obviněný poté podává podrobný výklad rozlišování obou možných způsobů uvědomění obviněného o konání veřejného zasedání a z toho se odvíjejících i odlišných náhledů na způsoby doručování těchto písemností. Dovodil, že vrchní soud postupoval jednoznačně v rozporu s ustanovením §233 odst. 1 tr. řádu, což zakládá možnost užití výše citovaného dovolacího důvodu.
Další námitky směřovaly proti způsobu, jímž byly při prohlídce jiných prostor získány některé důkazy, neboť prohlídka byla nařízena v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. V této souvislosti jsou obsáhle citovány úvahy obviněného na tuto problematiku a opsán nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (viz str. 17 - 22 dovolání). Námitky byly vzneseny rovněž k nepřiměřenosti uloženého trestu, který pokládá za přehnaně přísný, jakož i k negativnímu stanovisku vrchního soudu k jeho požadavku, aby mu byla poskytnuta osmitýdenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání a prostudování spisu, čímž bylo flagrantně porušeno jeho právo na obhajobu.
Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 3 To 5/2015, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 37 T 3/2010, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně pak v případě, že by Nejvyšší soud zrušil pouze rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, požádal, aby věc byla projednána senátem vrchního soudu v jiném složení, neboť vzhledem k tomu, že senát vrchního soudu v téže věci rozhodoval již podruhé, má za to, že takto obsazený senát je ve svém názoru na dovolatele pevně utvrzen, a proto nemůže rozhodovat nepodjatě a nestranně.
Obviněný rovněž požádal o odklad výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. řádu, neboť nástupem výkonu trestu by mu mohla být způsobena nenávratná a nedůvodná újma na jeho právech.
K dovolání obou obviněných se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v němž nejprve shrnul dosavadní stav řízení proti oběma obviněným a jeho výsledky, posléze se podrobně zabýval jednotlivými námitkami obviněných.
K uplatněné dovolací argumentaci obviněného E. S. uvedl, že je zčásti nedůvodná a zčásti ji vůbec nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit. V této souvislosti poukázal na znění skutkové věty, která v popisu skutku zahrnuje všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, jednak zahrnuje jak stadium trestné činnosti v podobě pokusu, tak i formu spolupachatelství. Námitky směřující k zpochybnění právní kvalifikace činu tak nepovažuje za důvodné. Další námitky mají ryze skutkový charakter a obviněný tak zcela pomíjí, že dovolací soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. řádu. Podstatnou část dovolání proto tvoří tato irelevantní argumentace, jíž obviněný nepřípustně zpochybňuje skutkové závěry soudů, předkládá své vlastní představy o skutkovém ději, a proto dospívá i k jiným závěrům než soudy činné ve věci. Státní zástupce uvedl, že tím nikterak nezpochybňuje právo obviněného předkládat alternativní hodnocení důkazů či vlastní představy o skutkovém ději, stejně tak i polemiku se soudy, avšak v zákonném rámci dovolacího řízení považuje tyto námitky za irelevantní. Z obsahu spisu neplyne stav, který lze označit jako tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když naopak je důvodný závěr, že soudy postupovaly plně v souladu s požadavky §2 odst. 5, 6 tr. řádu a odůvodnění rozsudků odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu.
Ve vztahu k dovolání obviněného G. K. G. státní zástupce konstatuje, že z větší části nelze námitky pod uplatněné, ale ani jiné dovolací důvody podřadit. Relevantní jsou pouze ty, které vytýkají nedostatek existence všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu – zavinění, absence znaku „jiné těžké újmy“ a tvrzené nesprávně určené výše škody. I přes právní relevanci těchto námitek jim však nelze přiznat odůvodněnost. Ve vztahu k obsahu skutkové věty, která je pro zaujetí právní kvalifikace klíčová, uvedl stejné argumenty, které jsou zmíněny výše ve vztahu k dovolání obviněného S. Z týchž důvodů pak nepokládá námitku obviněného G. o nesprávné právní kvalifikaci činu za důvodnou. Ostatní námitky nelze přičíst ani k jednomu ze zákonných dovolacích důvodů, což platí o údajně chybném hodnocení záznamu o jednání mezi E. S. a Ing. N. ze dne 16. 9. 2008, o nepřiměřenosti trestu, nepoužitelnosti důkazů opatřených při prohlídce jiných prostor. Nedůvodně je rovněž namítána existence opomenutých důkazů týkající se neprovedení výslechu svědka R. a opatření informací o SIM kartě, neboť jde o námitky procesního charakteru, přičemž se jimi již dříve soudy zabývaly. Pod dovolací důvod nespadá ani výtka obviněného směřující do neumožněného nahlížení do spisu se stanovením této možnosti po dobu osmi týdnů, nadto již bylo stanovisko vrchního soudu k tomuto problému řádně objasněno v jeho rozhodnutí, s nímž se státní zástupce ztotožňuje.
K dovolacímu důvodu opírajícímu se o ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu státní zástupce uvedl, že ani ten nebyl uplatněn důvodně, neboť obviněný byl o konání veřejného zasedání řádně vyrozuměn, což ostatně dovodil a vysvětlil odvolací soud v písemném vyhotovení svého rozhodnutí.
Státní zástupce ani v případě tohoto obviněného neshledal tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když z obsahu trestního spisu naopak vyplývá, že soud postupoval v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. řádu, přičemž odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu k jeho osobě splňuje požadavky zakotvené v ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu a jako takové je plně přezkoumatelné.
Závěrem svých vyjádření státní zástupce navrhl, aby vzhledem k výše uvedeným důvodům Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná a aby tak učinil v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil souhlas s tím, aby i jiné než navrhované rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný G. K. G. písemnou repliku, v níž projevil nesouhlas s učiněnými závěry státního zástupce, své dovolání pokládá za důvodně podané v souladu s užitými dovolacími důvody, přičemž současně znovu opakuje názory, které byly prezentovány v podaném dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 3 To 5/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm., h) tr. řádu Obvinění podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou osobami oprávněnými k podání dovolání. Dovolání, které splňuje (s výše specifikovanou výhradou u obviněného S.) náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. řádu, podali prostřednictvím obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. řádu, ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. řádu a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují zákonem stanovené dovolací důvody, jejich existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění. Je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat případně korigovat jen soud druhého stupně v řízení o opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tak není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudu druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 313/09). Extrémní rozpor je dán ovšem jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
S ohledem na teoretická východiska rozvedená v předcházejícím odstavci lze dovodit, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá ta část argumentace obou obviněných, v jejímž rámci vznesli výhrady vůči rozsahu dokazování ve věci a ke způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily.
K vznesené výhradě tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a výsledným právním posouzením skutku Nejvyšší soud shrnuje, že existence tzv. extrémního nesouladu v posuzované věci shledána nebyla a uplatněná námitka se tak z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tímto ustanovením míjí, je pouhým opakováním nesouhlasu obviněných s provedenými skutkovými zjištěními a akcentací vlastních verzí skutkového stavu. Nejvyšší soud považuje za významné s ohledem na formulaci obviněnými uplatněných námitek konstatovat, že v žádném případě neprovádí restriktivní výklad výše citovaného zákonného ustanovení, naopak uplatňuje pouze svou konstantní judikaturu a nadto vychází i z usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, kde se konstatuje, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03)“. Totéž Ústavní soud konstatoval i v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07 , v němž ještě dodal: „ Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.
Z obsahu předloženého trestního spisu je zřejmé, že nalézací soud postupoval při zjišťování skutkového stavu pozorně, důsledně a zodpovědně, potřebné dokazování provedl v rozsahu, který byl nezbytný pro úplné a nezpochybnitelné zjištění skutkového stavu. V této fázi řízení před soudem byly plně respektovány zákonné požadavky vytýčené ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu. Proces hodnocení důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu zcela odpovídá požadavkům na hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž Nejvyšší soud v této činnosti neshledal žádnou svévoli, manipulaci či rozpor se zásadami formální logiky, případně metodami indukce a dedukce, tedy nic, co by proces hodnocení důkazů zatížilo vadou odůvodňující úvahu o nesouladnosti mezi důkazy, výsledným skutkovým zjištěním a z toho vzešlé užité právní kvalifikace činu. Tento svůj myšlenkový postup ostatně nalézací soud vyložil v písemném odůvodnění svého rozhodnutí, v němž stručně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů obecně i těch, které si vzájemně odporovaly, řídil. Je rovněž zřejmé, jakým způsobem se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto ohledu pak rozsudek soudu prvního stupně plně odpovídá zákonným požadavkům kladeným na jeho obsah ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu.
Pochybnosti nevzbuzuje ani rozhodnutí soudu druhého stupně, neboť z obsahu odůvodnění tohoto rozsudku je patrno, že odvolací soud nepominul ani jednu ze vznesených odvolacích námitek, které obvinění proti rozsudku soudu prvního stupně uplatnili, podrobně se jimi zabýval a závěry, k nimž v této souvislosti dospěl, ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Je tedy zřejmé, že činnost soudu druhého stupně se plně odvíjela v rozsahu stanoveném §254 odst. 1 tr. řádu, kdy byla přezkoumána zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozsudku, proti nimž bylo odvolání podáno, stejně jako správnost postupu řízení, které jejich vydání předcházelo, a to z hlediska obviněnými vytýkaných vad. I krajský soud tak dostál povinnostem, jež jsou upraveny v ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu z hlediska nároku na obsah a rozsah odůvodnění jím vydaného rozsudku a nelze mu proto nic vytknout.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že v napadeném rozhodnutí vrchního soudu, obdobně jako v rozhodnutí soudu prvého stupně neshledal nic, co by existenci extrémního rozporu odůvodňovalo.
Jako „ opomenuté“ je třeba hodnotit takové důkazy, které jsou rozhodné pro správná skutková zjištění soudu a jejichž neprovedení poznamenává kvalitu učiněných skutkových zjištění, která jsou za takové situace neúplná, případně nelogická, v každém případě však nasvědčují závěru, že se soud ve všech ohledech nevypořádal s obhajobou obviněného či že plně nerespektoval pravidla spravedlivého procesu, jehož se mu musí dostat. Na druhé straně je však plně v kompetenci rozhodujícího soudu, vzhledem k jím průběžně vyhodnocovaným výsledkům do té doby provedeného dokazování, stanovit, zda provádění dalších nových důkazů je či není nadbytečné, zda je či není přínosem pro další objasnění rozhodných skutečností. Rovněž je plně v jeho kompetenci i rozhodnutí o tom, zda již jednou v hlavním líčení provedený důkaz bude či nebude opakován, byť v jiné formě (provedení důkazu nikoli čtením doslovného přepisu zvukového záznamu, ale přehráním záznamu samotného). Negativní stanovisko soudu k opakování již jednou provedeného důkazu je tak logické a právo obviněného na spravedlivý proces nikterak nekrátí. Naopak není povinností soudu bez dalšího provádět každý obviněnými navrhovaný důkaz, neboť soud je dominus litis a jemu přísluší úvaha, zda a v jakém stadiu dokazování je věc „zralá“ pro rozhodnutí. Námitka obviněného G., že soudem nebyl připuštěn důkaz výslechem svědka R., není důvodná, s ohledem na výše uvedené nešlo o provedení zásadního důkazu, který by mohl zcela zvrátit výsledky provedeného dokazování, přičemž nelze přehlédnout, že závěry o tom, co by svědek případně mohl objasnit a k jakým výsledkům by případně mohlo vést zjištění držitele sim karty, jsou pouhými spekulativními závěry obviněného, když výsledky dokazování plně prokazují skutkový děj specifikovaný ve skutkové větě rozsudku. Tyto důkazy byly důvodně považovány za nadbytečné, nadto i velmi obtížně technicky proveditelné, což ostatně opakovaně připustil i obviněný G.
Nedůvodnými jsou námitky obviněných, že jim v důsledku shora popsaných námitek byl upřen spravedlivý proces. Tento názor Nejvyšší soud nesdílí, a to jednak s odkazem na předchozí pasáže tohoto rozhodnutí, jednak proto, že okolnost, že se obvinění s výsledkem trestního řízení neztotožnili, případně toto řízení nedopadlo podle jejich očekávání, není známkou toho, že by byl proces veden nespravedlivě.
Podle §235 odst. 1 tr. zákona se trestného činu vydírání dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Odstavce třetího tohoto zákonného ustanovení je užito tehdy, způsobí-li pachatel činem uvedeným v odstavci 1 smrt nebo škodu většího rozsahu.
Podle názoru Nejvyššího soudu jsou ve skutkové větě napadeného rozsudku obsaženy všechny zákonem požadované znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byli dovolatelé uznáni vinnými. Vykazuje znak nucení jiného, v daném případě zástupců poškozené společnosti Armatury Group, a. s., tím, že jim bude zmařen obchodní kontrakt v hodnotě nejméně 2,5 milionu eur, což zahrnuje znak pohrůžky jiné těžké újmy, aby něco konali, což v daném případě představuje záměr, aby uzavřeli smlouvu o obchodním zastoupení a vyplatili provizi ve výši přes 6 milionů korun, a v téže výši tak poškozené společnosti vznikla škoda velkého rozsahu, jíž částka přes 6 milionů korun je. Rovněž je v ní zahrnuta i subjektivní stránka tohoto trestného činu, úmyslné zavinění, neboť pouze jím je pokryto jednání obou obviněných o předchozí dohodě s dalšími osobami na předmětném jednání a o záměru na základě donucení zástupců poškozené společnosti získat neoprávněně finanční prostředky. Ve skutkové větě je rovněž obsaženo, že šlo o společné a naplánované jednání obou obviněných, což plně potvrzuje i posléze učiněný právní závěr o spolupachatelství na trestném činu, jakož popis skutku je přesný i pro určení stadia trestné činnosti ve formě pokusu. Pochybnosti nevznikly ani o výši škody, jíž oba obvinění napadají, přičemž v tomto směru Nejvyšší soud pro stručnost plně odkazuje na správné závěry, které o rozsahu škody a způsobu určení její výše učinil vrchní soud a které rovněž podrobně odůvodnil ve svém rozhodnutí na str. 10.
Pokud jde o námitku obviněného G. o nespravedlivém trestu, nelze ji podřadit pod dovolací důvod pode §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť pod toto ustanovení spadají jen ty případy týkající se uloženého trestu, kdy byl nebo nebyl v rozporu se zákonem uložen souhrnný či společný trest, nikoli však subjektivní hodnocení výše trestu obviněným. Uplatněná námitka není podřaditelná ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Tento názor sdílí i Ústavní soud, který se k této problematice vyslovil ve svém rozhodnutí ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, : „nelze se domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 a §31 odst. 1, 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání “. To platí i z hlediska platných zákonných ustanovení řešících stejnou právní problematiku podle §39 a 40 tr. zákoníku.
Procesní námitkou je i tvrzení obviněného G. o nepoužitelnosti důkazů, které byly opatřeny při prohlídce jiných prostor, a nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jen na okraj Nejvyšší soud uvádí, že tyto důkazy v řízení použity být mohly, neboť k nařízení prohlídky došlo dne 24. 9. 2008, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu, jímž za protiústavní označil ustanovení §83a odst. 1 tr. řádu, a na které obviněný odkazuje, bylo učiněno rozhodnutím pléna ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 31/10, takže se nelze dovolávat zpětné retroaktivity. V podrobnostech, jež řeší i případné nedostatky souhlasu soudce s provedením prohlídky, je třeba odkázat na podrobné odůvodnění právních úvah vrchního soudu, které k této námitce rozvedl na str. 7 svého rozsudku.
Další námitkou, jež nespadá pod deklarovaný dovolací důvod, je stížnost obviněného G. na neposkytnutí lhůty vrchním soudem k přípravě na veřejné zasedání a s tím spojené studium spisu. Jde o námitku irelevantní, na což ostatně poukázal i vrchní soud v souvislosti, kdy se s ní, tentokrát jako námitkou odvolací, ve svém rozhodnutí adekvátně vypořádal.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Toto ustanovení je relevantně uplatněno tehdy, kdy se v rozporu se zákonem hlavní líčení či veřejné zasedání konalo v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V posuzovaném případě byl obviněný G. o konání veřejného zasedání vyrozuměn, neboť odvolací soud jej ve veřejném zasedání nehodlal vyslýchat, a pokud v tomto případě bylo při doručování obsílky postupováno v intencích ustanovení §64 odst. 3, 4 tr. řádu, pak s ohledem na časová kriteria, o nichž odvolací soud nenabyl pochybností, neshledal důvod k odročení věci a ve stanoveném termínu jednal, a to především za přítomnosti tohoto obviněného. Pokud obviněný obsáhle polemizoval s typizací vzorů soudních obsílek, neměla tato polemika charakter právně relevantně uplatněné dovolací námitky a Nejvyšší soud ji neshledal důvodnou.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu lze podat dovolání bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Odkaz obviněného G. na tento dovolací důvod a argumentaci užitou k jeho uplatnění neshledal Nejvyšší soud důvodnou. V této souvislosti je třeba akcentovat shora učiněné závěry, kdy dovolací soud nezjistil žádné okolnosti odůvodňující uplatnění druhé varianty tohoto dovolacího důvodu.
Ze všech těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. řádu) proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných E. S. a G. K. G. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, a učinil tak v neveřejném zasedání konaném dle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Současně předsedkyně senátu podle §265o odst. 1 tr. řádu neshledala důvod pro odložení výkonu rozhodnutí u obviněného G., neboť obviněný dosud výkon trestu nenastoupil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 1. 2016
JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu