ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.732.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 732/2016-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovolání obviněné I. L. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 9 To 485/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 74/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. L. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná I. L. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. 44 T 74/2015 uznána vinnou zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že společně s obviněnou I. L. dne 3. 6. 2015 okolo 15:20 hod. v P. – M. S., na tramvajové zastávce, Ú., ve směru zastávky N. t., spolu se samostatně stíhaným ml. „X. Y.“ *), a s odděleně stíhanou obviněnou V. B., po předchozí vzájemné dohodě jako členové organizované skupiny, která měla přesně rozdělené úlohy, před příjezdem tramvaje obstoupili skupinu cestujících, mezi nimiž byla i poškozená H. K., kdy při nástupu do tramvaje se obv. V. B. a ml. „X. Y.“ *) natlačili na schůdcích soupravy před poškozenou a tím jí zamezili nástupu do posledních dveří druhého vagonu tramvaje, přičemž v tu chvíli zezadu k poškozené přistoupily obviněné I. L. a I. L., které poté, co poškozené K. jedna z nich rozepla kabelku, vsunuly do kabelky poškozené, kterou měla tato přehozenou přes rameno, postupně svou ruku, přičemž jedna z obviněných si ji kryla kšiltovou čepicí připnutou na kabelce a druhá svetrem, co by tzv. šátro, a prohledaly její obsah ve snaze zmocnit se cenností, avšak následně si poškozená všimla jednání obviněných a začala křičet, následně svědek N. O. uchopil mladistvého „X. Y.“ *) do chvatu tzv. kravaty a v tuto chvíli již zakročila vůči pachatelům hlídka PČR, která celý průběh jednání obviněných z bezprostřední blízkosti sledovala od samého počátku, přičemž obv. I. L. se tohoto jednání dopustila, přestože byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Kladně, č. j. 1 T 217/2014-364, ze dne 10. 2. 2015, který nabyl právní moci dne 21. 5. 2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2015, č. j. 11 To 190/2015-394, mimo jiné i za spáchání přečinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců se zařazením do věznice s dozorem .
Za to jí byl podle §205 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné I. L.
Obviněné I. a I. L. tento rozsudek napadly odvoláním, jež byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 9 To 485/2015 podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná I. L. dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení jemu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že skutková zjištění jsou nejasná, neúplná a nesprávná. Předmětem dokazování byly pouze výpovědi zasahujících policistů, mezi nimiž jsou značně rozpory. Jediný další svědek N. O. skutek neviděl a všechny informace měl jen zprostředkovaně od poškozené, která nebyla v rozporu s §3 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (a související Dohodou mezi Evropskou unií a Japonskem o vzájemné pomoci v trestních věcech), vyslechnuta, ačkoli v podaném vysvětlení uvedla zásadní a bezprostřední údaje o popisu dovolatelky a ostatních spolupachatelů činu. Poškozená přitom byla středem celého dění a až její výpověď mohla v potřebném rozsahu objasnit nebo vyvrátit podstatné skutkové rozpory a pochybnosti (zejména věk dovolatelky a barva jejích šatů, jež měla při činu na sobě). Oba soudy provedením nedostatečného dokazování s odkazem na ekonomii řízení rezignovaly na svou povinnost zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností, čímž došlo k porušení ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §205 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
Dovolatelka považuje objektivní stránku činu za nepřezkoumatelnou, neboť se v popisu skutku uvádí, že snahou spoluobviněných bylo zmocnit se cenin, aniž by to odpovídalo jakémukoli z provedených důkazů, a k námitce se tímto pochybením nezabýval ani odvolací soud. Z provedeného dokazování ani nevyplývá, že by se dovolatelka měla stíhaného zločinu dopustit jako členka organizované skupiny, což odvolací soud chybně bez dalšího dovodil z příbuzenského poměru k ostatním spoluobviněným. Dovolatelka se ztotožnila s názorem odvolacího soudu, že případná domluva ohledně činnosti organizované skupiny nemusí být výslovná a postačí kupříkladu gesta či pohledy, avšak nebylo prokázáno, že by sama vedla s dalšími spoluobviněnými jakoukoli verbální či neverbální komunikaci o rozdělení úloh a přípravě trestné činnosti, když i všichni svědci potvrdili, že neslyšeli a ani neznají obsah komunikace mezi spoluobviněnými. Před soudem slyšení zasahující policisté poskytli tři verze průběhu skutkového děje, tedy že se všichni spoluobvinění měli držet u sebe a vést verbální komunikaci, popřípadě se měli rozdělit a část z nich se měla pohybovat po ostrůvku a tipovat oběti a část stát na místě či že skupina Japonců tramvaj dobíhala. Nelogicky pak vyznívá, že mělo před příjezdem tramvaje dojít k vytipování obětí a komunikaci o rozdělení úloh a provedení činu. Svědek O. uvedl, že si dovolatelky ani dalších pachatelů nevšiml a to ani jejich pomůcek sestávajících se z v létě neobvyklých teplých částí oděvů. Naopak vypověděl, že byli oblečení spoře, a nijak neobyčejně se podle něj nechovali. Poškozená měla být podle závěru obou soudů vytipována jako oběť trestného činu, ačkoli sama uvedla, že seděla od ostrůvku opodál na lavičce a tramvaj bezprostředně před příjezdem tramvaje dobíhala. Z provedeného dokazování neplyne žádná snaha o zvýšení efektivnosti provedení trestného činu či jeho negativního následku nebo o ztížení odhalení trestného činu, tudíž nebylo možno kvalifikovat stíhané jednání jako spáchané organizovanou skupinou.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 9 To 485/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. 44 T 74/2015 a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasila s projednáním rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání. Dále v souladu s §265h odst. 3 tr. ř. navrhla přerušit výkon svého vykonávaného trestu, neboť je zřejmé, že stíhaný zločin nespáchala, tudíž je další výkon trestu neopodstatněný.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se po rekapitulaci skutkových zjištění k dovolání obviněné vyjádřil v tom smyslu, že soudy obou stupňů provedly dostupné důkazy v rozsahu pro rozhodnutí nezbytné a v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Provedené důkazy pak hodnotily jednotlivě i v jejich souhrnu, a to zcela v souladu se zásadami formální logiky (§2 odst. 6 tr. ř.). Argument obviněné o nevyslechnutí poškozené K. před soudem by bylo možno podřadit pod námitku tzv. opomenutého důkazu, avšak nejedná se o takový důkaz, jehož neprovedení nebylo náležitě odůvodněno, jelikož se s ním soudy pečlivě zabývaly. V souhrnu představuje i s dalšími ve věci provedenými důkazy dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu (trestnou činnost obviněných viděli celkem čtyři svědci), soudy navíc zcela rozumně dovodily, že výpověď poškozené by k dalšímu objasnění skutkového stavu nijak nepřispěla. Na tom pak nic nemění ani skutečnost, že by teoreticky bylo možné výpověď takové svědkyně provést i prostřednictvím videokonference dožádáním do Japonska. Státní zástupce konstatoval, že ani další výtky obviněné ohledně nedodržení zásady in dubio pro reo nelze podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy provedené důkazy v tomto případě tvoří ucelený řetězec důkazů, který vede k jednoznačnému logickému a nezpochybnitelnému závěru, že obviněná spáchala zločin krádeže dle §205 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
S dalším argumentem obviněné o nenaplnění spáchání činu členem organizované skupiny se soudy obou stupňů také pečlivě vypořádaly, a to zcela v souladu s ustálenou judikaturou soudů (např. rozhodnutí publikované pod č. 53/1976 Sb. rozh. tr., či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015 sp. zn. 11 Tdo 504/2015). Odvolací soud sice konstatoval, že jsou všichni obvinění jako příbuzní sehraní, avšak nejednalo se o jedinou skutečnost, která by dle soudu dokazovala existenci organizované skupiny, neboť ji hodnotil v souvislosti s dalšími skutečnostmi vyplývajícími z dokazování, tj. faktického chování obviněných jako dalších členů organizované skupiny na místě činu, jež tak upoutalo pozornost zasahujících policistů, a jejich celkového jednání v daném kontextu, které zjevně směřovalo k vytvoření podmínek pro okradení poškozené japonské turistky. Soudy tedy nepovažovaly za důkaz dohody členů organizované skupiny jakoukoli komunikaci mezi nimi, nýbrž jejich celkové jednání.
Úvaha soudů o úmyslu obviněné zmocnit se „cenin“ vyplývá z prokázaných okolností jejího jednání, když ve spolupráci s dalšími členy organizované skupiny záměrně vytvořili situaci umožňující nepozorované prohledání kabelky poškozené, což směřovalo ke zmocnění se cizích cennějších věcí, které ženy obvykle ve svých kabelkách přechovávají. Pokud tedy soudy správně vyšly ze zjištění, že obviněná společně se spoluobviněnou I. L. poškozené otevřela kabelku a postupně ji obě prohledávaly, ač se nejednalo o kabelku jejich vlastní, bylo by absurdní tvrdit, že k prohledávání kabelky, za takto jimi navozené situace, nedošlo právě z důvodu odcizení předmětů, které se v kabelce nalézaly. Státní zástupce pak pro úplnost připomněl, že pro naplnění znaků trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku není podstatná hodnota věcí, kterých se pachatel zamýšlí zmocnit.
V dané věci pak podle státního zástupce nebyl naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněný v jeho druhé alternativě, neboť nebyla zjištěna existence vytýkané vady zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.). Zároveň tak podle něj není namístě zabývat se podnětem obviněné k přerušení výkonu rozhodnutí, ať už ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř., popřípadě podle §265o odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud po přezkoumání věci zjistil, že dovolání obviněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 9 To 485/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Obviněná jej uplatnila v jeho druhé variantě, tedy že v předchozím řízení byl dán dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. Obviněná se v dovolání soustředila jen na zopakování svých odvolacích námitek týkajících se nesprávnosti skutkových zjištění, domnělých rozporů mezi výpověďmi svědků - zasahujících policistů a svědka O. a údajné důkazní nouze, když podle ní při nedostatku skutkových zjištění svědčících pro její vinu měla být v souladu se zásadou in dubio pro reo zproštěna obžaloby. Tyto výtky jsou však veskrze skutkové, odvolací soud je přesvědčivě vyvrátil, a nemohou tudíž naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obdobná situace vyvstává zároveň u námitky nevyslechnutí poškozené K., když návrh na doplnění dokazování o výpověď této svědkyně nalézací soud v souladu s §216 odst. 1 tr. ř. zamítnul pro nadbytečnost, neboť považoval zjištěný skutkový stav za dostatečně prokázaný, bez důvodných pochybností v rozsahu nutném pro své rozhodnutí, přičemž tak podle §2 odst. 4 tr. ř. zohlednil zásadu procesní ekonomie, kdy bylo nutno s největším možným urychlením projednat vazební věc. Současně přihlédl i k vzdálenosti místa pobytu svědkyně K. v Japonsku a její vyšší věk. S postupem nalézacího soudu a s jeho závěrem o nehospodárností zajištění výpovědi svědkyně se ztotožnil k odvolací námitce obviněné i soud druhého stupně, když konstatoval, že se soud prvního stupně s úředním záznamem o podaném vysvětlení poškozené K., jenž nebyl procesně použitelný před soudem, seznámil, a logicky dovodil, když poškozená uvedla, že si není vědoma, kdo jí rozepnul kabelku a vložil do ní ruku, tedy nevšimla si ničeho podstatného, že by soudu nesdělila žádné rozhodné skutečnosti, které by již nebyly prokázány v té době důkazy jinými. Nebyl proto dán ani důvod poškozenou z Japonska předvolat, využít videokonference či dožádání právní pomoci z Japonska. Nejvyšší soud uzavírá, že nevyslechnutí poškozené coby svědkyně před soudem nelze označit za tzv. opomenutý důkaz, neboť oba soudy důvody pro zamítnutí návrhu obhajoby na doplnění dokazování v daném směru dostatečně a logicky ve svých rozhodnutích odůvodnily.
K otázce prokázání snahy všech obviněných zmocnit se „cenin” lze uvést následující. Z popisu skutku plyne, že spoluobviněné L. obě vsunuly svou ruku do kabelky poškozené K. ve snaze zmocnit se cenností . Je pochopitelné, že předem spoluobvinění nemohli vědět, co bude mít poškozená japonská turistka v kabelce, ale pro zajištění co největší úspěšnosti zmocnění se cizí věci v dostatečné hodnotě si jako osoby zběhlé v této trestné činnosti, což lze dovodit právě u obviněných L. jako zkušených recidivistek, kdy I. má 9 záznamů v Rejstříku trestu, z toho 7 odsouzení pro trestné činy krádeže či pokusy o ně, a I. 11 záznamů, z toho 10 odsouzení pro krádeže či pokusy o ně, a k tomu navíc 2 odsouzení cizozemským soudem pro krádeže spáchané ve Velké Británii, si spolu s dalšími spoluobviněnými B. a ml. „X. Y.“ *) vybrali trasu linky MHD nacházející se v místě s velkou koncentrací pražských památek, u nichž se pohybují davy turistů, a vědomě se zaměřili právě na asijské turisty, u nichž je pravděpodobnější, že budou mít při sobě větší částku peněz, fotoaparát či jinou elektroniku. Z těchto důvodů pak nelze vytknout soudu prvního stupně jeho závěr o snaze spoluobviněných získat věci v souhrnu označené jako cennosti.
Námitku o nenaplnění znaku spáchání činu členem organizované skupiny ve smyslu §205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku uvádí dovolatelka opakovaně a lze prohlásit, že s touto se oba soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly.
Pojem organizované skupiny sice není v trestním zákoníku přímo definován, avšak podle ustálené judikatury se jí rozumí sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Přitom se nevyžaduje, aby byl pachatel za člena této skupiny výslovně přijat nebo k ní výslovně přistoupil. Úplně postačí, když se pachatel do skupiny fakticky včlení a aktivně se na její činnosti podílí. Nevyžaduje se ani, aby šlo o soustavnou trestnou činnost, a postačí, když je tímto způsobem proveden i pouze jeden akt trestné činnosti (k tomu srov. rozhodnutí č. 45/1986, č. 1/1980, č. 53/1976-II. aj. Sb. rozh. trest). Pachatel pak musí vědět, že jde o takovou organizovanou skupinu.
Soudy nalézací i odvolací plně v souladu se shora uvedeným vymezením zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže dovodily, že čin byl spáchán nejméně třemi trestně odpovědnými příbuznými osobami, mezi nimiž byla provedena dělba úkolů tak, že V. B. spolu se svým synem samostatně stíhaným mladistvým „X. Y.“ *) simulovali tlačenici ve dveřích tramvaje, do níž nastupovala skupinka japonských turistů, mezi nimiž byl i svědek O. a jeho teta poškozená K., čímž úmyslně zbrzdili nastupování poškozené K., na níž se v závěsu na těsno natlačily obviněné L., jež se obě pokusily vsunutím ruky do její kabelky odcizit zde se nacházející věci. Úspěšnost svého počínání a snahu o neodhalení činu zvýšily tím, že se vybavily kusem oděvu tzv. šátrem za účelem zakrytí ruky strčené do cizího zavazadla, v tomto případě kabelky, z čehož lze dovodit, že spoluobviněným B. a ml. „X. Y.“ *) byla předem určena role těch, kteří znesnadní nastupování ostatních osob, a ve vzniklé tlačenici pak obviněné L. provedou faktické odcizení věcí, jež může mít vytipovaná osoba na sobě či při sobě. Jejich rozdělení úloh a vytipování poškozených plyne i z jejich pohybu po ostrůvku tramvajové zastávky, jejich verbální a nonverbální komunikace, gestikulace a pozorování osob pohybujících se po ostrůvku a jejich zavazadel, jež ihned upoutala pozornost specializovaných policistů v civilu, členů pracovní skupiny BEST podílejících se na odhalování kapesních krádeží v P. v rámci akce K., kteří celé jejich počínání přímo sledovali z bezprostřední blízkosti od jeho počátku.
Nelze tedy souhlasit s názorem dovolatelky uvedeným v mimořádném opravném prostředku, že by soudy organizovanost skupiny dovodily výlučně z příbuzenského vztahu všech spoluobviněných. Ten byl ve skutečnosti jen jedním aspektem z mnoha, které soudy v tomto případě hodnotily. Převažujícím zde však bylo konkrétní jednání jednotlivých osob za daných okolností, které se na předmětném skutku podílely, což bylo v podrobnostech vyjádřeno výše.
Nejvyšší soud proto považuje ve vztahu k obviněné I. L. soudy aplikovanou právní kvalifikaci skutku jako zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za zcela přiléhavou a plně odpovídající znění zákona.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné I. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002). V části svého dovolání se totiž dovolatelka ocitla mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a pokud jde o zbývající námitky, tak ty jsou pouhým opakováním argumentace, se kterou se oba soudy nižších stupňů již dříve adekvátně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Zmíněné konstatování ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak zákonitě muselo vést i k závěru o nenaplnění dalšího z uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Vzhledem k tomuto rozhodnutí pak Nejvyšší soud neshledal ani důvodu k vyhovění návrhu obviněné na přerušení výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., když návrh v daném směru (podle §265h odst. 3 tr. ř.) nebyl předsedkyní senátu soudu prvního stupně učiněn. Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.