ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.674.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 674/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného R. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 61 To 516/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 55/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. 9 T 55/2015 postoupil podle §222 odst. 2 tr. ř. trestní stíhání obviněného R. N. pro skutek spočívající v tom, že dne 17. 4. 2015 kolem 13:30 hodin v P., P. n. u domu zaparkoval na vyhrazeném místě pro invalidy firemní vozidlo zn. MERCEDES-BENZ GL 450 CDI, a poté, co k jeho vozidlu přistoupil strážník Městské policie hl. m. Prahy B. B., nasedl do vozidla a začal couvat v protisměru v jednosměrné ulici vedoucí na P. n., přičemž couval i přes přechod pro chodce, načež jej strážník vyzval, aby zanechal svého protiprávního jednání, vozidlo zastavil a předložil doklad totožnosti, což obviněný musel slyšet, neboť měl stažené okénko, přesto výzvám k zastavení vozidla nevyhověl a nadále pokračoval v couvání směrem k T. ulici, na což strážník reagoval tím, že zvedl paži se slovy „jménem zákona zastavte vozidlo”, po čemž obviněný náhle změnil směr jízdy, a přestože zřetelně strážníka viděl, rozjel se vozidlem přímo proti němu a narazil mu přední částí vozidla do stehen, načež se strážník v reakci na náraz opřel o kapotu vozidla oběma rukama, kdy následně obviněný s vozidlem znovu couvl, opětovně se rozjel proti strážníkovi a narazil přední částí vozidla do jeho stehen, po čemž se strážník opřel oběma rukama o kapotu vozidla, přičemž radiostanicí, kterou držel v ruce, promáčkl levou část přední kapoty vozidla, po čemž obviněný zastavil, vystoupil, zamkl vozidlo a odcházel z místa činu pryč, přičemž nadále na výzvy strážníka nereagoval , k projednání Městskému úřadu v Praze 1, protože skutek, pro který je obviněný stíhán, není trestným činem, avšak mohl by být jiným orgánem posouzen jako přestupek.
Stížnost státního zástupce, kterou proti tomuto usnesení podal, zamítl Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 61 To 516/2015 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal dovolání nejvyšší státní zástupce, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. [neboť jím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. d) tr. ř. a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §256b odst. 1 písm. f) tr. ř., jelikož bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí]. Dovolatel současně uplatnil i důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí o postoupení věci spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Státní zástupce konstatoval, že z věrohodné výpovědi poškozeného vyplynulo, že obviněný se dopustil vícero přestupkových jednání (parkování na místě pro invalidy, couvání jednosměrnou ulicí v protisměru i přes označený přechod pro chodce) a nedbal výzev poškozeného k zastavení a prokázání jeho totožnosti, přesto nadále couval a poškozený mu bránil v odjetí do přilehlé ulice svým tělem, když si stoupnul před vozidlo obviněného a opakoval své výzvy. Obviněný se přesto vozidlem rozjel proti němu a lehce do něj narazil, až se poškozený v reakci na náraz opřel o kapotu vozidla oběma rukama a promáčkl levou část přední kapoty vozidla obviněného. Pak opět obviněný couvl a znovu se rozjel dopředu a do poškozeného narazil ještě jednou. Tím byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě dle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když obviněný užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a tento čin spáchal se zbraní. Mimo veškerou pochybnost bylo totiž prokázáno, že obviněný, jako řidič motorového vozidla nerespektoval pokyn poškozeného – úřední osoby, naopak se mu snažil couváním ujet, čímž způsobil navíc komplikovanou dopravní situaci (couvání v protisměru jednosměrné ulice), přičemž když se mu to nepodařilo, přestože věděl, že poškozený stojí přímo před jím řízeným vozidlem, změnil směr a rozjížděl se opakovaně proti němu a do poškozeného nejméně dvakrát narazil.
Podle dovolatele oba soudy nižších stupňů ve věci nezohlednily související judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž pokud při splnění dalších zákonných podmínek pachatel užije proti úřední osobě jako prostředek fyzického nátlaku motorové vozidlo s úmyslem působit na výkon její pravomoci, je třeba dané jednání posoudit jako trestný čin násilí proti úřední osobě spáchaný se zbraní podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kdy motorové vozidlo se považuje za zbraň ve faktickém i právním smyslu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 951/2011, č. R 4782/1933). Pro naplnění zákonných znaků se nevyžaduje, aby došlo k újmě na zdraví dotčené úřední osoby, je proto irelevantní, že pachatel vyvinul s vozidlem užitým proti úřední osobě jen nepatrnou rychlost, která objektivně nebyla způsobilá přivodit jí vznik újmy na zdraví, pokud i takové jednání ovlivnilo průběh výkonu pravomoci úřední osoby (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1312/2012). Skutková podstata tohoto trestného činu nevyžaduje žádný speciální motiv na straně pachatele, ale je naplněna již tím, že pachatel útočí na úřední osobu ve snaze ovlivnit výkon její pravomoci, popřípadě se jedná o reakci na její předchozí úřední postup (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 725/2015). Předpokladem trestní odpovědnosti pachatele za zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není dosažení pachatelem zamýšleného výsledku ve výkonu pravomoci úřední osoby, zákon tedy nepředpokládá pro dokonání tohoto zločinu, aby pachatel skutečně dosáhl změny ve způsobu či výsledku výkonu pravomoci úřední osoby, ale postačí, že na tento výkon pravomoci úmyslně působí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 To 391/2014).
Dovolatel rovněž s poukazem na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. 301/2012, publikované pod č. 26/2012 Sb. rozh. tr. nesouhlasí s tím, že by jednání obviněného nevykazovalo společenskou škodlivost ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání posuzované v daném případě přitom v zásadě odpovídalo případům podřazovaným pod §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (tedy navíc jednáním podřazovaným nikoli pouze pod základní, ale pod kvalifikovanou skutkovou podstatu), když obviněný nepochybně a veřejně demonstroval absolutní ignoraci pokynů osoby, jež v danou chvíli na místě vykonávala pravomoci úřední osoby, a působil na výkon její pravomoci, uplatňované vůči němu, násilím za užití zbraně (viz např. již výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1312/2012). Byť je tedy jistě možné akceptovat, že mohou být spáchány i závažnější útoky subsumovatelné pod totéž ustanovení trestního zákoníku, nic to nemění na závěru, že formální znaky byly bezezbytku naplněny (což akceptuje i soud druhého stupně), a to nikoli zvláštním, výjimečným způsobem, vyžadujícím přihlédnutí k zásadě subsidiarity trestní represe. Jednáním obviněného byly standardním způsobem naplněny všechny znaky skutkové podstaty žalovaného zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a v žádném případě nepostačuje jeho jednání posoudit jako soudy uváděný přestupek.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za použití §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 61 To 516/2015, i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. 9 T 55/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
K podanému dovolání nejvyššího státního zástupce se obviněný do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 61 To 516/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Nejvyšší státní zástupce napadenému rozhodnutí vytýká, že jednání obviněného vykazuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a současně se jedná o skutek společensky škodlivý, nijak nevybočující z obdobných běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty.
Nejprve je nutno souhlasit s obecným právním výkladem stíhaného zločinu, jenž učinil dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku i s odkazem na související judikaturu, avšak je nutno konstatovat, že nejvyšší státní zástupce vychází z jiných skutkových zjištění, než jak je učinil soud prvního stupně po provedení zákonného dokazování, s jehož výsledky se ztotožnil i soud odvolací.
V předchozím řízení bylo soudy zjištěno, že obviněný nenajížděl na poškozeného policistu B. B. svým vozidlem MERCEDES-BENZ GL 450 CDI, z důvodu, aby působil na výkon jeho pravomoci, když jej poškozený vyzval, aby zastavil své vozidlo a prokázal svou totožnost poté, co se dopustil několika přestupků (zejména stání na místě označeném přenosnou dopravní značkou vyhrazeného parkoviště pro invalidy a současně stání na přechodu pro chodce ve vzdálenosti kratší než 5 m před ním, couvání na silnici v jednosměrné ulici v protisměru, neuposlechnutí výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci). Obviněný strážníkovi městské policie ze staženého okénka svého automobilu sdělil, že nejprve vozidlo přeparkuje a posléze bude s policistou dále komunikovat, neboť si byl vědom, že parkuje na „nevhodném místě”, a z okna přilehlé restaurace, kde obědval, si všimnul, že se v blízkosti uvolnilo jiné vhodnější parkovací místo. Na další výzvy policisty, kterého viděl, nereagoval. Začal couvat na jím zvolené místo, kdy i s ohledem na velikost svého vozidla na parkovací místo nenajel na první pokus, ale popojížděl dvakrát či třikrát dopředu a dozadu, než na něj nakonec zacouval, což potvrdili obviněný i poškozený. Poškozenému tak muselo být zřejmé, že obviněný nemínil z místa ujet, ale skutečně toliko vozidlo přeparkoval, o čemž podle obou soudů nižších stupňů svědčí jeho manévrovací pohyby dopředu a dozadu směrem k parkovacímu místu na krátkou vzdálenost v řádech několik centimetrů, velmi nízká rychlost, kterou obviněný manévroval na parkovacím místě, a taktéž skutečnost, že při kontaktu mezi tělem poškozeného a vozidlem obviněného poškozenému nevznikla žádná zranění, odřenina ani modřina na jeho těle a rovněž že obviněný po zaparkování vozidla z něj vystoupil, toto zajistil, nechal jej zde zaparkované a z místa chtěl odejít, když byl dále zastaven dalšími strážníky městské policie i příslušníky Policie ČR, se kterými celou situaci řešil a dobrovolně se podrobil úkonům vyšetřování. Sám poškozený strážník se ani nemohl cítit podstatně ohrožen, když dlouhodobě setrval před kapotou vozu obviněného (do níž opakovaně udeřil a způsobil tak prohlubeň v kapotě o velikosti 10 cm na 20 cm do hloubky 2 cm). Soud prvního stupně posoudil jednání obviněného logicky jako zcela nesprávné, nevhodné a arogantní, avšak samo o sobě neprokazující úmysl obviněného z místa ujet, popřípadě že by se snažil najet do poškozeného v reakci na jeho předchozí úřední postup - učinění zákonných výzev úřední osoby za účelem ztotožnění možného pachatele přestupků v oblasti silničního provozu a jejich vyšetření, aby jej donutil uskočit před jedoucím vozidlem, popřípadě do něj tímto dokonce najel, aby si zajistil volný průjezd z tohoto místa. Na základě těchto skutkových zjištění oba soudy dovodily, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka stíhaného zločinu, neboť obviněný neužil své vozidlo jako zbraň k násilí, jímž by působil na výkon pravomoci poškozeného B. B. jako úřední osoby.
V důsledku toho je pak nutno odmítnout protichůdné tvrzení nejvyššího státního zástupce uvedené v dovolání, že obviněný po nezdařeném parkování změnil směr a rozjížděl se opakovaně proti poškozenému, do něhož dvakrát vrazil vozidlem, neboť se snažil poškozenému ujet, jelikož z dokazování a výsledných skutkových závěrů soudů takový poznatek v žádném ohledu nevyplývá.
Související posouzení společenské škodlivosti žalovaného jednání koresponduje se správným závěrem obou soudů nižších stupňů, že stíhané jednání obviněného by mohlo být jiným orgánem posouzeno jako přestupek ve smyslu zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť se nejedná o trestný čin, tudíž postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
V návaznosti na výše uvedené závěry Nejvyšší soud nepřiznal opodstatněnost ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Ten je dán v případě, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Pokud jde o variantu rozhodnutí aplikovanou soudem prvního stupně v projednávaném případě, tedy o postoupení věci jinému orgánu, dovolací důvod lze spatřovat například v tom, že soud rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo v tom, že v době rozhodování soudu nebylo již možné takové jednání jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění projednat, neboť uplynula zákonná lhůta pro jeho projednání (srov. například §20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o přestupcích“), a proto měl soud obviněného zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Jak bylo ale již dovolacím soudem uvedeno, ve věci R. N. byly splněny podmínky pro procesní postup předpokládaný ustanovením §222 odst. 2 tr. ř., neboť v hlavním líčení byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav, jenž byl odlišný od skutku vyjádřeného v podané obžalobě a ve výsledku pak bylo soudem konstatováno, že se nejedná o trestný čin, ale žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Bylo tudíž na místě tento skutek postoupit příslušnému jinému orgánu – zde Městskému úřadu v Praze 1 (správně Úřadu městské části Praha 1).
Na základě shora uvedených závěrů nemohl obstát ani poslední z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů, a to podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Ten byl totiž spatřován v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. d) tr. ř., jímž bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, přičemž byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. a současně podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak ale Nejvyšší soud konstatoval, ani jeden z posledně citovaných dovolacích důvodů nebyl na základě argumentů uplatněných dovolatelem naplněn, a proto v návaznosti na uvedené nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož ve své podstatě bylo podáno z jiných důvodů než připouští ustanovení §265b tr. ř. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo toto rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 6. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu