ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1530.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1530/2015-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. ledna 2016 o dovolání, které podal F. M. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 7 To 301/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 0 Nt 807/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 0 Nt 807/2014, bylo na návrh státního zástupce F. M. podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické ústavní formou.
Důvodem byl závěr Okresního soudu v Klatovech, že F. M. se dopustil skutku, který jinak měl znaky trestního činu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, že za tento trestný čin nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný a že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný vzhledem k možnosti páchání dalších trestných činů.
Skutek, který jinak měl znaky uvedeného trestného činu, spočíval podle zjištění Okresního soudu v Klatovech v tom, že jmenovaný měl v nezjištěné době v průběhu měsíce října roku 2013, nejméně od 10. 10. 2013 do 25. 10. 2013 úmyslně provést neoprávněnou těžbu dřevní hmoty a vytěženou dřevní hmotu měl následně úmyslně odcizit. Usnesením ze dne 18. 4. 2014 Okresního státního zastupitelství v Klatovech bylo trestní stíhání jmenovaného zastaveno.
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 7 To 301/2015 stížnost F. M. proti výše zmiňovanému usnesení Okresního soudu v Klatovech zamítnuta.
Prostřednictvím obhájce podal v zákonné lhůtě proti usnesení Krajského soudu v Plzni, v celém jeho rozsahu, dovolání. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Ve svém dovolání namítl, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení. Nalézací soud nevyvodil odpovídající právní a skutkové závěry. Ačkoli byl skutečně opakovaně léčen v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech (mezi léty 2007 – 2015), úvaha o jeho údajném odmítání medikace je nesprávná. Zdůrazňuje, že v řízení vyšlo najevo, že po drtivou většinu trvání jeho léčby byl léčen neadekvátně, neboť mu nebyl ordinován tzv. thymostabilizátor nálady. Nesprávně léčen měl být rovněž i v době jednání, jež je mu kladeno za vinu, (když správná léčba započala až od 5. 5. 2014). Tuto skutečnost však žádné orgány nezjistily, není ani uvedena v žádných spisech, přičemž je dle jeho úvah rozhodná pro posouzení otázky důvodnosti uložení ochranného léčení. V této souvislosti dále rozvádí úvahy o tom, kdo by měl být za vedení nesprávné léčby odpovědný. Pakliže tedy neměl vhodnou medikaci, nemohl ji ani odmítat. Tvrzení soudu, že lze předpokládat, že by se opět dopouštěl trestné činnosti, nemá opodstatnění a je v rozporu s obsahem spisu, protože závadného jednání se dopouštěl v důsledku nesprávné léčby, přičemž v současnosti je již léčen správně. Domáhá se toho, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání se vyjádřil. Nejdříve shrnul dosavadní průběh řízení a rovněž vymezil kritéria uplatněného dovolacího důvodu. Podle jeho názoru je dovolání vystavěno na námitkách, které nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Za relevantní nepovažuje především námitku F. M., který dovozuje, že důvodem pro uložení ochranného léčení ústavní formou byla předchozí nesprávná léčba. Dodává, že otázka léčebného postupu je v kompetenci odborných lékařů a není o ní oprávněn rozhodovat soud. Za neopodstatněnou považuje také námitku týkající se údajného odmítání medikace, neboť ta byla odmítána z jiného důvodu – protože obviněný neměl na své onemocnění náhled. Připouští, že by s určitou mírou tolerance případně bylo možno pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitku, že by „při splnění předpokladu nynější správné léčby“ neobstál závěr soudů, že je schopen dopustit se i vážnější trestné činnosti, případně námitky týkající se zvolené formy ochranného léčení, jež však dovolatel ve svém dovolání neformuloval. Konstatoval, že ve věci bylo provedeno náležité dokazování, jímž bylo prokázáno, že se předmětný skutek stal, spáchal jej obviněný, přičemž pachatel nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný. Dále se obecně zabýval podmínkami pro uložení ochranného léčení a v této souvislosti vyvodil, že soudy rozhodly správně, když určily, že pobyt F. M. na svobodě je nebezpečný. Poukázal, že soudy takto rozhodly nikoli jen na podkladě znaleckého posudku, jak předestírá dovolatel, ale i na základě lékařských zpráv, rozhodnutí a posudků zajištěných v rámci ukládání ochranných opatření v minulosti. Doplňuje, že ačkoli bylo v daném řízení dovolateli původně kladeno za vinu protiprávní jednání majetkového charakteru, v důsledku nekritického přístupu k léčbě začal být agresivní vůči lidem v okolí. Vyjádření uzavřel s tím, že se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, podmínky pro uložení ochranného léčení byly splněny a formu léčení obviněného považuje rovněž, vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu, za adekvátní. Na podporu svého tvrzení poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 167/2014, ze kterého mj. plyne, že o uložení ochranného léčení ústavní formou lze rozhodnout nejen s ohledem na povahu nemoci, ale soud zváží i náhled na nutnost léčby osoby, o níž je rozhodováno. Dovolání z výše uvedených důvodů nepovažuje za důvodné a navrhnul, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnul. Současně vyslovil souhlas s rozhodnutím za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. j) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda vznesené námitky naplňují uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. V případě ukládání ochranného léčení podle §99 tr. zákoníku může nesplnění podmínek spočívat např. v tom, že pachateli bylo uloženo ochranné léčení podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přestože vzhledem k jeho osobě je zřejmé, že účelu ochranného léčení nelze dosáhnout, nebo pachateli bylo uloženo ochranné léčení podle §99 odst. 1 nebo 2 písm. a) tr. zákoníku, ačkoli pobyt pachatele není na svobodě nebezpečný, anebo bylo pachateli uloženo ochranné léčení zcela jiného zaměření, než jaké odpovídá jeho zjištěné nemoci.
Proto z podnětu dovolání podaného s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou splnění zákonných podmínek pro uložení ochranného opatření zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy nižších stupňů, a nemůže přihlížet k námitkám směřujícím proti správnosti skutkových zjištění soudů nebo jimi provedeného dokazování (TR NS 72/2001-T 1356, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1567/2010).
Podmínky pro uložení ochranného léčení jsou zákonem stanoveny v §99 odst. 1 tr. zákoníku. Spočívají mimo jiné v tom, že pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
Z toho vyplývá, že soud uloží ochranné léčení za současného splnění pěti podmínek, které spočívají v tom, že (TR NS 72/2011 – T 1356):
a) stal se skutek
b) tento skutek jinak má znaky trestného činu
c) obviněný je pachatelem tohoto skutku
d) obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný
e) pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný.
Dovolání podané s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. by bylo důvodné, jestliže by soudy některou z uvedených podmínek pominuly a přesto uložily ochranné léčení. Pokud jde o splnění podmínky, že se stal skutek, a podmínky, že obviněný je jeho pachatelem, bylo by dovolání důvodné, jestliže by soudy neučinily žádná skutková zjištění a např. jen převzaly závěry státního zástupce z jeho usnesení o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. (tj. pro nepříčetnost obviněného; usnesení Okresního státního zastupitelství v Klatovech, č. j. ZT 33/2014 23, č. l. 26). K tomu blíže např. rozh. č. 24/1992-I Sb. rozh. tr. Tak tomu v posuzovaném případě nebylo. Okresní soud v Klatovech provedl ve veřejném zasedání dokazování směřující k objasnění otázky, zda se stal skutek, zda obviněný je jeho pachatelem, zda provedené důkazy samostatně hodnotil a vyvodil z nich vlastní skutková zjištění. Okresní soud v Klatovech provedl důkaz znaleckým posudkem a výslechem znalce (MUDr. Jiří Navrátil), zprávou Psychiatrické nemocnice Dobřany (ze dne 19. 11. 2014), vyjádřením Domova klidného stáří v Žinkovech a zprávou Psychiatrické nemocnice v Dobřanech vyžádanou soudem. Odvolací soud dále doplnil dokazování přečtením rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih (č. j. 4 L 87/2014-94), a dále usneseními téhož soudu (č. j. 4 L 87/2014-161 a 4 L 87/2014 215), jimiž bylo rozhodováno o držení F. M. ve zdravotním ústavu. Okresní soud v Klatovech na podkladě důkazů provedených ve veřejném zasedání učinil skutková zjištění vyznívající tak, že se skutek stal a že F. M. je jeho pachatelem, a pokud se Krajský soud v Plzni v napadeném usnesení s těmito zjištěními ztotožnil, pak je namístě konstatovat, že pro uložení ochranného léčení byly splněny podmínky uvedené v předcházejícím odstavci pod písm. a) až c).
K podmínkám uvedeným výše pod body d) a e) lze uvést následující. Pouhé spáchání činu jinak trestného osobou ve stavu nepříčetnosti k uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku nestačí. Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě není možno totiž vyvozovat pouze z jednání, které vykazuje v daném případě jinak znaky trestného činu. Pro závěr o pravděpodobnosti možného opakování jednání jinak trestného musí být zjišťován též stupeň duševní poruchy pachatele, popř. jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě, srov. rozh. č. 58/1968 Sb. rozh. tr. Pobyt takové osoby musí být i pro budoucnost nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákoníkem. Tato podmínka je splněna, je-li vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní choroby. Splnění této podmínky je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný (srov. rozh. č. 11/1974 Sb. rozh. tr.). Samo doporučení znalce - lékaře, zda je či není vhodné uložit obviněnému ochranné léčení, není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce. Takové rozhodnutí může soud učinit až na základě zhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů, zejména po zhodnocení celého znaleckého důkazu, provedeného vyšetřením duševního stavu obviněného (srov. rozh. č. 59/1968 Sb. rozh. tr.). Oproti stavu nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti, který musí být dán v době činu, nebezpečnost pobytu na svobodě u pachatele činu jinak trestného je třeba posuzovat podle stavu v době rozhodování soudu o ochranném léčení. Nestačí, že tato podmínka byla splněna v době zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozh. č. 23/1979 Sb. rozh. tr.). Pokud nebezpečnost pro společnost vyplývající z duševní poruchy pominula v mezidobí od spáchání činu do rozhodování, není možno ochranné léčení uložit.
F. M. byl již v minulosti opakovaně znalecky zkoumán. Ze znaleckého posudku znalce MUDr. Jiřího Navrátila, ze dne 21. 3. 2015, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a výpovědi znalce vyplynulo, že obviněný trpí bipolární afektivní poruchou a smíšenou poruchou osobnosti. Vzhledem ke stanovené diagnóze shledal jeho pobyt na svobodě nebezpečným, neboť by se mohl pod vlivem duševní choroby dopouštět další trestné činnosti. Podle závěrů znalce je nezbytné dodržovat důsledně zvolenou léčbu, o níž rozhoduje ošetřující lékař, v opačném případě by mohlo docházet k prohlubování choroby a opakování trestné činnosti (str. 16 citovaného znaleckého posudku, č. l. 54). V době zpracovávání znaleckého posudku se F. M. nacházel v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech. Podle vyjádření MUDr. P. L. ze dne 5. 2. 2015 prošel psychický stav dovolatele během hospitalizace různými změnami, kdy několik měsíců trpěl manickou fází svého onemocnění, poté cca během dvou měsíců trpěl těžkou depresí, s následným zlepšením a ústupem příznaků onemocnění (str. 2 – 3, č. l. 37, 38). Dle jeho názoru záleží především na fázi onemocnění, přičemž však nejde určit pravidelnost ve střídání jednotlivých fází, ani časový rozsah mezi nimi. Dále konstatoval, že při remisi by byl schopen užívat léky sám. Ze znaleckého posudku MUDr. Jiřího Navrátila ze dne 9. 2. 2014 však vyplývá, že „od posledního propuštění z PL Dobřany je posuzovaný léčen opět jen antidepresivy, neužívá žádný stabilizátor nálady, který by jeho onemocnění (BAP) vyžadovalo, s ambulancí nespolupracuje“ a již v minulosti „neplnil ani podmínky ambulantního ochranného léčení“ (str. 5 a 6 znaleckého posudku ze dne 21. 3. 2015, č. l. 40, 41). Ze znaleckého posudku je rovněž patrné hrozící riziko agrese dovolatele, jež je v anamnéze a jeho chování je nevyzpytatelné. Na tomto místě je vhodné uvést záznam ošetřující sestry ze dne 4. 3. 2015, která uvádí, že: „Pacient rezolutně odmítá hygienu a ostříhání nehtů na DK, domluvě nepřístupný“, záznam z následujícího dne: „… Nyní spolupracuje na výzvu, do aktivit na oddělení se nadále nezapojuje. Aktuálně bez agresivních projevů, bez konfliktů. Je pasivní, samotářský, slovní kontakt nevyhledává. Během dne převážně v lůžku“ (str. 11 citovaného posudku, č. l. 46). Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Martina Ellederová ve svém znaleckém posudku ze dne 28. 12. 2012 uvedla, že „během komplexního léčebného programu bylo dosaženo neúplné remise. Zůstávají rezidua onemocnění, která jsou současnými léčebnými metodami již minimálně ovlivnitelné“ (str. 14 zmiňovaného posudku). Na základě výše uvedeného se Nejvyšší soud plně ztotožňuje se závěry obou soudů ohledně uložení ochranného léčení.
Co se týče zvolené formy ochranného léčení, musí o ní ve smyslu §99 odst. 4 tr. zákoníku vždy rozhodnout soud, tj. zda se vykoná ve zdravotnickém (léčebném) zařízení, nebo ambulantně ve zdravotnickém zařízení poskytujícím příslušnou ambulantní péči (srov. rozh. č. 30/1972 Sb. rozh. tr.), přičemž přihlédne k povaze nemoci a léčebné možnosti takové nemoci, zejména z hlediska, zda postačí ambulantní péče nebo zda je nutné umístit pachatele do příslušného zdravotnického ústavu. V tomto směru se soudy správně opřely o znalecký posudek o duševním stavu dovolatele a jeho závěry podrobily přezkoumání. Léčebný režim v rámci ochranného léčení ústavního nebo ambulantního neurčuje blíže soud, nýbrž příslušné zdravotnické zařízení tak, aby byl splněn účel ochranného léčení.
V případě, že F. M. se nebude při ambulantním způsobu ochranného léčení podrobovat stanovenému léčebnému režimu, popř. s ohledem na stav a vývoj duševní poruchy tak sám nebude schopen činit, bude to zpravidla svědčit o tom, že povaha choroby brání splnění účelu ambulantního ochranného léčení a v takovém případě může soud změnit léčení ambulantní v léčení ústavní (srov. rozh. č. 30/1972 Sb. rozh. tr.). Na tomto místě Nejvyšší soud uvádí, že se ztotožňuje se závěrem Okresního soudu v Klatovech, který správně dovodil, že vzhledem k tomu, že v době rozhodování se dovolatel nacházel v hospitalizaci, nebylo možno rozhodnout o jiné než ústavní formě (str. 4 citovaného rozhodnutí).
Nejvyšší soud závěrem uvádí, že podmínky pro uložení ochranného léčení byly splněny. Námitky F. M. ohledně vhodnosti léčby, či dokonce stravy poskytované v zařízení, kde je umístěn, nemohou uplatněný dovolací důvod naplnit. Tyto vyloženě skutkové námitky se vymykají samotné povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Je tu určitá obdoba s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se zkoumá právní posouzení skutku, tak jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel. V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. se jedná o to, zda byly splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného opatření při těch skutkových zjištěních, která učinily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli při jiné verzi skutkového stavu, kterou se snaží prosadit dovolatel. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou splnění podmínek pro uložení ochranného opatření zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovém stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nebyl shledán.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc F. M. meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu