ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.756.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 756/2016-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 6 To 252/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 76/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Ing. P. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 18 T 76/2013, byl obviněný Ing. P. H. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, za což mu byl podle §221 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu dvou let. Současně mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu řídící funkce spojené s kontrolou podřízených s hmotnou odpovědností v bankovnictví na dobu dvou let.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 6 To 252/2015, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně podal obviněný Ing. P. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Pechance, Ph.D., dovolání, a opřel je o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný namítl, že z popisu skutku není možné učinit závěr o jeho jednání v hrubé nedbalosti. Poukázal při tom na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 6 To 15/2011, kterým vrchní soud zprostil obviněného obžaloby právě pro nenaplnění znaků hrubé nedbalosti. Podle názoru obviněného se jednalo o skutkově obdobný případ a pokud v jeho věci soudy k tomuto „judikátu“ nepřihlédly, je tak z důvodu nutného sjednocení výkladu ustanovení §16 odst. 2 tr. zákoníku dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněný spatřoval další vadu napadeného rozhodnutí v nesprávném posouzení možnosti konkludentní změny pracovní smlouvy, na základě níž měl převzít odpovědnost za činnost pobočky banky umístěné na N. M. ve Z. Tento závěr soudů odporuje podle jeho mínění kogentním ustanovením zákoníku práce. Obviněný měl uzavřenou pracovní smlouvu na jinou pozici a ve vztahu k jinému místu výkonu práce. Z těchto skutečností obviněný dovodil, že z jeho strany nemohlo dojít k tvrzenému porušení povinností, natož formou hrubé nedbalosti.
V navazující námitce odmítl jako neprokázané zjištění soudů, podle něhož neprováděl fyzickou kontrolu peněžní hotovosti u pokladní V. V. Poukázal na výpověď V.V. v jiné trestní věci, v níž naopak prohlásila, že obviněný kontroloval finanční hotovost. Tuto výpověď ve formě úředního záznamu však soudy jako důkaz v trestní věci obviněného odmítly provést, čímž došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Další výhradou dovolatel tvrdil, že v dané věci nastala situace, kdy právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, z popisu skutku nelze i při absenci znaku hrubé nedbalosti učinit závěr o spáchání předmětného přečinu.
Nejvyššímu soudu proto navrhl, aby zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 6 To 252/2015, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 18 T 76/2013 a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného Ing. P. H. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Štěpán Brunclík. Připomněl nejprve výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a vyjádřil své přesvědčení, že obviněným předkládaná argumentace nespadá pod tento ani pod jiný důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu. Připomněl, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu se určitý zásah do skutkových zjištění připouští, avšak pouze došlo-li v napadeném rozhodnutí k opomenutí zásadního důkazu nebo existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Taková situace však podle státního zástupce v projednávané věci nenastala. Soudy spolehlivě zjistily skutkový stav, náležitě jej právně kvalifikovaly a vypořádaly se i s obhajobou obviněného založené zejména na tvrzení, že se nikdy řádně nestal ředitelem předmětné pobočky poškozené banky a že nebylo prokázáno, že by porušoval své povinnosti související s prováděním inventurní činnosti. O naplnění znaku hrubé nedbalosti podle státního zástupce svědčí způsob, jakým obviněný prováděl, resp. spíše neprováděl, kontrolu pokladní hotovosti svěřené V. V., kdy se spíše soustředil na dosahování dobrých obchodních výsledků pobočky a kontrolní činnost zcela podcenil. Soudy tak podle jeho názoru zcela správně shledaly v jednání obviněného znak hrubé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce dále odmítl poukaz obviněného na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jednak upozornil na to, že se jedná pouze o jediné rozhodnutí, nikoli o „judikaturu“, nadto se podle něj jedná o natolik skutkově odlišné věci, že toto rozhodnutí nelze bez dalšího ve věci obviněného aplikovat.
Ohledně požadavku dovolatele na provedení důkazu výslechem policistů k obsahu jedné z výpovědí V. V. státní zástupce konstatoval, že soud prvního stupně vycházel z odsuzujícího rozsudku, jímž byla jmenovaná odsouzena pro trestný čin zpronevěry, a to z konkrétní části jeho odůvodnění, kde soud citoval její výpověď. Nejedná se tedy rozhodně o opomenutí podstatného důkazu, jak se obviněný snažil tvrdit. Argumentace uplatněná v dovolání je tedy pouze opakováním a rozvinutím již dříve uplatněné obhajoby obviněného, omezuje se výhradně na polemiku se skutkovými zjištěními soudů a jejich hodnocením provedených důkazů, tudíž neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.
Úvodem Nejvyšší soud ve stručnosti připomíná, že podkladem odsuzujícího výroku byla zjištění Okresního soudu ve Zlíně, podle nichž obviněný ve Z. nejméně od 1. 1. 2010 do 12. 4. 2012 jako zaměstnanec obchodní společnosti Raiffeisenbank a. s., Hvězdova 1716/2B, 140 78 Praha 4, IČ: 49240901, na pracovní pozici ředitele pobočky se sídlem N. M. …, kdy jeho pracovní poměr byl založen pracovní smlouvou ze dne 2. 1. 2009, porušil povinnosti, které na sebe převzal uzavřením uvedené pracovní smlouvy a které vyplývají především ze zákona č. 262/2006 Sb., zakoník práce, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně porušil povinnost podle §301 písm. d) řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou zničením a zneužitím a dále povinnosti vedoucího zaměstnance podle §302 písm. a) téhož zákona řídit a kontrolovat práci podřízených zaměstnanců a povinnost stanovenou v §302 písm. f) zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů, a to tím způsobem, že v pozici ředitele pobočky při pravidelných inventurách pokladní hotovosti prováděných 2x měsíčně ani při ročních inventurách pokladny zaměstnankyně V. V. působící na pozici bankéřky provozu v jím řízené pobočce, fyzicky nekontroloval hotovost odváděnou z pokladny do centrálního depotu obchodní společnosti Raiffeisenbank a. s. a neporovnával ji ani neověřoval s účetním stavem této pokladny, ani V. V. prohlašované odvody hotovosti následně neověřil v systému banky, čímž fakticky umožnil jmenované, aby v době od 1. 1. 2010 do 12. 4. 2012 postupně z pokladny zpronevěřila částku 6 400 000 Kč, neboť finanční hotovost, kterou si neoprávněně přisvojovala, připisovala do tzv. výčetek odvodů hotovostí, na kterých uváděla skutečně odváděnou částku navýšenou o částku, kterou si ponechala pro svou potřebu, tyto fingované výčetky odvodů hotovosti pak s úmyslem zastřít své manko předkládala při prováděných inventurách řediteli pobočky P. H., zatímco do obálek s odvody hotovostí určených do depotu vkládala výčetky se skutečnou výší odvodu, přičemž řádné inventury pokladny zahrnující i fyzické kontroly odváděných hotovostí, které by odhalily narůstající manko na pokladně V. V., neprováděl ani v případech, kdy již měl k dispozici dostatek signálů, že V. V. nevede pokladnu v souladu s vnitřními předpisy banky, především tomu naznačovaly časté a opakované nadlimitní zůstatky na její pokladně, dále častější odvody hotovosti z pokladny V. V. při provádění řádné inventury oproti stejné činnosti druhé bankéřky, tato znamení však ignoroval, nevyvolala v něm potřebu řádné kontroly podle návodů stanovených vnitřními předpisy, vždy se pouze spokojil s opětovným vysvětlením V. V. o nahlášeném odvodu hotovosti a pokračoval v zaběhnutých postupech při provádění inventury pokladní hotovosti bez fyzické kontroly či ověření tvrzeného odvodu, za trvajícího používání nedovolených výčetek zpracovaných v programu Excel, a ačkoli věděl o existenci tzv. vnitřního kontrolního systému a jeho zásadách, neboť měl povinnost se s ním při nástupu do zaměstnání na pozici ředitele pobočky obeznámit a navíc měl podrobný manuál kontrol k dispozici v systému banky, s tímto se řádně neseznámil, při inventurách pokladen podle zásad tohoto systému nepostupoval, dokonce se neřídil ani základními a obecnými postupy při provádění inventur, tj. ověření fyzického stavu hotovosti se stavem účetním, v důsledku čehož byla poškozené obchodní společnosti Raiffeisenbank a. s. způsobena škoda ve výši 6 400 000 Kč.
Svůj mimořádný opravný prostředek opřel obviněný o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který tedy směřuje k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku. Jeho prostřednictvím je tak možné namítat, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O jiné nesprávné hmotně právní posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudu, není možné se dožadovat změny skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud je při projednání dovolání zásadně vázán skutkovým stavem, který se stal podkladem pro napadené rozhodnutí, a je vyjádřen ve výroku o vině. Otázka rozsahu dokazování i způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů tak nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Jedná se o procesní postup soudů upravený v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 a násl. tr. řádu. Přestože některé procesní vady lze napravovat v rámci dovolacího řízení, nespadají sem otázky rozsahu a hodnocení dokazování. Navíc uvedené procesní pochybení musí být dovolatelem vytýkáno prostřednictvím jiných dovolacích důvodů [např. §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Obviněný Ing. P. H. již v rámci své obhajoby poukazoval na nesprávné právní posouzení otázky platnosti pracovní smlouvy, resp. dohody o změně této pracovní smlouvy, na jejímž základě měl převzít odpovědnost za vedení pobočky Raiffeisenbank a. s. na N. M. ve Z., a závěr soudů o možnosti konkludentní změny této části pracovní smlouvy považoval za chybný. Nejvyšší soud však neshledal v tomto směru jakoukoli vadu při hodnocení otázky místa výkonu funkce vedoucího pobočky Raiffeisenbank, a. s., obviněným, která z původního prostoru v ulici K. přesídlila na adresu N. M. č. …, a ztotožnil se s úvahami zejména soudu prvního stupně, na něž odkázal v napadeném usnesení též odvolací soud (zejména strany 22 a 23 rozsudku). Ve vztahu k obviněným opakovaně namítanému „porušení“ pracovní smlouvy ve vztahu k místu výkonu práce považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že podle znění pracovní smlouvy založené na č. l. 60 trestního spisu, je, resp. bylo pro pozici obviněného jako tzv. branch managera určeno jako místo výkonu práce město Z., nikoli adresa konkrétní pobočky v ulici K. Okresní soud ve Zlíně dále rovněž zcela správně interpretoval zákonnou úpravu týkající se vzniku pracovního poměru a následků změn obsahu pracovní smlouvy podle tehdy platného znění zákoníku práce.
Jak je zřejmé z ustanovení §40 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném k 21. 12. 2011, obsah pracovního poměru je možné změnit jen tehdy, dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na jeho změně. Byla-li pracovní smlouva uzavřena písemně, musí zaměstnavatel provést písemně i její změnu. Současně však platí (viz §21 odst. 1 zákoníku práce v tehdy účinném znění), že nebyl-li právní úkon proveden ve formě, kterou vyžaduje tento zákon, je neplatný, jen stanoví-li to výslovně tento zákon. Právní úkon je neplatný pro nedostatek formy také tehdy, vyžaduje-li to dohoda účastníků. Ustanovení věty druhé není možné použít v případě pracovní smlouvy. Nedostatek písemné formy však nezakládá neplatnost takové pracovní smlouvy, tudíž dohoda o změně pracovních podmínek může (mohla) být platně sjednána též ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujících pochybnost o tom, co chtěli jednající projevit, tudíž i konkludentně. Jedná se o dvoustranný projev vůle, s nímž je spojena změna pracovněprávního vztahu, která se považuje za uzavřenou, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu (srov. ustanovení §18 zákoníku práce a §34 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1074/2005).
Dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek tedy nemusela být sjednána pouze písemně, bylo tak možné učinit i jednáním nebo opomenutím; mohlo se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (srov. §35 občanského zákoníku).
Vznik takové dohody se řídil ustanoveními §43a občanského zákoníku a násl. Vznik (uzavření) dohody o změně pracovního poměru předpokládá podání návrhu (oferty) a jeho přijetí (akceptaci). Návrhem na uzavření dohody je projev vůle adresovaný oblátovi, který směřuje k uzavření dohody s uvedeným obsahem, který je dostatečně určitý a z něhož vyplývá vůle navrhovatele (oferenta) být jím vázán v případě jeho přijetí (srov. §43a odst. 1 občanského zákoníku). Přijetím návrhu je včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen (obláta), nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas (srov. §43c odst. 1 občanského zákoníku). Včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (oferentovi) [§43c odst. 2 věta první občanského zákoníku]. Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti; mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu (srov. §44 odst. 1 občanského zákoníku).
Vůle je projevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Podle vyjadřovacích prostředků - jak z výše uvedeného vyplývá - je kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) právem aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována. Právní úkony vyjádřené konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretovatelné především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1074/2005, a přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/2004 a ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2491/2014).
Pokud tedy v projednávané věci obviněný vykonával svou funkci „branch managera“, tedy ředitele pobočky Raiffeisenbank a. s., původně na ulici K., následně tak činil více jak dva roky v pobočce označené stejným číslem … na N. M., projevil tím dostatečně zřetelně souhlas se změnou konkrétního místa své pracovní činnosti. Nakonec z důkazů vyplynulo, že on sám se skutečně cítil být ředitelem pobočky, vystupoval z této pozice nejen vůči dalším zaměstnancům pobočky, ale též třetím subjektům, nelze proto pochybovat o tom, že se tak dělo s jeho souhlasem (akceptací návrhu zaměstnavatele). Závěr soudů ve věci doposud činných ohledně platné změny pracovní smlouvy obviněného a současně s přijetím povinností vyplývajících z jeho pracovního zařazení, jak jsou vyjmenovány ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, proto považuje Nejvyšší soud za správný. Je zřejmé, že obviněný až následně v souvislosti se svým trestním stíháním zpochybňuje zákonný výkon funkce ředitele pobočky, aby se tak vyhnul trestní odpovědnosti za nerespektování zákonných povinností zaměstnance, resp. vedoucího zaměstnance, ačkoli v rozhodném období neprojevil žádnou vůli dosáhnout např. písemné změny pracovní smlouvy, pokračoval ve výkonu smluvené pozice a přijímal po celé rozhodné období i odpovídající odměnu za tuto práci. Z těchto důvodů je nutné odmítnout uplatněnou výhradu dovolatele jako zcela bezpředmětnou.
Svými dalšími námitkami obviněný brojil proti závěru soudů o naplnění znaku skutkové podstaty §221 odst. 1 tr. zákoníku ve formě „hrubé nedbalosti“. Přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti je, jak již vyplývá ze samotného označení, nedbalostní alternativou trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, k jehož spáchání zákon vyžaduje úmysl. Nedbalostní zavinění tohoto přečinu zahrnuje jak vědomou, tak i nevědomou nedbalost [srov. §16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku], ale musí jít o intenzivnější formu nedbalosti, kterou zákon definuje v §16 odst. 2 tr. zákoníku jako hrubou nedbalost. Podle legální definice tohoto pojmu je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákoníkem. Nejde o žádnou další, zvláštní formu nedbalosti, jen o její vyšší intenzitu požadovanou z důvodu, aby se zabránilo nadměrnému uplatňování trestní represe v méně závažných případech. Otázku, jestli přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným ustanovením §221 tr. zákoníku, je třeba vždy posuzovat podle individuálních okolností každého konkrétního případu, přičemž může záležet i na tom, v jakém postavení pachatel jednal, jaké okolnosti mu byly známy, jakou povinnost k opatrování nebo správě cizího majetku měl, jakým způsobem a z jakých důvodů ji porušil. (Viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2203-2204.)
Jak zcela správně uvedl již Okresní soud ve Zlíně na straně 25 svého rozsudku, obviněný Ing. P. H. svým jednáním porušil povinnosti vyplývající mu z ustanovení §301 odst. d) zákoníku práce, tedy řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, dále jako vedoucímu zaměstnanci i z ustanovení §302 písm. a) a f), tedy řídit a kontrolovat práci podřízených zaměstnanců a hodnotit jejich pracovní výkonnost a pracovní výsledky a zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů. Je nutné zdůraznit, že zejména nedodržení zásad vnitřního kontrolního systému banky, konkrétně porušení povinnosti řádně provádět inventuru pokladní hotovosti a zejména fyzickou kontrolu odváděné hotovosti podřízenou zaměstnankyní jedné z pokladen, je bezesporu nutné hodnotit jako porušování uložených povinností hrubým způsobem. Obviněný nejenže nedostál svým zákonným povinnostem, jak byly citovány shora, ale dokonce nerespektoval ani vnitřní pravidla bankovní instituce, která velice podrobně vymezovala kontrolní mechanismy při manipulaci s peněžními prostředky, mj. též pokladní hotovostí. Dokonce svou inventurní činnost nezvýšil ani poté, co jej na podezřelé jednání V. V. upozorňovala druhá bankéřka dané pobočky svědkyně I. K. Ta jej jako svého nadřízeného opakovaně informovala o podezřelých nadlimitních zůstatcích v pokladně V. V. a s nimi spojenými častými odvody hotovosti z její pokladny, obviněný však těmto signálům nevěnoval v podstatě žádnou pozornost, aby minimálně prověřil poznatky sdělené mu další zaměstnankyní.
Obviněným porušené zásady provádění pravidelných inventur o stavu pokladen jsou pro bankovní sektor zcela zásadní povahy, neboť pouze důsledným plněním kontrolních činností zahrnujících porovnání účetně či elektronicky vykazovaných stavů peněžních prostředků s fyzickou prohlídkou pokladní hotovosti je možné zajistit dohled nad správností výsledků prezentovaných příslušným bankéřem. Otázku míry nedbalého jednání obviněného vyložil již soud prvního stupně pečlivým, logickým a přesvědčivým způsobem, odvolací soud na jeho správné úvahy v podstatě odkázal a ani Nejvyšší soud nemá žádnou pochybnost o správnosti přijatých závěrů i právního posouzení zjištěného jednání obviněného soudy obou stupňů. Přiléhavě se k této otázce vyjádřil rovněž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, pokud poukázal na to, že ztěží si lze představit závažnější případ zanedbání pracovních povinností vedoucího zaměstnance v bankovním sektoru, než k jakému došlo v posuzované věci ze strany obviněného. Posouzení jeho jednání ve smyslu znaku hrubé nedbalosti, jak jej předpokládá ustanovení §221 tr. zákoníku, je proto nutné považovat za správné a v souladu se zákonem. Snad jen pro doplnění lze zopakovat, že pro trestní odpovědnost pachatele za citovaný přečin postačí i jednání v nevědomé nedbalosti, kdy obviněný neví, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vzhledem k tomu, že konkrétní formu hrubé nedbalosti ve smyslu vědomé či nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nelze z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů přezkoumat, (avšak ani dovolatel nevznesl v tomto směru žádnou výhradu, neboť odmítl znak „hrubé nedbalosti“), je možné uzavřít, že s ohledem na zjištěné konkrétní okolnosti, za nichž došlo k trestné činnosti obviněného se u něho jednalo minimálně o nevědomou hrubou nedbalost.
Pro dovolací přezkum nemá žádnou relevanci obviněným opakovaná výtka týkající se provedení důkazu ve formě úředního záznamu o výpovědi V. V., pravomocně odsouzené v jiné trestní věci, která měla prokazovat, že obviněný inventury pokladní hotovosti řádně prováděl a odváděnou hotovost fyzicky kontroloval. Soudy ve věci doposud činné však vycházely z výpovědí zaměstnanců Raiffeisenbank a. s., a taktéž z obsahu rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 61 T 28/2012, jež nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 4 To 8/2013. V této věci byla V. V. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se ve stručnosti dopustila tím, že v období od ledna 2010 do dubna 2012 jako zaměstnankyně obchodní společnosti Raifeisenbank, a. s., si postupně přisvojila finanční částku celkem 6 400 000 Kč, kterou vybrala v několika dílčích částkách z pokladny banky, a následně ji použila ve svůj prospěch. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je mj. citována i výpověď V. V., v níž mj. uvedla, že při páchání trestné činnosti využívala právě nedůsledného postupu obviněného Ing. P. H. při kontrole z pokladny odváděné hotovosti. Ze všech provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že obviněný sice prováděl inventury pokladen na pobočce banky na N. M. v předepsaných intervalech, ale nepostupoval při nich zcela v souladu s nastavenými pravidly. Celým mechanismem kontrol pokladen a postupem V. V., která využila nedbalosti obviněného při jejich provádění, se velmi podrobně zabýval soud prvního stupně na stranách 23 až 25 svého rozsudku a Nejvyšší soud nemá, co by těmto úvahám a závěrům z nich učiněných vytkl. Nakonec pokud by obviněný dodržoval předepsané pracovní povinnosti a pokyny při své kontrolní činnosti, nemohla by obviněná po tak dlouhé období využívat své pracovní pozice bankéřky a zastřít faktické krácení peněžních odvodů v natolik velkém rozsahu, jak ve skutečnosti činila.
Posuzované skutkové okolnosti nesnesou srovnání s trestní věcí, na niž poukazoval dovolatel a dožadoval se stejného výsledku v trestním řízení, neboť důvodem pro zproštění obviněného obžaloby ve věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 18/2009, v níž o řádném opravném prostředku rozhodoval Vrchní soud v Olomouci pod sp. zn. 6 To 15/2011, byl zjevně nedostatek zavinění s ohledem na výsledky auditu v poškozené obchodní společnosti, na jehož výsledky se tento obviněný spoléhal a důvěřoval jim. Bez znalostí konkrétních výsledků dokazování v této jiné věci je však možné odmítnout podobnost ve způsobu spáchání protiprávního jednání mezi tam obviněným pachatelem a dovolatelem Ing. P. H., který se nemohl vyvinit poukazem na případnou nedbalou kontrolu či zkreslení jejích výsledků jinou osobou. V projednávané věci to byl totiž výlučně obviněný, kdo jako první měl za povinnost sledovat plnění pracovních povinností jemu podřízenými bankéři, a pokud by zachoval elementární opatrnost, resp. pečlivost při dozoru nad jejich činností při respektování poměrně podrobných pravidel nastavených zaměstnavatelem, nikdy by nemohlo dojít ke způsobení škodlivého následku v tak velkém rozsahu, jak se stalo. Znak hrubé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku soudy nižších stupňů posoudily způsobem odpovídajícím jejich skutkovým zjištěním, přitom se neodklonily od soudní praxe při výkladu tohoto druhu zavinění, z níž lze např. odkázat na rozhodnutí publikovaná pod č. 54/2012, 5/2013 a 2/2014 Sb. rozh. tr.
Ze všech těchto důvodu Nejvyšší soud nepřisvědčil žádné z námitek obviněného Ing. P. H., které v dovolání podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Druhý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, na něž obviněný ve svém dovolání odkázal, zákon definuje ve dvou alternativách, obviněný poněkud zmatečně uvedl obě z nich. Vzhledem k tomu, že odvolací soud konal odvolací řízení včetně veřejného zasedání o podaném odvolání obviněného, nepřichází v úvahu jeho první alternativa. Druhá pak dopadá na situace, kdy již v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z dovolacích důvodu uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k). Nejvyšší soud však na podkladě podaného dovolání a obsahu trestního spisu neshledal naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nebylo tak možné úspěšně využít ani druhé ze zákonných alternativ důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Nejvyšší soud proto rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, přičemž tak mohl učinit na podkladě obsahu trestního spisu a v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu