ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.770.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 770/2016-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 7. 2016 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 6 To 73/2015, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 231/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně –pobočky ve Zlíně ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 6 To 73/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 18 T 231/2011, byl obviněný M. D. uznán vinným trestným činem předlužení podle §256c odst. 1 písm. e) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Za tento trestný čin byl podle §256c odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 130 000 Kč a pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 20 týdnů.
2. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný M. D. odvolání. O tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně ve veřejném zasedání konaném dne 8. 9. 2015 rozsudkem pod sp. zn. 6 To 73/2015 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněného M. D. obžaloby pro skutek, ve kterém byl obžalobou spatřován trestný čin předlužení podle §256c tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
3. Skutek, pro který byl obviněný zproštěn obžaloby, měl přitom spočívat v tom, že obviněný:
„dne 12.11.2009 v T., coby vlastník nemovitostí, vedených na Správě katastru v L., na listu vlastnictví č. ...., pro katastrální území T., okres L., a sice
- obchodní budovy čp. .... na parcele č. ........,
- parcely č. ..... - zastavěné plochy a nádvoří - o výměře 541 m 2 ,
- parcely č. ...... - zastavěné plochy a nádvoří - o výměře 26 m 2 ,
zatížených zástavním právem ve prospěch společnosti Majetkový Holding, a. s., IČ: 35823364, se sídlem Bratislava, Prievozská 2/A,
a současně jako jednatel společnosti REALITY - X39 CZ s. r. o., IČ: 27722783, se sídlem Uherský Brod, Náměstí 1. máje 1605,
s cílem dosáhnout předlužení společnosti REALITY - X39 CZ s. r. o. a zabránit výkonu zástavního práva dražbou zastavených nemovitostí ve prospěch společnosti Majetkový Holding, a. s., prodal shora rozvedené, ve prospěch společnosti Majetkový Holding, a. s., zastavené nemovitosti společnosti REALITY – X39 CZ s. r. o. jakožto kupující straně za celkovou sumu 995 395 EUR, tj. 25 327 825 Kč (podle kurzovního lístku ČNB ke dni 18. 11. 2009), popř. 29 987 269 Sk (při konverzním kurzu 30,126 Sk/1EUR), když splatnost kupní ceny k tíži kupující REALITY - X39 CZ s. r. o. stanovil „kúpnou zmluvou“ do dne 28. 2. 2010, a dodatkem č. 1 ke „kúpnej zmluve“ ze dne 15. 11. 2009 zkrátil splatnost uvedené kupní ceny do dne 15. 12. 2009,
přičemž jím nastavená kupní cena byla několikanásobně navýšena oproti ceně, za niž byla stejná nemovitost opakovaně obchodována v letech 2005 až 2008 (v rozmezí od 1 000 000 Sk do 1 111 900 Sk, tj. od 33 196,91 EUR do 36 908,31 EUR), a zároveň proti všeobecné hodnotě, na kterou byly předmětné nemovitosti znalecky ohodnoceny (na částku 134 000 EUR podle znaleckého posudku Ing. Michala Maliny ze dne 24. 5. 2010 a na částku 86 304,19 EUR podle znaleckého posudku Ing. Štefana Pastieroviče ze dne 27. 10. 2008),
a od počátku bylo zřejmé, že kupující společnost REALITY- X39 CZ s. r. o. není a nebude schopna kupní cenu řádně a včas uhradit, neboť nedisponovala hotovostními finančními prostředky na úhradu této kupní ceny ani majetkem, z něhož by mohla být kupní cena zaplacena, neboť celkový stav aktiv společnosti REALITY- X39 CZ s. r. o. byl ke dni 31. 12. 2007 pouze 201 000 Kč, ke dni 31. 12. 2008 podle účetní závěrky 142 000 Kč, ke dni 31. 12. 2009 podle účetní závěrky 25 338 000 Kč, a ke dni 25. 3. 2010 stav majetku společnosti vykazoval hodnotu 260 833 EUR, tj. 7 857 854,90 Sk při konverzním kurzu 30,126 Sk/1 EUR, když zahrnoval i předmětné, stále neuhrazené nemovitosti, aniž financování jejich kupní ceny bylo zajištěno cizími zdroji a kupní cena byla kupující společností ve sjednané lhůtě splatnosti, případně později skutečně uhrazena,
přičemž dne 26. 3. 2010 podal u Krajského soudu v Brně za dlužníka - společnost REALITY - X39 CZ s. r. o. insolvenční návrh z důvodu neschopnosti společnosti mj. uhradit závazek ve výši 995 395 EUR vůči obžalovanému, plynoucí z kupní smlouvy ze dne 12. 11. 2009 ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 15. 11. 2009, když společnost jakožto dlužník byla v prodlení s platbou kupní ceny o více než 30 dnů, a evidovala další závazek vůči věřiteli REALITY - SPRÁVCOVSKÁ SK s. r. o., IČ: 36688967, se sídlem Trenčín, Vajanského 6, zastoupenému obžalovaným coby jednatelem, ve výši 5 545 EUR, u kterého byl dlužník v prodlení rovněž o více než 30 dnů, přičemž Krajský soud v Brně dne 26. 3. 2010 vyhláškou pod č. j. KSBR 31 INS 3141/2010 zahájil insolvenční řízení dlužníka REALITY - X39 CZ s. r .o. a usnesením ze dne 17. 5. 2010 pod č. j. KSBR 31 INS 3141/2010-A-15 zjistil úpadek dlužníka REALITY - X39 CZ s. r. o. a na jeho majetek prohlásil konkurs.“
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. D. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve podrobně rozvedl rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně včetně podstatných pasáží jejich odůvodnění. S právním posouzením věci soudem druhého stupně podle dovolatele nelze souhlasit. Podle závěrů soudů prvního i druhého stupně byla předmětná kupní smlouva ze dne 12. 11. 2009, kterou obviněný jako prodávající úplatně převedl nemovitosti kupující obchodní společnosti REALITY – X39 CZ s. r. o., v níž držel 90 % obchodní podíl a ve které byl jediným jednatelem, pro nesplnění obligatorních podmínek předpokládaných obchodním zákoníkem absolutně neplatná ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „o. z.“), a to s účinky ex tunc. Nejvyšší státní zástupce poukázal na skutečnost, že soudy obou stupňů, ačkoliv v tomto směru byly jejich právní závěry shodné, se zásadně rozcházejí v posouzení důsledků neplatnosti zmíněného právního úkonu obviněného ve vztahu k trestněprávnímu posouzení jeho jednání, které mu v této věci bylo obžalobou kladeno za vinu. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně z této absolutní neplatnosti dovodil vyloučení vzniku trestní odpovědnosti obviněného. Přitom i tento soud neměl podle odůvodnění napadeného rozhodnutí pochybnosti o záměru obviněného, resp. alespoň o jeho nepřímém úmyslu, jímž bylo dosažení předlužení obchodní společnosti REALITY – X39 CZ s. r. o. a zahájení insolvenčního řízení na majetek této obchodní společnosti s tím, že takovými kroky zabrání nebo ztíží uspokojení zástavního věřitele, poškozené obchodní společnosti Majetkový Holding, a. s., z výtěžku zpeněžení zástavy – předmětných nemovitostí. Zatížení fakticky nefungující a nemajetné obchodní společnosti závazkem, jenž pro ni vyplýval z kupní smlouvy, představujícím úhradu kupní ceny, která svojí výší jednak překračovala jakkoliv rozumně představitelné úhradové možnosti kupujícího a jednak objektivně několikanásobně převyšovala tržní hodnotu prodávaných nemovitostí, představuje jednání z povahy věci přímo vedoucí mimo jiné i k následnému úpadku společnosti REALITY – X39 CZ s. r. o. ve formě jejího zjevného předlužení. Současně šlo o obchod uskutečněný nesporně nad rámec obvyklého podnikatelského rizika a mimo pravidelnou podnikatelskou činnost této obchodní společnosti. Rovněž došlo i k následku v podobě předlužení dotčené obchodní společnosti. Ke sporné otázce způsobilosti takového prostředku zapříčinit následek předpokládaný ve skutkové podstatě trestného činu předlužení podle §256c odst. 1 písm. e) tr. zák. lze zcela logicky poukázat na procesní postup insolvenčního soudu. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 5. 2010, č. j. KSBR-31-INS-3141/2010-A15, totiž konstatoval úpadek dlužníka obchodní společnosti REALITY – X39 CZ s. r. o. a na jeho majetek prohlásil konkurz. Za správné právní posouzení lze potom podle dovolatele považovat názor soudu prvního stupně, který označil za relevantní faktické kroky obviněného, jež vedly k předlužení dané obchodní společnosti. Je zřejmé, že byly naplněny veškeré znaky trestného činu předlužení, zjištěná neplatnost kupní smlouvy nemá vliv na skutečnost, že následek v podobě předlužení skutečně nastal, a to jen v důsledku jednání obviněného, který toto zamýšlel. Z hlediska hmotného práva proto věc správně posoudil soud prvního stupně, přihlédl ke smyslu a obsahu realizovaných právních úkonů, které jsou z hlediska trestněprávního významné bez ohledu na jejich formální platnost. K tomu dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003. Odvolacímu soudu dále nejvyšší státní zástupce vytknul, že pokud měl již v úmyslu zohlednit dopady neplatnosti kupní smlouvy na trestněprávní kvalifikaci činu, měl se zabývat posouzením jednání obviněného jako pokusu stíhaného trestného činu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k prokázané aktivitě obviněného v uvedené věci nelze smysluplně dovodit, že by v době popsaného jednání věděl o absolutní neplatnosti původní kupní smlouvy ze dne 12. 11. 2009 a že by se na ni spoléhal. V této spojitosti pak dovolatel poukázal i na problematiku nezpůsobilého pokusu a s tím související judikaturu Nejvyššího soudu. Nesouhlas vyjádřil i se závěrem odvolacího soudu, že obchodní společnost Majetkový Holding, a. s., která nebyla věřitelem ani jedné ze stran předmětné kupní smlouvy, není poškozena projednávaným trestným činem předlužení, neboť objektem tohoto trestného činu je podle odvolacího soudu pouze ochrana majetkových práv věřitelů a tím tato obchodní společnost nebyla. Poukázal na skutečnost, že skutková podstata trestného činu předlužení nijak nedefinuje okruh poškozených subjektů, ani potenciálně dotčené poškozené osoby (např. věřitele předluženého dlužníka) blíže nevymezuje a dosah trestněprávní ochrany nikterak nezužuje. Znakem základní skutkové podstaty ostatně není ani způsobení majetkové škody jinému nebo získání neoprávněného prospěchu. Současně je zřejmé, že obchodní společnost Majetkový Holding, a. s., v postavení zástavního věřitele sice nebyla přímým věřitelem dlužníka REALITY – X39 CZ s. r. o., ale byla oprávněna přihlásit svou pohledávku zajištěnou zástavním právem do insolvenčního řízení dlužníka a být tak účastníkem tohoto insolvenčního řízení, v němž také nakonec byla uvedená pohledávka uspokojena. Vzhledem k výše uvedenému proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
6. Takto podané dovolání bylo zasláno obviněnému M. D., který se k němu vyjádřil prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jána Legerského, a to ve slovenském jazyce. Uvedl, že považuje dovoláním napadený rozsudek v celém rozsahu za správný a zákonný, zatímco dovolání nejvyššího státního zástupce za nedůvodné a v něm obsažené dovolací námitky za nesprávné. Námitka týkající se neplatnosti kupní smlouvy podle obviněného nevychází z právní podstaty a důsledků absolutní neplatnosti právních úkonů. Pokud nejvyšší státní zástupce nijak nezpochybňuje tvrzení soudů, že tato kupní smlouva byla neplatná, pak je důsledkem této skutečnosti to, že žádné účinky této smlouvy nenastaly ani nastat nemohly ani nikdy ke vzniku takovéto kupní smlouvy platně nedošlo a takováto kupní smlouva potom nemohla být technickým ani právním prostředkem bezprostředně směřujícím k dokonání posuzovaného trestného činu. Dále rozvedl, proč takto neplatná kupní smlouva nemohla přivodit stav předlužení jmenované obchodní společnosti a nemohlo se jednat ani o pokus daného trestného činu. K námitce zabývající se možným okruhem poškozených subjektů uvedl, že obviněný ani obchodní společnost REALITY – X39 CZ s. r. o. nebyli v postavení dlužníka ve vztahu k obchodní společnosti Majetkový Holding, a. s., čili nebyl naplněn ani tento znak trestného činu předlužení. Zápis zástavního práva v katastru nemovitostí zůstal převodem nemovitostí nedotčen. Uzavřel, že považuje dovolání nejvyššího státního zástupce v celém rozsahu za nedůvodné a navrhl, aby je Nejvyšší soud zamítl.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
7. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
8. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly.
9. Důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Podstatou je aplikace hmotněprávních norem na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
10. Nejvyšší soud při respektování výše uvedených východisek shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce vytýká vady, jež mají svůj původ v aplikaci norem hmotného práva trestního a mohl tak na jejich podkladě přezkoumat napadené rozhodnutí podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu. Přitom dospěl k názoru, že podané dovolání je důvodné.
b) K trestnému činu předlužení podle §256c tr. zák.
11. Trestného činu předlužení podle §256c odst. 1 písm. e) tr. zák. se dopustil ten, kdo, byť i z vědomé nedbalosti [§5 písm. a) tr. zák.], si přivodil předlužení tím, že učinil nad rámec obvyklého podnikatelského rizika obchod nebo operaci, která nenáleží k jeho pravidelné podnikatelské činnosti nebo je v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům.
12. Dovolací soud má ve shodě se soudy nižších stupňů, dovolatelem i obviněným za to, že předmětná kupní smlouva, kterou obviněný prodával jím ovládané obchodní společnosti své nemovitosti za několikanásobně vyšší cenu, než byla cena obvyklá, tržní, byla opravdu absolutně neplatná. Podle §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdy platném a účinném znění (dále jen „obch. zák.“), jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v §196a odst. 1 obch. zák. (t.j. mimo jiné i od člena představenstva, resp. ve smyslu §135 odst. 2 obch. zák. jednatele v případě společnosti s ručením omezeným) nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení §59 odst. 3 obch. zák. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti (též splněno), musí je schválit valná hromada. Je zřejmé, že tyto zákonné požadavky dodrženy nebyly, jak správně dovodily soudy nižších stupňů, neboť obviněný jako jediný jednatel a zároveň držitel 90 % obchodního podílu v obchodní společnosti REALITY – X39 CZ s. r. o. jí prodával vlastní nemovitosti v hodnotě a za cenu značně převyšující jednu desetinu základního kapitálu uvedené obchodní společnosti, avšak zároveň nebyla hodnota převáděného majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Takový nedostatek zakládá absolutní neplatnost kupní smlouvy podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, pokud zároveň cena sjednaná ve smlouvě je pro obchodní společnost nevýhodná ve srovnání s cenou v daném místě a čase obvyklou (tržní cenou) – srov. k tomu rozhodnutí č. 67/2012 Sb. rozh. obč. [uvedené rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se odchýlilo od dřívější jednoznačné judikatury Nejvyššího soudu, že nedodržení ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. má vždy za následek absolutní neplatnost, neboť dané ustanovení bylo konstruováno na ochranu obchodní společnosti, a proto při sjednání tržní ceny či dokonce nižší (pro obchodní společnost výhodnější) je kupní smlouva s ohledem na výhodnost pro obchodní společnost platná, byť nebyl dodržen postup uvedený v citovaném ustanovení; právní názor o absolutní neplatnosti kupní smlouvy tím však nebyl dotčen, byla-li kupní cena pro společnost nevýhodná a společnost byla takovou transakcí poškozena]. I takový závěr soudy nižších stupňů na základě provedených znaleckých posudků učinily.
13. Přestože uzavření předmětné kupní smlouvy je nutné považovat za neplatný právní úkon, nevylučuje tato skutečnost možnost posoudit popsané jednání obviněného jako trestný čin. V tomto směru je na místě odkázat na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, který se k dané otázce v minulosti opakovaně vyjadřoval, jak na to ostatně poukázal i dovolatel, popř. též na judikaturu Ústavního soudu.
14. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003 (publikovaného pod č. T 575 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 24/2003, vydávaném Nakladatelstvím C. H. Beck), není pro posouzení, jestli došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, samo o sobě rozhodné, zda předmětné jednání bylo uskutečněno v rámci nějaké transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoli jiné. Trestného činu podvodu, popřípadě jiného trestného činu, se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (což platí i u trestného činu podvodu), a není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva. Obdobně se vyjádřil Nejvyšší soud i ve svém usnesení ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, podle kterého pro posouzení otázky, zda byl právním úkonem spáchán trestný čin, není podstatné, zda jde o úkon platný nebo neplatný, nýbrž to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn; trestnost činu spáchaného prostřednictvím právního úkonu nemůže být vyloučena jen tím, že právní úkon je neplatný. Pokud by byla naznačená myšlenka dovedena do krajnosti, nutně by vedla až k absurdním závěrům, při nichž by byla nepřípustně vyloučena odpovědnost za široký okruh trestných činů páchaných v praxi převážně nebo ve výrazné míře právě jednáními, která mají navenek podobu právních úkonů, resp. dnešní terminologií právních jednání. Tato právní jednání by na jedné straně směřovala k uskutečnění zločinného záměru a byla by již z tohoto důvodu neplatná, avšak jejich neplatnost by zároveň byla okolností vylučující trestnost činu. Taková konstrukce je nepřijatelná. Z poslední doby je možno dále odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 578/2014, v němž Nejvyšší soud ve spojitosti s posuzováním trestnosti jednání kvalifikovaného jako trestný čin poškození věřitele podle §256 tr. zák. dospěl ke stejným závěrům, že nelze vyloučit trestnost činu spáchaného prostřednictvím právního úkonu jen proto, že právní úkon je neplatný, a dále že trestný čin lze spáchat i prostřednictvím právního úkonu za splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti, a to bez ohledu na platnost tohoto úkonu z pohledu zejména občanského nebo obchodního práva. Odkázat lze též na rozhodnutí č. 36/2000 Sb. rozh. tr., které vychází ze stejných závěrů. K otázce spáchání trestného činu prostřednictvím absolutně neplatných právních úkonů lze dále odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, uveřejněný ve svazku č. 55 na str. 47 pod č. 218/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud vyjádřil shodný názor, že je zcela absurdní konstrukce spočívající v tom, že by neplatnými právními úkony (jednáními) nebylo možno spáchat trestný čin (v uvedeném nálezu šlo o trestný čin podvodu).
15. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že samotná absolutní neplatnost předmětné kupní smlouvy v žádném případě nevylučuje trestní odpovědnost obviněného, když je s ohledem na prokázaný skutkový stav nepochybné, že svým jednáním usiloval o naplnění všech znaků trestného činu předlužení podle §256c odst. 1 písm. e) tr. zák. a dokonce v tom byl úspěšný, protože na základě jím provedeného, byť absolutně neplatného, právního úkonu v podobě uzavření předmětné kupní smlouvy dosáhl, co si předsevzal, tedy takového stavu jím ovládané obchodní společnosti REALITY – X39 CZ s. r. o., jenž i insolvenční soud považoval za stav úpadku, který také konstatoval a na majetek uvedené obchodní společnosti prohlásil konkurs. Tím také ohrozil majetková práva zástavního věřitele, poškozené obchodní společnosti Majetkový Holding a. s., neboť tento věřitel byl uspokojen až se značným časovým odstupem v závislosti na dalších následných vlastních právních krocích v rámci insolvenčního řízení z výtěžku prodeje předmětných nemovitostí.
16. Odvolací soud tak pochybil, pokud obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, tedy proto, že zjištěný skutek není trestným činem z důvodu neplatnosti předmětné kupní smlouvy. I kdyby shora uvedených závěrů vyplývajících z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu nebylo, lze souhlasit s dovolatelem i v tom směru, že se odvolací soud ani nezabýval možným posouzením jednání obviněného jako nezpůsobilého pokusu daného trestného činu. Takové pojetí ale s ohledem na výše uvedené nenajde uplatnění, neboť i právními úkony neplatnými (ať absolutně, jako v daném případě, či relativně, jako v případě podvodných jednání s ohledem na ustanovení §40a a §49a obč. zák. a související judikaturu) je možno spáchat (dokonaný) trestný čin.
17. K postavení obchodní společnosti Majetkový Holding, a. s., lze uvést, že objektem trestného činu předlužení je ochrana majetkových práv věřitelů (obecně) a tímto ustanovením je poskytována ochrana před potenciálním nebezpečím vyplývajícím ze stavu předlužení dlužníka, v němž hrozí, že bude zmařeno uspokojení pohledávek věřitelů (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1572). Sankciována je tudíž již možnost jistého ohrožení uspokojení pohledávek věřitelů. Trestní zákon blíže nespecifikoval okruh věřitelů či rozsah práv, kterým je tato ochrana poskytována, přičemž i vzhledem k prevenčnímu charakteru tohoto ustanovení není zákonným znakem základní skutkové podstaty způsobení škody jinému či získání prospěchu pro sebe či jiného. Obchodní společnost Majetkový Holding, a. s., nebyla sice přímým věřitelem obchodní společnosti REALITY – X39 CZ s. r. o. ani obviněného, avšak nemovitosti, které byly předmětem kupní smlouvy mezi obviněným a obchodní společností REALITY – X39 CZ s. r. o., byly zatíženy zástavním právem ve prospěch obchodní společnosti Majetkový Holding, a. s. Je nepochybné, že snahou obviněného bylo výkon zástavního práva zmařit, či alespoň ztížit uspokojení tohoto věřitele tím, že bude znemožněno po dohlednou dobu provedení veřejné dražby k uspokojení jeho zástavním právem zajištěné pohledávky, a to navíc za situace, kdy následně bude mít jako hlavní věřitel a reprezentant dalšího věřitele (obchodní společnosti REALITY – SPRÁVCOVSKÁ SK s. r. o.) přímý vliv na insolvenční řízení, v jehož rámci pak měl být zástavní věřitel uspokojován, přičemž toto řízení bylo dále komplikováno přeshraničním prvkem a více současně probíhajícími soudními řízeními ohledně předmětných nemovitostí ve Slovenské republice.
IV. Závěrečné shrnutí
18. Z těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 6 To 73/2015, v celém rozsahu. Podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
19. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněného M. D. a odstraní vady vytčené tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom odvolací soud znovu posoudí trestní odpovědnost obviněného za citovaný trestný čin a v návaznosti na svá zjištění znovu ve věci rozhodne o podaném odvolání. Podle §265s odst. 1 tr. řádu je přitom soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. řádu).
20. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce nebylo možné odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 7. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.