ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.29.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 29/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2016 o dovolání, které podal obviněný D. P. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015 sp. zn. 13 To 319/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 44/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 15. 5. 2015 sp. zn. 16 T 44/2014 uznal obviněného D. P. vinným přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že dne 8. 6. 2014 v době od cca 20.00 hodin do 21.00 hodin v obci Ú., okres P.-v., vezl poškozeného A. Z., automobilem na vlakové nádraží v Ú., poté, co poškozený z automobilu vystoupil, při vzájemném konfliktu s poškozeným, poškozeného úmyslně udeřil loktem na obličej, minimálně 2x - 3x pěstí do obličeje, dále pěstmi na tělo, když poškozený ležel na zemi na břiše, nožem poškozeného nejméně 2x řízl do zad. Poté při dalším setkání s poškozeným na vlakovém nádraží po dalším vzájemném konfliktu poškozeného úmyslně udeřil pěstí do břicha, kopl poškozeného do zad a udeřil jej pěstí do zad. Tímto svým jednáním způsobil poškozenému zlomeninu horní čelisti vlevo s přítomností krve v levé čelistní dutině a přítomností vzduchu v oblasti očnice a řezné rány na zádec h.
Za to byl obviněnému podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců.
Odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, zamítl podle §256 tr. ř. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2015 sp. zn. 13 To 319/2015.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že měl být soudy vyhodnocen jako spáchaný v nutné obraně, tudíž byla vyloučena protiprávnost činu. Obviněný se totiž toliko bránil násilnému agresívnímu útoku poškozeného s nožem, který jej inicioval po slovní rozepři, kdy jej obviněný upozornil, aby ztišil hlasitou hudbu. Poškozený poté nožem zhruba 30 cm dlouhým ohrožoval obviněného i svědky A. T. a V. B. a posledně jmenovaný jej musel držet, aby nepobodal obviněného, k němuž se na obranu obviněného připojila i svědkyně T., jíž poškozený pořezal na noze, takže musela vyhledat lékařské ošetření. Jen shodou okolností a zásahem těchto dvou svědků nebyl obviněný postižen na zdraví závažnějším způsobem. V další fázi konflikt před nádražím, jak potvrdil svědek B., rovněž inicioval poškozený, který opětovně napadl obviněného a povalil jej na zem. Teprve poté obviněný vstal a vrhl se na poškozeného. Svědek B. sice nevěděl, kdo vytáhl nůž, zda obviněný či poškozený, avšak obviněný jednoznačně uvedl, že druhý nůž opět vytáhl poškozený a jeho obhajoba nebyla nijak zpochybněna či vyvrácena. Ačkoli byla obrana obviněného intenzivnější než útok poškozeného, který inicioval, nevybočovala s ohledem na okolnosti případu z mezí nutné obrany, která může být intenzivnější než útok, který je odvracen. Nalézací soud měl proto obviněného v souladu s §226 písm. b) tr. ř. zprostit obžaloby s ohledem na splnění podmínek nutné obrany a na to, že se jednalo o čin jinak trestný, kterým byl odvracen přímo hrozící útok poškozeného, přičemž nelze jednání obviněného posoudit s ohledem na agresivitu poškozeného jako zcela zjevně nepřiměřené způsobu trvajícího útoku poškozeného. Postup soudu, pokud obviněného uznal vinným, je nezákonný.
Dovolatel proto na základě shora uvedených skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015 sp. zn. 13 To 319/2015 a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že jeho opakované námitky nejsou důvodné, neboť nebyly splněny podmínky nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, k čemuž správně dospěl soud prvního stupně na straně 5 až 6 odsuzujícího rozsudku i odvolací soud na straně 3 napadeného usnesení, na něž státní zástupce plně odkázal. Poukázal konkrétně na některé rozhodné skutečnosti vyplývající z výpovědí svědků A. T. a V. B. ohledně toho, že svědkyně byla přítomna jen první fázi konfliktu mezi obviněným a poškozeným a poté šla spát, a z výpovědi svědka B. nevyplývá, že by obviněný čelil útoku, naopak šlo o vzájemné napadání, resp. v momentě, kdy řezal poškozeného ležícího na břiše do zad, byl již útok ze strany poškozeného ukončen. Obviněný tak v dovolání opakuje tytéž námitky jako v předchozích stadiích trestního řízení, když soudy se s těmito námitkami náležitě vypořádaly, tudíž je dovolání nedůvodné (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či sp. zn. 6 Tdo 115/2012).
Za této situace, kdy bylo prokázáno jednak vzájemné napadání, jednak to, že útok byl ze strany poškozeného ukončen, nemá podle státního zástupce smysl řešit otázku, zda jednání obviněného bylo adekvátní, tedy zda obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Chybí-li stav nutné obrany, je zcela nadbytečné řešit, zda byla nutná obrana adekvátní či nikoliv. V dané věci nelze podle státního zástupce dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Odůvodnění jejich rozhodnutí splňuje požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Státní zástupce proto navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015 sp. zn. 13 To 319/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolatelem uplatněný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejprve je třeba konstatovat, že soud prvního stupně rozdělil konflikt obviněného a poškozeného do tří fází: v domě pana M., na cestě směrem na vlakové nádraží a na vlakovém nádraží. Zohlednil, že původcem rozepře byl poškozený (což posléze promítl i do úvah o výši trestu), neboť v první fázi inicioval konflikt, když chtěl po výtce obviněného k hlasitosti hudby na něj zaútočit nožem, do čehož vstoupila za účelem zabránění konfliktu mezi nimi i sestra obviněného svědkyně A. T., jíž poškozený způsobil řeznou ránu na levém stehně. Nalézací soud na straně 5 odůvodnění odsuzujícího rozsudku pak vzal v potaz následný psychický stav obviněného po tomto konfliktu, kdy poškozený v druhé fázi poblíž vlakového nádraží, kam jej obviněný vezl autem, aby odjel do R., vyskočil z auta a zahájil další fyzický výpad proti obviněnému. Nalézací soud uvedl, že obviněný již měl natolik „nervy na pochodu” umocněné zraněním jeho příbuzné a prvotním útokem poškozeného s nožem, že se rozhodl mu tzv. naložit.
Soud prvního stupně k již dříve vznesené námitce obviněného ohledně splnění podmínek nutné obrany konstatoval, že bránil-li by se obviněný proti útoku poškozeného s nožem v domě u pana M. a došlo by k obdobnému následku, pravděpodobně by byly splněny podmínky nutné obrany. Tato část konfliktu mu však kladena za vinu nebyla. Obviněný zaútočil na poškozeného až v druhé fázi, kdy se obviněný zvedl ze země u vozidla poté, co jej poškozený strčil, a zpacifikoval poškozeného natolik, že jej dostal na zem, kde ležel na břiše. V tento okamžik tak útok poškozeného již skončil, neboť mohl těžko dále fyzicky útočit na obviněného, který byl nad ním s nožem v ruce a měl nad ním jasnou převahu. Až poté, kdy již útok poškozeného netrval, jej obviněný pořezal na zádech. Jak přiléhavě uzavřel odvolací soud na straně 3 odůvodnění napadeného usnesení, jednalo se o odvetu za poranění sestry obviněného. Lze souhlasit se správným závěrem soudu prvního stupně, že obviněný mohl předejít stíhanému činu tím, že již v domě pana M. mohl přivolat policii, popřípadě tak učinit v momentě, kdy poškozeného zpacifikoval na zemi u vozidla. Nemusel tedy poškozeného pořezat, aby odvrátil jeho útok, který již netrval, a mohl jej tedy i s ohledem na svou fyzickou převahu řešit jiným způsobem. Rovněž nalézací soud logicky dospěl k závěru, že nelze opominout intenzitu ran uštědřených poškozenému, kterému obviněný mimo jiné zlomil čelist, a skutečnost, že obviněný v zásadě zraněný nebyl a pouze utrpěl drobné krvácení u ucha, jak vypověděl svědek V. B.
Z uvedeného je tak evidentní, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku znovu opakuje výtky ohledně splnění podmínek nutné obrany, ačkoli se s nimi dostatečně vypořádaly oba soudy nižších stupňů. Obviněný tak zjevně využil institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v předchozím řízení jenom proto, že není spokojen s jeho výsledkem, ačkoliv skutek byl správně právně posouzen, takže dovolání obviněného je proto zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného D. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 2. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu