ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.828.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 828/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 7. 2016 o dovolání obviněného M. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2016 sp. zn. 9 To 65/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 31/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. S. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 1. 2016 sp. zn. 2 T 31/2015 uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 1. února 2015 v době kolem 05.00 hod. v P., v ulici Z. při kontrole strážníky Městské policie hlavního města Prahy pro podezření z řízení osobního automobilu pod vlivem požitého alkoholu se nejprve pokusil z místa odejít, poté popíral, že by strážníky zastavený automobil řídil, odmítal předložit osobní doklady, takže na místo byla přivolána hlídka Policie ČR, strážníkům i policistům vyhrožoval, že je svlékne z uniformy, odmítal spolupracovat a strážníka Městské policie M. M., úmyslně udeřil pravou pěstí do pravé strany hrudníku. Za to mu byl podle §325 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.
Odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, zamítl podle §256 tr. ř. Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2016 sp. zn. 9 To 65/2016.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož oba soudy rozhodující ve věci podle něj nesprávně právně posoudily stíhaný skutek jako přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když předmětem útoku nebyla úřední osoba. Podle dovolatele strážník obecní policie může být ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku úřední osobou jen za předpokladu, že přímo vykonává svá oprávnění podle §11 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii”). Pro naplnění zákonných znaků přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 tr. zákoníku je třeba, aby bylo užito násilí proti úřední osobě v souvislosti s výkonem její pravomoci, tedy násilí má směřovat přímo proti úřední osobě, jejíž odpor má být překonán nebo jejímuž odporu chce pachatel zamezit. Užití násilí u stíhaného přečinu musí z časového hlediska předcházet výkonu pravomoci úřední osoby nebo k němu musí dojít při výkonu pravomoci (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3127-3128). Útok na poškozeného strážníka Městské policie M. M. nastal v okamžiku, kdy sice byl ve služebním stejnokroji městské policie, ale již nepožíval postavení úřední osoby, neboť vůči obviněnému neužíval žádnou pravomoc. Nelze souhlasit s tím, že úřední osobou je osoba, která svou pravomoc vykonávala, pak výkon její pravomoci skončil, ale je nadále chráněna trestním zákoníkem pro případ, že by snad v budoucnu mohl takový výkon pravomoci pokračovat. Nelze přijmout ani pochybný závěr odvolacího soudu, že mělo jít o společný výkon pravomoci orgánů Městské policie a Policie ČR. Jedná se o projev libovůle soudu, neboť ze všech důkazů vyplývá, že věc převzala do kompetence Policie ČR.
Oba soudy neuvedly, jak obviněný konkrétně měl nebo chtěl ovlivnit pravomoc poškozeného, ani z jeho jednání nevyplývá, že by měl jednat v přímém úmyslu působit na výkon pravomoci poškozeného. Nebyla proto naplněna subjektivní (tj. záměrné použití násilí s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba svou pravomoc vůbec nevykonala, anebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než ze strany pachatele došlo k použití násilí) ani objektivní stránka. Odůvodnění odvolacího soudu je zapleveleno fakty se samotným údajně trestným jednáním nesouvisejícím (spekulace o ovlivnění alkoholem nijak nepodpořený jediným důkazem, verbální projevy, které nejsou znakem dané skutkové podstaty, až po obvinění z nespolupráce).
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2016 sp. zn. 9 To 65/2016 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 1. 2016 sp. zn. 2 T 31/2015 zrušil a Obvodnímu soudu pro Prahu 6 věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že se námitky dovolatele fakticky týkají pouze otázky, zda jeho jednání mělo být posouzeno podle §325 odst. 1 písm. a) nebo podle §325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Je nepochybné, že strážníci městské policie, kteří proti obviněnému prováděli úkony pro podezření z řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, tj. pro podezření z přestupkového jednání, vykonávali svoji pravomoc vyplývající z ustanovení §11 odst. 1 písm. a), §12 odst. 2 písm. b) zákona o obecní policii. Některé skutečnosti vylíčené v tzv. skutkové větě (výhrůžky svlečením z uniformy) svědčí o jednoznačně negativním přístupu dovolatele k činnosti strážníků městské policie. K fyzickému napadení M. M. obviněným v žádném případě nedošlo bez jakékoli souvislosti s výkonem jeho pravomoci, např. z důvodů osobní antipatie. I kdyby bylo vycházeno z konstrukce prezentované dovolatelem, tj. že v době útoku již strážník M. M. svoji pravomoc nevykonával, bylo by namístě považovat fyzický útok obviněného za odplatu za předchozí výkon pravomoci, tj. za jednání naplňující skutkovou podstatu přečinu podle §325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Dovolatel se podle státního zástupce patrně nesprávně domnívá, že skončením výkonu pravomoci končí jakákoli trestněprávní ochrana úřední osoby. Státní zástupce rekapituloval právní závěry odvolacího soudu obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí na straně 5. Shrnul, že jednání obviněného směřovalo právě k tomu, aby strážníkům městské policie zabránil v pokračování výkonu jejich pravomoci. Takovéto jednání – i když snad v momentě vlastního útoku (úder pěstí) poškozený M. vůči obviněnému bezprostředně žádný služební úkon neprováděl - je nutno posuzovat jako použití násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, nikoli jako použití násilí pro tento výkon. Státní zástupce dodal, že k použití násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby ve smyslu §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku může dojít nejenom přímo při výkonu této pravomoci, ale může mu i časově předcházet. Není tedy nic nepřijatelného na dovolatelem odmítaném závěru, podle něhož úřední osoba, která výkon své pravomoci přerušila, pokud se lze domnívat, že v tomto výkonu bude pokračovat, nadále požívá ochrany §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pro tento budoucí výkon. Nic na tom nemění ani skutečnost, že právě v důsledku spáchání trestného činu podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k dalšímu výkonu pravomoci nedojde.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2016 sp. zn. 9 To 65/2016 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Dovolatel namítá nemožnost naplnění skutkové podstaty stíhaného přečinu z důvodu absentujícího znaku úřední osoby, neboť poškozený v době ataku obviněného již nedisponoval jako strážník městské policie pravomocí příslušející úřední osobě, když v daném okamžiku již bylo projednání věci převzato příslušníky Policie ČR zasahujícími na místě. Právní kvalifikaci rovněž vytýká nenaplnění zavinění a objektivní stránky citovaného přečinu.
K tomu je potřeba uvést, že se zjevně jedná o setrvalou obhajobu, jíž obviněný uplatnil nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale taktéž ve svém odvolání a znovu ji opakuje i v dovolání. Oba předchozí soudy ale na tuto argumentaci obviněného dostatečně reagovaly v odůvodnění svých rozhodnutí. V tomto ohledu lze zejména odkázat na podrobné vypořádání se s touto námitkou na straně 4 až 6 odůvodnění napadeného usnesení, v němž odvolací soud nejprve na základě právní teorie a konstantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu obecně vymezil pojem úřední osoby a výkonu pravomoci ve smyslu §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a správně vyhodnotil zásah vůči obviněnému realizovaný příslušníky Policie ČR a strážníky městské policie jako zákonný a přiměřený. Ze skutkových zjištění vyplývá, že hlídka městské policie musela obviněného a jeho spolujezdce svědka K. po zastavení vozidla řízeným obviněným z důvodu podezření požití alkoholu dohnat, neboť z auta po zastavení policií odešli. Obviněného jako osobu podezřelou ze spáchání přestupku v dopravě hlídka vyzvala k prokázání totožnosti /viz §12 odst. 2 písm. b) zákona o obecní policii/ a požadovala potřebné vysvětlení k projednání přestupku /viz §11 odst. 1 písm. a) zákona o obecní policii/. Obviněný popřel, že by vůz řídil, choval se arogantně, prokázání totožnosti bez právního důvodu odmítl. Jevil známky opilosti, což příslušníci městské policie dovodili z jeho dechu, nekoordinovaných pohybů a špatné artikulace. Strážníky rovněž častoval vulgárními výrazy a sdělil jim, že je právník a že je svleče z uniformy. Zákrok policistů si nahrával a uvedl, že bude jednat pouze se státní policií, kterou strážníci a opakovaně i svědek K. přivolali. Poté, co na místo přijela přivolaná hlídka Policie ČR, jim obviněný i svědek K. prokázali svou totožnost, avšak obviněný výzvě k podrobení se dechové zkoušce na alkohol přístrojem Dräger a následující výzvě k podrobení se lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve nebo moči odmítl vyhovět a začal na ně agresivně křičet, že nic neudělal, že jednání zasahujících policistů je protizákonné a že je vysvleče z uniformy. Mezitím se svědek K. taktéž jevící známky opilosti okolo nich kymácel, vrávoral, situaci natáčel na mobilní telefon a chtěl se vměšovat do probíhajícího úkonu, přičemž byl upozorněn, aby tak nečinil. Stejně tak obviněný byl vyzýván, aby si držel od zasahujících policistů odstup a uklidnil se. V situaci, kdy se přes předchozí upozornění svědek K. přiblížil ke strážníku městské policie M., tento jej odstrčil dozadu. Obviněný se pak rychle k tomuto policistovi přiblížil, strčil do něj levou rukou a udeřil jej pravou pěstí do pravé strany hrudníku, až tento zavrávoral.
Odvolací soud pak správně dovodil, že v daném momentu vykonával strážník M. pravomoc obecní policie v souladu se zákonem o obecní policii, byť za současné přítomnosti příslušníků Policie ČR, a to konkrétně v oblasti dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích a odhalování přestupku v oblasti provozu na pozemních komunikacích, tedy požíval ochrany úřední osoby ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, aniž by se svévolným či nezákonným postupem vyloučil z ochrany poskytované úředním osobám ve smyslu §325 odst. 1 tr. zákoníku. Až teprve v průběhu řešení přestupku, zjišťování a ověřování totožnosti posádky vozidla sestávající se z obviněného a svědka K., kteří nevyhověli výzvám hlídky městské policie v rozporu s §11 odst. 1 a 3 a §12 odst. 3 zákona o obecní policii, obviněný zaútočil na poškozeného. Strážník M. sice vůči obviněnému v daný moment nečinil žádný konkrétní služební úkon, avšak toliko pouze z důvodu shora popsaného závadného protizákonného jednání obviněného a jím opakovaného odmítání prokázání totožnosti a poskytnutí potřebné součinnosti. Posléze přivolaná hlídka Policie ČR na místě pak pouze asistovala při těchto úkonech a pomáhala pacifikovat agresivitu obviněného. Je tak zřejmé, že Policie ČR by za předpokladu neuskutečnění násilného jednání obviněného vůči poškozenému M., spáchaného v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, věc vůbec nepřevzala, neboť obviněný by byl vyšetřován pouze pro přestupkové jednání náležející do pravomoci obecní policie, tj. Městské policie hlavního města Prahy. Uvedení souvisejících okolností ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku v podobě odejití z místa činu po zastavení vozidla obviněného městskou policií, arogantní chování obviněného či výhružky policistům pouze dokreslují jednání obviněného. To posléze vyústilo v násilný atak vůči poškozenému M. z důvodu jeho odplaty, tedy nespokojenosti, že bylo dosaženo jeho ztotožnění a kontroly, a jako reakce na legitimní zákrok poškozeného M. vůči svědku K., který přes předchozí upozornění opakovaně znesnadňoval prošetření možného přestupkového jednání obviněného. Obviněný tedy užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci strážníka M. M. jako úřední osoby ve smyslu §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odvolací soud dostatečně specifikoval jednání obviněného, jeho následek i kauzální nexus mezi nimi.
Z uvedeného je tak zřejmé, že již odvolací soud se podrobně vypořádal s argumentací obviněného znovu uplatňovanou v dovolání, a to pouze z důvodu, že obviněný není spokojen s výsledkem předchozího řízení, ačkoliv skutek byl správně právně posouzen. Nejvyšší soud proto v podrobnostech odkazuje na podrobné a dostatečné odůvodnění napadeného usnesení soudu druhého stupně. V důsledku toho pak Nejvyšší soud dovolání obviněného M. S. musel označit za zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002) a jako takové je z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) odmítnul. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 7. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu