ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.890.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 890/2016-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2016 o dovolání obviněné M. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 9 To 107/2015, v trestní věci vedené Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 5 T 39/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. K. odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze uznal rozsudkem ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 5 T 39/2015 obviněnou M. K. vinnou zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3, věta prvá, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku za skutky zde popsané pod bodem I. a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku za skutky zde popsané pod bodem I. až III. Za to byla obviněná podle §234 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. V souladu s §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené GE Money Bank, a. s., IČ: 25672720, se sídlem v Praze 4 - Michle, Vyskočilova 1422/1a, škodu ve výši 1.592.197,05 Kč.
Odvolání obviněné, které proti tomuto rozsudku podala, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 9 To 107/2015 zamítl podle §256 tr. ř.
Citované usnesení odvolacího soudu napadla obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., neboť jí byl podle jejího názoru uložen nepřiměřený trest. V jejím konkrétním případě soud nesprávně nevyužil mimořádného snížení trestu ve smyslu §58 tr. zákoníku, ačkoli pro něj byly splněny zákonem předvídané podmínky. Soudy se nevypořádaly s individuálními okolnostmi případu, aby bylo předejito formalistickému rozhodnutí, které nereflektuje principy spravedlnosti a přiměřenosti ukládaného trestu ve smyslu §38 odst. 1, 2 a §39 odst. 1, 3 tr. zákoníku a jedná se tak o citelné porušení práva obviněné na spravedlivý proces a základní zásady trestního řízení zakotvené v §2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnocení důkazů podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Není v zájmu společnosti, obviněné, ani poškozené, aby byla podrobena přímému výkonu trestu odnětí svobody, jímž bude poškozené reálně znemožněno domoci se náhrady škody, jelikož obviněná nebude moci docházet do zaměstnání a po propuštění lze předpokládat, že se obviněná s ohledem na její stigmatizaci nebude schopna resocializovat a vzhledem k její tíživé finanční situaci by mohlo dojít k nežádoucímu recidivnímu jednání. Jedná se tak o uložení exemplárního trestu v rozporu s jeho účelem. Obviněné je tím zároveň znemožněno starat se o jejího nemocného tchána. V současné době je zároveň nucena docházet kvůli svému zdravotnímu stavu na psychiatrii, jelikož jí dané okolnosti přivedly na pokraj psychického zhroucení, což vygradovalo až k pokusu obviněné spáchat sebevraždu. Již samotné trestní řízení je pro obviněnou velkým poučením a sankcí za její protiprávní jednání, což ovlivňuje i pohled okolí na její osobu. Obviněná si plně uvědomuje protiprávnost i následky svých činů a upřímně jich lituje. Odvolací soud nepřihlédl k dosavadnímu způsobu života a možnostem její nápravy, kdy doposud nebyla trestána, a to ani v přestupkovém řízení. Nedostatečně vyhodnotil její chování po činu v podobě snahy odčinit způsobenou škodu (prodej jejího domu, nalezení brigády vedle hlavního zaměstnání u České pošty) a odstranit škodlivé následky činu. Obviněná neutekla, ani se neskrývala, ke svému činu se doznala a aktivně spolupracovala s orgány činnými v trestním řízení. Z vlastního popudu se svědkyním F. a H. omluvila a tyto svědkyně uvedly, že jí odpouštějí. Všechny zmíněné okolnosti soudy nevzaly na úkor obviněné bez zjevného důvodu dostatečně v potaz. Nelze souhlasit ani se strohým závěrem soudů o vysokém stupni společenské škodlivosti činu zakládající nutnost sankce v podobě nepodmíněného výkonu trestu odnětí svobody, neboť nezohlednily aktivní snahu obviněné vzniklou škodu nahradit v maximální možné míře vzhledem k její finanční, zdravotní a existenční situaci. Odvolací soud účelově zlehčoval polehčující okolnosti svědčící obviněné, zatímco vyzdvihoval okolnosti přitěžující. Argumentaci odvolacího soudu v napadeném usnesení ohledně nemožnosti užití ustanovení o mimořádném snížení trestu je třeba odmítnout, neboť by tento institut zůstal zcela nevyužívaný, pokud by byly okolnosti zakládající důvod pro jeho aplikaci vyhodnoceny jako okolnosti běžně se vyskytující. Obviněná spatřuje jako přiměřený trest podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, popřípadě za současného uložení dohledu podle §84 tr. zákoníku. Pro takový závěr svědčí i názor státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, jenž ve veřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2016 u odvolacího soudu rovněž vyslovil pochybnost ohledně přiměřenosti a přílišné tvrdosti ukládaného trestu a taktéž navrhl zmírnění trestu s použitím ustanovení §58 tr. zákoníku, tedy změnit trest ve smyslu §52 odst. 2 písm. b), popřípadě písmena c) tr. zákoníku za současného snížení dolní hranice trestní sazby s podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí svobody podle §81 odst. 1, respektive §84 tr. zákoníku.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení a podle §265 l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce do doby konání neveřejného zasedání nevyužil svého práva ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání obviněné se nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněné proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 9 To 107/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež namítla v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., přestože byl již v předcházejícím řízení dán dovolací důvod uvedený v písmenu g) tr. ř. Tento důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
K podanému dovolání je nutné v prvé řadě uvést, že podle ustáleného názoru Nejvyššího soudu dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. rozh. č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Tomu je třeba rozumět tak, že pokud např. odvolání bylo podáno pouze proti oddělitelnému výroku o trestu, odvolací soud je sice oprávněn přezkoumat a případně i změnit odvoláním nenapadený výrok o vině, ale pouze tehdy, pokud k tomu sám nalezne důvod, tj. dospěje-li k závěru, že výrok o trestu je vadný v důsledku nesprávného výroku o vině. Pokud takový závěr neučiní, nemá ani důvod odvoláním nenapadený výrok o vině přezkoumávat.
Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná výslovně s tím, že nesměřuje do výroku o vině, ale výlučně do výroku o trestu. Na základě toho pak odvolací soud svoji přezkumnou činnost soustředil výhradně na odvoláním napadený výrok o trestu v rozsudku krajského soudu, když zjevně nepokládal za potřebné se zabývat též odvoláním nenapadeným výrokem o vině, který evidentně pokládal za učiněný v souladu se zákonem.
Vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno, obviněná mohla v obecném slova smyslu uplatnit své dovolací námitky pouze proti výroku o uloženém trestu. Jelikož tak učinila s odkazem na ustanovení podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., a to konkrétně že odvolací soud (před ním již soud prvního stupně) nesprávně právně posoudil skutek, když neaplikoval ustanovení §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu, míjí se s uplatněnými dovolacími důvody, neboť touto argumentací je nelze obsahově naplnit. Nejen že se nejedná o nesprávné právní posouzení skutku , ale nejedná se ani o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení (např. na základě aplikace jiného hmotného, než trestněprávního předpisu). Navíc zmíněná námitka se nemůže vztahovat k výroku o trestu, resp. jeho výměře, jsou-li v trestním řádu výslovně stanoveny zvláštní dovolací důvody týkající se trestu. Jedinou výjimkou v daném ohledu a ve smyslu cit. dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohla být námitka, že obviněné měl, nebo naopak neměl být uložen úhrnný, souhrnný či společný trest. Taková námitka ale ze strany dovolatelky uplatněna nebyla.
Pokud jde o výtky vztahující se výhradně k uloženému trestu, resp. k jeho výměře, tyto lze obecně uplatnit toliko s využitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [respektive §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], ale ani s odkazem na něj se nelze domáhat toho, aby obviněné byl uložen trest odnětí svobody za použití §58 tr. zákoníku pod dolní hranicí příslušné zákonné trestní sazby. Nevyužil-li soud tohoto oprávnění a nepostupoval podle citovaného ustanovení (§58 tr. zákoníku), ale vyměřil trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby (na její samotné spodní hranici), nelze v takovém případě dovodit, že trest byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za předmětný trestný čin. Takže obviněnou vytýkanou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. neobsahují a zároveň se nejedná ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu 16. 7. 2002 sp. zn. 7 Tdo 356/2002). Dovolatelkou uplatněná námitka zároveň nespadá ani pod žádný z ostatních dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Pokud se obecně týká požadavku na přezkoumání nesprávné aplikace ustanovení §58 tr. zákoníku o uložení trestu pod dolní hranicí zákonem stanovené trestní sazby, tak tento lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit pouze za předpokladu, že zmíněné zákonné ustanovení soud užil, ačkoli pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Je to proto možné pouze v případě podání dovolání nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009 sp. zn. 8 Tdo 435/2009, ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. 4 Tdo 1306/2013, ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. 7 Tdo 727/2014 aj.). O takový případ se však v nyní projednávané věci obviněné M. K. nejedná.
Vzhledem k výše uvedeným poznatkům a závěrům pak Nejvyššímu soudu nezbylo, než jen z těchto stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) odmítnout dovolání obviněné M. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť v něm uplatnila výhradně námitky o nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, které však obsahově nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu